Andrej Babiš na konferenci Školství 2020 – vzdělání mělo být prioritou jeho vlády, realita je však odlišná (15. 10. 2019) FOTO: ČTK/Šulová Kateřina
FOTO: ČTK/Šulová Kateřina
Konec školního roku je vždy ve znamení bilancování. České školství má za sebou asi nejnáročnější rok v moderní éře, protože se muselo, stejně jako celá společnost, po dlouhé měsíce vypořádávat s pandemií. Kdyby vláda měla obdržet vysvědčení za to, jak ke školství v této nesnadné době přistupovala, rozhodně by si koledovala o nelichotivé hodnocení. Na školství a na dětech se totiž dopustila hned několika zásadních hříchů.
První hřích, ne-li rovnou zločin, který vláda spáchala, jsou zavřené školy, a to nejdéle v Evropě. Je to vedle jednoho z nejvyšších počtů mrtvých v přepočtu na obyvatele smutný rekord, kterého Česká republika dosáhla „díky“ současné Babišově vládě. A je nutné si položit otázku, zda nebylo jiné řešení, jak zkrátit období distanční výuky a vrátit děti do škol dříve.
Smutný rekord
Ponechme stranou prázdné a ničím nepodložené výkřiky o „ztracené generaci“ z hlediska znalostí a zaměřme se na další aspekty dlouhodobé distanční výuky. Uzavření škol sice může na první pohled působit jako levné protiepidemické opatření, které bezpochyby snižuje mobilitu, ale v dlouhodobém horizontu nás přijde draho.
Už nyní řada psychologů a psychiatrů upozorňuje na fatální psychické následky způsobené u dětí dlouhodobou izolací, ztrátou vrstevnických kontaktů a nemožností účastnit se volnočasových aktivit. Linka důvěry přijala v prvních měsících tohoto roku dvakrát více telefonátů ohledně psychické nepohody než o dva roky dříve.
Nárůst klientů hlásí také dětské psychiatrie, ty pražské jsou již na hranici svých kapacit. Narostl počet diagnostikovaných úzkostí, depresí, panických atak, poruch příjmů potravy, fobií, poruch nálad a sebepoškozování. Na děti se také více přenášely starosti rodičů a strach o zdraví blízkých. Samostatným problémem je nárůst kyberšikany.
V této souvislosti je také nutné upozornit na nedostatek školních psychologů. Na řadě škol nemají psychology vůbec či je mají k dispozici pouze na zkrácené úvazky.
Navíc je tu dlouhodobý problém s jejich financováním, které je často závislé na různých projektech či grantech a ředitelé nemají jistotu, že budou mít školního psychologa i po uplynutí tohoto časově omezeného zdroje financování. Bylo by vhodné, kdyby Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) vytvořilo koncepční systém dlouhodobého financování školních psychologů ze státního rozpočtu. Budou to právě oni, koho bude řada dětí v následujících měsících ve školách intenzivně potřebovat.
A mimochodem, zatímco o duševním zdraví žáků se mluví poměrně často, stranou pozornosti zůstává psychická kondice pedagogů, protože i na nich se dlouhodobá distanční výuka podepsala. Řada učitelů totiž neumí oddělit práci a volný čas, a navíc pro ně byla, stejně jako pro žáky, on-line výuka novinkou.
Už v roce 2019, tedy ještě před začátkem pandemie, ukázala studie Univerzity Karlovy, že 2/3 českých pedagogů dlouhodobě zažívají kvůli práci stres a hrozí jim syndrom vyhoření. Pokud nebudou učitelé v psychické pohodě, těžko k ní mohou pomáhat svým žákům.
Více nerovností v přístupu ke vzdělání
Distanční výuka dále prohloubila již tak velké rozdíly mezi školami a žáky. Dobré školy a dobří žáci ji zvládli lépe než špatné školy a slabší žáci. Zde je třeba připomenout, že více než v ostatních evropských zemích jsou studijní výsledky českých dětí ovlivněny socio-ekonomickým zázemím rodin, z nichž pocházejí.
Řada škol není příliš schopna znevýhodněným žákům pomáhat v běžné výuce, natož během té distanční. Totéž platí pro některé rodiče. Z ankety mezi řediteli škol, kterou provedlo MŠMT, plyne, že se výuky v posledních měsících neúčastnilo přes 11 000 školou povinných dětí. Nejvíce jich bylo z Ústeckého a Karlovarského kraje, které jsou dlouhodobě na chvostu kvality českých škol a zároveň se jedná o socioekonomicky slabé regiony. Čtvrtině z těchto dětí chybělo k výuce potřebné vybavení a pětina neměla vůbec internetové připojení. Podle České školní inspekce mělo špatné internetové připojení na 50 000 žáků.
