V souvislosti s celonárodní diskusí o výchově dětí v Norsku a u nás je dobré si připomenout situaci, v jaké se obě země nacházejí.
Zatímco v Čechách a na Moravě je oblíbeným úslovím „škoda každé rány, která padne vedle“, ve Skandinávii si můžete bitím dětí přivodit vážné problémy.
Kulturní tradice obou zemí je dlouhá. Zároveň také ale úplně odlišná.
Zatímco my jsme v dětství četli o tom, jaký je rozdíl mezi družstevním a domácím vajíčkem, malí Skandinávci vyrůstali na příbězích Astrid Lindgrenové, nejznámější autorky knih pro děti na světě.
Vždy na straně dětí
Lindgrenová vždy a výhradně stála na straně dětí, i když si tím přivodila nemalé problémy. Její vyprávění o Pipi Dlouhé Punčoše, které původně pouze vyprávěla své nemocné dceři, nechtěl nikdo vydat. Podle mnohých názorů autorka přestřelila. Pipi totiž žije ve Vile Vilekule sama s koněm a opičákem panem Nelsonem. Holčička má především dobré srdce, ale zároveň taky kufr plný peněz a sílu, kterou neváhá použít když je třeba. Toto volnomyšlenkářské dílo, které dětem ukazovalo, že mohou žít samy bez dozoru rodičů, vyvolalo v několika redaktorech zděšení. „To si nemohu vzít na svědomí,“ zavrhovali rukopis, který se později proslavil po celém světě a byl přeložený do mnoha cizích jazyků.
Zastánkyně práv pro děti i zvířata Lindgrenová měla velké sociální cítění a schopnost empatie. Bez velkého humbuku podporovala kromě jiného také český disent. Byla nominována na Nobelovu cenu, ale nikdy ji nedostala. V srdcích všech Skandinávců ovšem má své pevné místo. Byly po ní pojmenovány školy, má své muzeum a objevila se také na poštovní známce. O jejím vlivu svědčí mimo jiné také fakt, že hlavní mužská postava celosvětově proslulé trilogie Stiega Larssona je pojmenována podle knih Astrid Lindgrenové o Kalle Blomkvistovi („zasraný Blomkvist,“ jak říká Larsson o hrdinovi, který je spolu s Lisbeth Salanderovou tahounem Milénia). Milénium stejně jako knihy Lindgrenové jsou světovým fenoménem. A právě tak, jak otevřeně – úměrně dětskému věku – píše švédská autorka o rodinných poutech, svobodě, smrti a dalších tématech, která byly do té doby tabu, popisuje Larsson nenávist, kterou vyvolává jeho hrdinka Lisbeth, dívka, která “kopla do vosího hnízda”. Důležitou roli v ději hraje postoj společnosti vůči obětem násilí a sexuálního zneužívání.
My tak leda číst Pavlíka Morozova
Není náhodou, že Larssonovy knihy vznikly právě ve Švédsku. V našem kulturním okruhu jsme vyrůstali na jiném typu literatury. My jsme četli o Čukovi a Gekovi, Timurovi a jeho partě, nebo o chlapci, který si přál párek, naši rodiče byli kontaminování příběhem o statečném chlapci, který udal svého otce a ten se pak dostal díky tomuto udání do Gulagu. Humanistické hodnoty Astrid Lindgrenové jsou v přísném protikladu se stalinskou komunistickou morálkou, která dětem vštěpovala „buď bdělý a ostražitý“. Lindgrenové dětští hrdinové vždy dokázali stát za svým a jejich názory byly brány vážně. Naproti tomu Pavlík Morozov byl jen kolečkem v soukolí obludné totalitní mašinérie, která měla na svědomí desítky miliónů nevinných lidských životů.
