Šílenec z Moskvy hrozí jadernou válkou a český prezident už jen blábolí

Je jistě těžké srovnávat plachtění v mořské bouři s vyjížďkou na šlapadle mezi vltavskými mosty. Přesto je nutné trvat na tom, že demokratická politika má být za všech okolností omezována hodnotami, jako jsou úcta k právu, slušnost a spoluzodpovědnost. Česká republika vchází do nejobtížnějšího období svojí existence…

„Nemohu vám slíbit nic než krev, pot, dřinu a slzy“ – jediná věta, ve které nový britský premiér Winston Churchill 13. 5. 1940 v Dolní sněmovně dokázal definovat politiku své nastupující vlády, popsal válečné cíle a určil budoucnost země. Celá jeho řeč měla jen něco přes deset minut.

Svůj válečný kabinet zformoval během osmačtyřiceti hodin. Věřil mu v té chvíli málokdo, ale touto krátkou řečí dokázal nadchnout velkou většinu znejistělé společnosti. Británie přitom měla teprve projít sérií krutých porážek ve Francii a Norsku, přestát epickou bitvu o vzdušnou nadvládu nad Britskými ostrovy i tu námořní ve Středozemním moři a v severní Africe.

Musela prorážet námořní blokádu a svádět ponorkovou válku, v řádu měsíců přebudovat celé hospodářství na válečnou výrobu a ochranu civilního obyvatelstva. Málokdo si to v den Churchillovy řeči dokázal byť jen představit.

Přesto nový premiér bez sebemenšího zaváhání vyhlásil za válečný cíl své země „vítězství nad nejhorší diktaturou lidských dějin za každou cenu“. A Britové mu uvěřili. Trvalo více než dva dlouhé roky, než mohl v Dolní sněmovně v listopadu 1942 ohlásit první velké vítězství v severní Africe.

Putinovi spojenci a posluhové

I když nechceme přímo srovnávat současnou realitu s hrůzami druhé světové války, měli bychom si připustit, že vcházíme do nejobtížnějšího období svojí existence.

Šílenec z Moskvy vyhrožuje použitím jaderných zbraní, pokud mu svět nedovolí vyhnat ukrajinský národ za Dněpr a neschválí masakry a genocidu. Jeho spojenci a posluhové v Maďarsku, Itálii, na Slovensku, v Německu i v Čechách jen čekají na první příležitost mu to povolit a vyměnit hodnoty liberální demokracie a úctu k lidským právům za otrocké jho.

Česká politická scéna se za více než tři desetiletí míru nedokázala alespoň přiučit hodnotám a pravidlům demokracie. Vystačila si s volebními rituály a kuchařkou základních praktických dovedností mediálního vystupování. Na úctu k právu, slušnost a pocit spoluzodpovědnosti nebyla chuť ani čas. Teď by byly potřeba.

Winston Churchill si mohl v nejkritičtější situaci dovolit do malého válečného kabinetu pozvat nejkvalitnější a nejodvážnější lidi z vedení opozice právě proto, že všichni, ač mohli mít různé názory, sdíleli stejné hodnoty.

Představa, že by tváře české opozice, jako jsou Tomio Okamura, Andrej Babiš či Alena Schillerová, dokázaly v kritické době souhlasit s převzetím spoluzodpovědnosti a spolupracovat ve vládě na prosazení radikálních politických a hospodářských kroků, se zdá být z jiného světa.

Totéž ovšem platí pro záškodnické vystupování části politiků Občanské demokratické strany a v míře nejvyšší pro otevřeně rozvratné jednání odcházejícího prezidenta. Ten coby produkt populismu a úrovně ulice v této funkci zcela upřímně a otevřeně nikdy žádné hodnoty a pravidla demokracie neuznával.

V posledním roce byl dokonce devadesát procent času nezvěstný. Mohlo to sice urážet jemnocit liberálů, ústavních právníků a historiků, ale v situaci, kdy se toho zas tak moc nedělo, byl jenom nedůstojnou výčitkou nedospělé neústavnosti a neúcty k hodnotám.

Opožděný Zemanův monolog

V této chvíli je však i této zemi vyhrožováno válkou a agresor otevřeně a cíleně útočí na životní úroveň a stabilitu české ekonomiky a politiky. Vydírá a všemi prostředky destabilizuje českou společnost.

Jestliže český prezident v takové situaci otevřeně podrývá vládu a volá po odvolání šesti ministrů, je buď blázen, nebo pučista sloužící Putinovi.

Ve chvíli, kdy statisíce českých domácností a podniků stojí před dosud nepředstavitelnou nejistotou, prezident v jediném opožděném novinovém monologu nebyl schopen nabídnout společnosti ani slovíčko povzbuzení nebo naděje.

Jeho komentáře ekonomických opatření exekutivy pouze prozradily, že už není schopen pochopit obavy českých občanů a zaměstnavatelů, které vysoké ceny energie mohou donutit k převádění výroby do zahraničí a k masovému propouštění.

Prezident už jen k tradiční sebechvále přidal jen neuctivé nálepkování členů vlády, po jejichž odvolání on sám touží. Miloš Zeman, který kromě politiky nikdy nic neřídil, kdysi bohatou sociální demokracii přivedl na okraj bankrotu a politickou stranu, vládu i prezidentský úřad vedl jen za cenu miliardových ztrát z korupce svého okolí, chce udílet rady vládě ve skutečné krizi. Bylo by to směšné, kdyby to pro zájem země neznamenalo tragédii.

To porovnání s Velkou Británií z května 1940 je nakonec namístě. I my se nyní potýkáme s dědictvím dosavadního pohodlí a appeasementu a hledáme hodnoty natolik pevné, aby nás udržely i v nadcházejících časech nepohodlí.

Chtějme od našich politiků pravdu i slova naděje – ne ostudné bláboly. Protože, a tohle by nám politici měli mít odvahu říkat, i nás ještě čekají porážky, obtíže a nezdary dřív, než demokratický svět najde cestu, jak porazit šílence vyhrožující jadernou apokalypsou a zničením života na Zemi.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.