Jednou z mála dobrých zpráv je, že tato čísla jsou podstatně nižší, než jaká byla zjištěna v jarních měsících loňského roku. Zcela jistě k tomu pomohlo 1,33 miliardy korun, které MŠMT loni v létě rozdělilo mezi základní školy a příslušné ročníky nižších gymnázií na nákup potřebného vybavení, primárně pro pedagogy. Řada škol však techniku zapůjčovala také žákům. Leckde pomohly i neziskové organizace.
Střední školy však nedostaly od ministerstva žádné finanční prostředky s tím, že jim má pomoci zřizovatel, tedy kraje. Dle některých expertů však udělalo MŠMT zásadní chybu při stanovení klíče rozdělování těchto peněz, protože určilo 20 000 korun na učitele. Bývalo by však lepší zohlednit počty znevýhodněných žáků, kteří na dané škole studují, a tak více podpořit vybrané školy, resp. lokality.
Think thank IDEA při CERGE-EI v této souvislosti upozornil na tzv. neviditelné ztráty, tj. finanční důsledky, které se projeví v budoucnosti. Díky horším studijním výsledkům či nedokončení škol bude mít totiž řada žáků nižší hrubý příjem, což bude znamenat jejich horší životní úroveň, ale také menší odvody na daních a pojištění do státní pokladny.
I když propočty akademického pracoviště jsou pouze teoretické, jde celková výše těchto ztrát do miliard korun. Uzavření škol tak může českou společnost přijít velmi draho.
Více betonu, méně vzdělání
Je otázkou, zda na aspoň částečné zmírnění prohloubených rozdílů v přístupu ke vzdělání bude stačit oněch 100 miliónů korun, jež MŠMT vyčlenilo na letní doučovací kempy pro děti, které se neúčastnily distanční výuky či během ní dosahovaly špatných studijních výsledků. Když jsem se na tiskovém odboru MŠMT dotázal, dle jakých kritérií budou tyto peníze mezi žadatele rozdělovány, odpovědi jsem se nedočkal. Nezbývá tedy nic jiného než pouze věřit, že skončí u potřebných.
Podobná je situace i s 250 miliony korun, které Plagův úřad vyčlenil pro doučování vybraných žáků v průběhu dalšího školního roku. Přestože do prázdnin zbývá pár dní, ministerstvo ještě nepředstavilo konkrétní plán, dle jakého klíče hodlá tyto finanční prostředky rozdělovat. Obecně prospěšná společnost EDUin, která se dlouhodobě věnuje českému školství, opakovaně upozornila na to, že neexistuje žádná garance, že peníze doputují do nejvíce znevýhodněných regionů a ke školám, které je nejvíce potřebují.
Na tyto školy však aspoň částečně myslí Národní plán obnovy, který v polovině května schválila česká vláda. Z celkových skoro 200 miliard korun, které mají v následujících letech pomoci k oživení národního hospodářství, „přiteče“ zhruba 172 miliard z Evropské unie.
Bohužel peníze určené pro školství jsou v porovnání s řadou jiných evropských zemí nižší. Vláda raději upřednostnila infrastrukturní stavby, například železnice a jejich zabezpečení, a taktéž se rozhodla zalátat evropskými penězi další díry ve státním rozpočtu.
Pro české školství je z výše uvedeného „balíku“ určeno pouze směšných 23 miliard, které půjdou zejména vysokým školám a na vědu. Základní a střední školy se tak mohou „těšit“ aspoň na podporu digitalizace (nákup cca 70 000 kusů mobilní počítačové techniky), nebo na peníze pro doučování znevýhodněných žáků a školení pedagogů, zejména právě ze socioekonomicky slabých regionů.
Je škoda, že ve schválené verzi Národního plánu obnovy nejsou finance na obědy pro děti ze sociálně slabých rodin. Česká společnost pro inkluzivní vzdělávání také upozornila na to, že ve strategii chybí peníze na péči o duševní zdraví dětí. Celkově lze Národní plán obnovy označit z pohledu školství za ztracenou příležitost k financování strukturálních změn ve vzdělávání z evropských peněz.
Trable s testováním
Velká pozornost byla věnována i testování žáků při jejich návratu do škol. Ponechme stranou některé marginální hlasy principiálního odmítání testování dětí a připomeňme, že ani zde svou roli vláda zcela nezvládla. Ani ministrovi zdravotnictví, ani ministrovi školství se dostatečně nepodařilo vysvětlit, proč se měly děti po znovuotevření škol testovat hned dvakrát týdně a následně sedět celý den v roušce ve třídě, když zaměstnanci továren byli nuceni se testovat pouze jednou týdně.
