Už i v komunistických Haló novinách zavládlo zděšení z toho, jak vysoký státní dluh máme, a především nad tím, jak rychle se zvyšuje. Ta rychlost je opravdu značná, proto je podobná reakce naprosto pochopitelná. Překvapivé je pouze to, že jsou tím šokovaní a udivení také komunisté. Právě komunistická strana je totiž do značné míry zodpovědná za vládu Andreje Babiše, která tak velké a rychlé zadlužení způsobila a dále působí.

Helena Kočová ve svém článku popsala, jaká děsivá informace se k ní dostala: „Tak jsem se včera dočetla, že státní dluh by měl letos překonat hranici 2,5 bilionu korun a v roce 2023 tří bilionů korun. Hranici dvou bilionů korun přitom státní dluh překonal teprve loni. Při rozpočítání dluhu na počet obyvatel by tak každý dlužil přes 280 tisíc korun. Čtyřčlenná rodina pak jeden milion a sto dvanáct tisíc korun. To jsou ty milionové chvilky pro demokracii?“

To je vskutku pozoruhodná myšlenková operace. Byl to právě spolek Milion chvilek, který pořádal demonstrace proti Babišově vládě. Té vládě, která nese odpovědnost za loňský schodek rozpočtu ve výši 367,4 miliardy korun i za ten letošní naplánovaný, který má být 500 miliard korun. A zároveň je to stejná vláda, jejíž nástup umožnila Komunistická strana Čech a Moravy tím, že jí vyjádřila důvěru, a doposud ji rovněž držela u moci.

Kočová to v Haló novinách vidí právě opačně a spojuje obrovský státní dluh, který neustále roste a roste, s Milionem chvilek pro demokracii. Text Heleny Kočové dokonce v narážce na spolek, v jehož čele dlouhou dobu stál Mikuláš Minář, nese název Milion během chvilky.

Jeho autorka dále zmiňuje, že nikde na konci této hrůzostrašné propasti není světlo, a ptá se: „Jak budou následující vlády tento obří narůstající dluh řešit? Z čeho ho chtějí zaplatit?“ Posléze spouští už tradiční lamentaci na téma, jak se Česká republika zbavila a do cizích rukou prodala většinu svého průmyslu a cenného majetku.

Asi právě kvůli ní svůj článek vůbec psala: „Tento stát už nemá moc kde brát. Co šlo, už dávno není naše. I to, co se ještě jako naše tváří. Například že česká Škodovka není česká, to ví každý. Ale že filiálka Volkswagenu, vlastníka Škodovky, už v Šanghaji vyrábí modely Fabia, Octavia a Superb i Yeti, to ví málokdo. Původně české autobaterie Akuma se dnes vyrábějí v Itálii. Tužky pod značkou Koh-i-noor vyrábí impérium rodiny Břízových nejen v Česku, ale i v Rusku, Bulharsku a Číně. Výroba zápalek Solo se ze Sušice přesunula do Indie, elektrospotřebičů ETA do Číny,“ brečí Kočová.

Místo breku realistická strategie konsolidace veřejných financí

Helena Kočová v podobném duchu pokračuje sektor po sektoru od trhu s potravinami přes vodu až k bankám, pozemkovým a bytovým fondům a elektřině a plynu. S tím, jak to všechno souvisí se státním dluhem a s rychlostí, jakou se Česká republika zadlužuje, se už ale příliš nezabývá.

Dále čtěte

Tomáš Petříček a Jan Hamáček předstírají, že našli neutuchající zdroj bohatství. Chtějí obrat banky

Volby do poslanecké sněmovny se blíží, sociální demokracie proto vyrukovala se svým tahákem na voliče a věčným evergreenem: bankovní daní.

Až v posledním odstavci jejího článku se posléze ukáže, jak to celé myslí a jaká je její představa o tom, jak funguje celá ekonomika: „Co nám tedy jako státu zbylo? Z čeho můžeme vydělávat a látat díry v rozpočtu? Z daní? Ty nestačí ani na provoz. Tak nějak smutné je to české hospodářství…,“ uzavírá Kočová svůj text v Haló novinách.

Zřejmě má za to, že kdyby větší část průmyslu a všemožných podniků zůstala v českých rukou, automaticky by to vedlo k prosperitě, bohatství a mimo jiné i k tomu, že by stát nebyl tak zadlužený, jako je dnes. To je ovšem jeden velký omyl. Když autorka ve svém článku zmiňuje, že „ještě delší by byl výpis firem, které byly zlikvidovány,“ zapomíná dodat, kolik z nich bylo v českých rukou a kolik v rukou zahraničních vlastníků.

S velkou pravděpodobností by to dopadlo tak, že kdyby zahraniční vlastníci u nás nebyli, byli bychom na tom ještě hůře než dnes, protože seznam zkrachovalých firem a podniků by byl ještě delší. Jedinou odpovědí na rychlý růst státního dluhu je tak připravení realistické strategie konsolidace veřejných financí, jak navrhuje Národní rozpočová rada, a ne tesknění po tom, jak krásně bychom se měli, kdybychom nic neprodali cizích entitám.