Pamatuju si na radost, jakou jsem prožívala při čtení skandinávských autorů během dětství v normalizačním Gottwaldově. Přečetla jsem úplně všechno od autorky Pipi, stejně jako od slavné dánské spisovatelky Karin Michaelisové, která svou dětskou hrdinku Bibi nechává samotnou putovat po celém Dánsku. Bibi, která se svým odhodláním zastávat se slabších velmi podobá Pipi, při svém putování přijede také do masarykovského Československa. Bohužel její dobrodružství po únoru 1948 přestala být publikována a vyšla mnohem později během normalizace v převyprávěné verzi, kde se mnoho dílů smrsklo do jedné knížky, kde o Československu už nebyla žádná zmínka. To co byla Lindgrenová ve Švédsku a Michaelisová v Dánsku, znamená autorka a výtvarnice pohádkových mumínků Tove Janssonová pro Finsko. Na Lindgrenovou navazuje současný nejznámější norský autor Jostein Gaarder, který stejně jako ona porušil mnohá tabu týkající se dětské literatury. Například že se s dětmi nemá mluvit o filozofii a umírání. S dětmi jako sobě rovnými komunikují také Nils-Olof Franzén, Ake Holmberg a celá řada skvělých skandinávských autorů.
Většina Čechů o svobodě nic neví
Není náhodou, že většina Čechů v současných diskusích o postavení dítěte v Norsku vůbec nechápe, o čem je řeč. Většina z těch starších totiž vyrůstala na autorech jako byl Gajdar, nebo Zápotocký. V Čechách byla práva dětí potlačována stejně jako práva dospělých, protože jsme žili v totalitním státě. To, aby měl člověk svobodu, aby mohl svobodně vyjadřovat své názory, neřkuli aby své názory mohlo říkat dítě, bylo to poslední, co by si totalitní stát přál.
Naproti domu pohádkář z Odense Hans Christian Andersen, duchovní otec skandinávské dětské literatury, napsal své slavné podobenství o dítěti, které zvolá, že je císař nahý, už 7. dubna 1837.
Od sametové revoluce uběhlo teprve 25 let. Už se sice otevřeně mluví o tom, že jsou u nás děti týrány a zneužívány, ale přesto většina diskusí na toto téma vyvolává nepřiměřené reakce. Týrání dětí neznamená, že jim dá někdo na zadek – ačkoliv ve Skandinávii by neprošlo ani to. Týrání znamená cílený útok, na jehož následky prokazatelně umírá každý rok kolem dvaceti dětí. Týrání znamená pálit dítě cigaretou, trhat mu vlasy, zlomit ruku, bít ho tak, že má viditelné modřiny. Počty týraných dětí se dají jen těžko určit, ale s jistotou se dá říct, že je jich víc než několik tisíc. Některé odhady uvádí kolem dvaceti až čtyřiceti tisíců.
Skandinávie bere týrání vážně
Také ve Skandinávii dochází k týrání a zneužívání. Rozdíl mezi námi a Skandinávií je ovšem ten, že u nich – na rozdíl od nás – se tyto skutečnosti berou vážně. U nás se u dětských obětí násilí často stává, že ačkoliv rodiče nebo sociálka o týrání ví, nezasáhnou a dítě zemře.
Známá věta „škoda každé rány, která padne vedle,“ která se v poslední dnech často ozývá, je cynická a nechutná. Český národ má Skandinávii v empatii a emoční inteligenci co dohánět.
Jako odpověď na špatné zacházení s dětmi v Norsku jsem odtamtud dostala video. Natočili ho Češi. Mladý muž jezdí s kočárkem, odkud se ozývá silný dětský pláč. Místo aby se snažil dítě utišit, tak s kočárem třese a snaží se miminko bít. Okolo chodí lidé, většinou bez zájmu. Trvá dlouho, než se jedna maminka rozčílí. Nejsilnější obraz je vidět mladé matky s dětmi sedět na trávníku a klábosit, zatímco vedle nich někdo tluče plačící novorozeně v kočárku. Ani jedna z nich se nepohne, klidně si povídají dál. Toto je obraz Česka dnešních dní. Česka, které tak rádo radí ostatním, jak se k dětem chovat.