Ostatně, na rozdíl od Izraele si nikdo nedovolil továrny uzavřít, a to ani v době, kdy země zažívala v boji s pandemií nejtěžší časy. S jistou nadsázkou či velkou dávkou ironie by se tedy dalo říci, že by bývalo na podzim lepší přesunout školy do továren než zavádět distanční výuku, protože tovární prostředí bylo evidentně více viruvzdorné.
Antigenní testy, které školy od státu dostaly, byly navíc řadou odborníků označeny jako velmi nekvalitní. Nízký záchyt pozitivních dětí pak odpovědné úřady vysvětlily tím, že se žáci vracejí z domova, tedy relativně bezpečného prostředí, a že číslo zachycených přibližně odpovídá podílu pozitivních jedinců v celkové populaci. Budiž, řekne si leckdo při jisté dávce shovívavosti. Velmi těžko se však dá akceptovat reakce Babišovy vlády, když byl zrušen zpackaný tendr na nákup dalších testů a školám akutně hrozilo, že nebudou mít čím testovat, pokud Správa státních hmotných rezerv nedokáže tendr bleskově opětovně zrealizovat.
Stát totiž vzkázal ředitelům škol, že v takovém případě si mají testy zajistit sami. Jakoby nestačilo, že se v některých krajích ředitelé v noci ze čtvrtka na pátek dozvěděli, že se jejich škola otevírá již v pondělí, a měli tak velmi málo času připravit vše potřebné, včetně rotační výuky. Situaci následně zachraňovali někteří zřizovatelé škol, kteří se rozhodli nahradit neschopný stát a testy pro školy zajistit. Přidal se dokonce i jistý potravinový řetězec, který věnoval MŠMT 300 000 antigenních testů.
Za malý krůček správným směrem lze naopak označit rozhodnutí vlády z prvního květnového týdne, kdy bylo schváleno, že školy budou dostávat 200 Kč na PCR test. Právě v těchto testech vidí řada expertů cestu, jak zajistit relativně bezpečné fungování škol.
Bylo by jistě vhodné, kdyby vláda dokázala již v předstihu nastavit funkční systém kvalitního testování, který by umožnil relativně bezpečný návrat dětí do škol po skončení letních prázdnin.
Nekoncepční očkování
Vládní chaos a nekoncepční rozhodování se projevily také v otázce očkování učitelů. Bylo jistě chvályhodné, že vláda rozhodla o zařazení pracovníků škol mezi prioritní skupiny, protože bez vakcinace pedagogů a dalších zaměstnanců školských zařízení nebyl bezpečný návrat dětí do lavic možný. Řada pracovníků ve školství, kteří měli o očkování zájem, se minimálně první dávky před návratem do školy dočkala, ale stalo se tak zejména kvůli pozdnímu otevření škol, nikoliv díky vládní strategii.
Odpovědní politici totiž jaksi zapomněli zohlednit u vakcinace učitelů a dalších pracovníků ve školství skutečnost, že se budou vracet v několika vlnách. Tím pádem nedošlo k upřednostnění těch, jejichž školy se otevíraly nejdříve. Zejména nebyla zohledněna situace mateřských, praktických a speciálních škol a prvních stupňů základních škol.
Tempo vakcinace bylo navíc odlišné v různých krajích. A tak došlo logicky k tomu, že když se 12. dubna otevřely některé školy, nebyli všichni jejich pedagogové očkováni, zatímco vakcínu již měli například někteří gymnaziální učitelé, kteří se však do prezenční výuky vrátili až 24. května. Dle údajů Učitelské platformy mělo ke zmíněnému 12. dubnu alespoň první dávku pouze 36 % pracovníků škol, naopak polovina zájemců neměla ještě ani termín. Vysokoškolští pracovníci se dokonce mohli registrovat až od 3. května.
Hrátky s maturitou
Aby všech problémů a starostí ve školství nebylo málo, doslova uměle se některé vytvořily. Jedním z takových byly i hrátky se zrušením letošních maturitních zkoušek a jejich nahrazením tzv. úředními maturitami na základě předchozích zprůměrovaných studijních výsledků.
Tuto populistickou hru rozehrál nejprve premiér Andrej Babiš (ANO 2011), snad ve snaze zajistit si hlasy prvovoličů, který pronesl, že když on vybíral své zaměstnance, nikdy ho maturita nezajímala, a že je nutné zohlednit dlouhou distanční výuku. Předsedu vlády následovali další politici, například poslankyně a exministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD), potažmo Poslanecká sněmovna PČR, která přijala, zejména hlasy poslanců ANO, usnesení, aby ministr školství připravil možnost úředních maturit.
Robert Plaga tento tlak ustál, tím spíše, že MŠMT již v předstihu zajistilo „osekání“ letošních státních maturit, tj. společné části pro všechny střední školy, pouze na didaktické testy, taktéž byl prodloužen čas na vypracování těchto testů a rozšířen počet možných oprav pro neúspěšné. Studentům sociálních a zdravotnických oborů, kteří pomáhali v čase pandemie, byly dokonce tyto státní testy odpuštěny.
Debata o obsahu a formě maturitní zkoušky je jistě naprosto legitimní, zvláště pokud bude vedena koncepčně a budou do ní zapojeny střední školy, učitelé či odborná veřejnost a moderátorem výměny názorů bude MŠMT. To však nebyl tento případ, zde šlo politikům pouze o letošní podobu „zkoušek dospělosti“. I taková debata by byla přípustná, ale ne v době, kdy na řadě škol již odstartovaly praktické maturity, které jsou součástí profilových zkoušek.
Skoro to vypadalo, jako by si někteří politici mysleli, že pandemii a zavřené školy máme od letošního jara, nikoliv, s přestávkami, od loňského března. Představitelé vládních stran zásadním způsobem svými populistickými a nekoncepčními návrhy pouze zvyšovali už tak nemalou nejistotu v řadách letošních maturantů, jejich rodičů a učitelů.
A mimochodem: co si myslet o vládě, jejíž předseda během pár hodin „vychrlí“ hned několik návrhů úprav maturit a jeho vlastní ministr školství se proti nim veřejně postaví?
Na fotbal a na zahrádku ano, do školy ne
Když byly přijaty rozvolňovací „balíčky“, úplně z nich vypadla teoretická výuka na středních školách. Odpovědní politici jako by se spokojili s tím, že se podařilo na konci dubna obnovit praktickou výuku a nic více není třeba.
Jistě, na rozdíl od žáků prvního stupně jsou středoškoláci zcela samostatní, nemusí jim s výukou pomáhat rodiče, ale i oni mají potřeby vrstevnických kontaktů, navíc návrat do běžné výuky na konci loňského školního roku se jich, na rozdíl od těch nejmenších, netýkal, takže kromě září a pár adventních dnů jsou na distanční výuce kontinuálně od 11. března loňského roku.
Po vlně kritiky byli středoškoláci do rozvolňovacích fází nakonec zařazeni. Termín návratu byl určen na pondělí 24. května, a to bez rotace. Nebylo mnoho horších termínů pro návrat – v ten den totiž odstartovaly erárem stanovené státní maturity. Zejména v pondělí, kdy se psaly didaktické testy z matematiky a angličtiny, a o den později, kdy byl na řadě test z českého jazyka, se ředitelé škol dostali do velmi složité logistické situace.
Není totiž v silách prakticky žádné školy zajistit výuku v plném rozsahu a zároveň konání byrokraticky a organizačně náročné státní maturity. A to ani za normálních okolností, natož v době epidemické.
Na některých školách navíc již běžely praktické maturity, na ostatních se chystaly profilové ústní „zkoušky dospělosti“ na další, již červnové dny. Na výuku v plném rozsahu se tak mohli středoškoláci těšit maximálně v rozsahu tří týdnů do konce školního roku. Jako špatný pokus o vtip vyznívá také umožnění prezenční výuky od 24. května na vysokých školách – většině z nich totiž už semestr skončil a mají zkoušková období.
Samozřejmě i pár dnů prezenční výuky je lepších než nic, zejména pro socializaci žáků, na straně druhé již v neděli 2. května mohli fanoušci na fotbal, byť za přísných opatření a v limitovaném počtu, a od 10. května bylo umožněno zajít do solária a o týden později na zahrádku restaurace. Nelze se divit jedné pražské soukromé škole, která přesunula (tehdy ještě distanční) výuku na fotbalový stadion.
Vládní slova o „školství jako prioritě“ sama Babišova vláda svými skutky vyvrátila. A to opakovaně. Strategie „zavírat poslední, otevírat první“ se stala prázdnou frází. Ale na ty je už české školství bohužel dlouhodobě zvyklé. Vládní činitelé zneužívají skutečnosti, že z 1,4 milionu žáků základních a středních škol má volební právo pouze zlomek a školská lobby není zdaleka tak silná, jako například ta průmyslová. Bude tedy na rodičích dětí, aby vládním stranám za jejich vztah ke školství vystavili v říjnových volbách vysvědčení.
PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance
