Skrze židovskou moudrost ke kněžství: Kdo byli židovští přátelé Josefa Toufara?

Katolický farář Josef Toufar v Číhošti na Vysočině (Archiv Miloše Doležala)

Katolický farář Josef Toufar v Číhošti na Vysočině | FOTO: Archiv Miloše Doležala

Jen zřídkakdy nás historie konfrontuje s tak zneklidňujícími otázkami a tajemnými okolnostmi jako v případě životního příběhu faráře Josefa Toufara a záhadného pohybu křížku v číhošťském kostele v adventu roku 1949, před jednasedmdesáti lety.

Jako farář působil Josef Toufar (1902–1950) v čase nejtěžších zkoušek, kterými naše země ve 20. století procházela. Nejdříve v době, kdy obyvatelé Československa byli decimováni nacistickým režimem a každý jen sebemenší vlastenecký čin mohl znamenat přinejmenším deportaci do německého koncentračního tábora. Kaplan Josef Toufar se vlastenecky choval, povzbuzoval k pevnosti, podporoval domácí protinacistický odboj a okupační orgány jej jen díky mlčení zatčených rovněž nezadržely. Bezprostředně po válce se aktivně angažoval v obnově společnosti – působil v místní samosprávě, inicioval vznik gymnázia v blízkém městě, vedl společenství několika set mladých lidí. V prvních poválečných volbách jednoznačně vystoupil proti politice komunistů a podporoval Československou stranu lidovou. Zkouška z nejtěžších měla teprve přijít v podobě brutálního teroru, importovaného ze Sovětského svazu domácími soudruhy.

Politické zákulisí celého číhošťského případu je dnes dobře zdokumentováno, podrobně je zmapován Toufarův životní příběh. Přesto je však možné stále do mozaiky jeho životopisu vkládat nově objevené poznatky a zajímavé souvislosti.

Hostinec nedaleko Polné

Banner Nová Orientace

Katolický kněz Josef Toufar žil otevřené křesťanství a neselektoval lidi podle náboženských škatulek, jak bylo v jeho době ještě zvykem. Známý je jeho přátelský vztah k evangelickým sousedům v Číhošti, zaujaté debaty vedl se členy Československé církve. Málo se dosud vědělo o Toufarově vztahu k židovským spoluobčanům.

Josef Toufar vyrůstal na počátku 20. století ve vysočinské obci Arnolec. Jeho rodným domem byl zájezdní hostinec, křižovatka rozličných životních cest a osudů. Dům Toufarových byl místem otevřenosti ke každému příchozímu, a jak svědčí vzpomínky pamětníků, u Toufarů se „lidé nerozdělovali na bílé a černé“. Obyvatelé arnolecké hospody (čp. 1) patřili ke vzdělanější vrstvě národa, politicky stranili agrárníkům. V rodině panovaly silné antiklerikální názory a Toufarovo rozhodnutí pro kněžství (až v pozdějším věku) se doma nesetkávalo s porozuměním.

V Arnolci žádná židovská rodina nebydlela, ale v nedaleké Polné žila početná židovská komunita. Můžeme předpokládat, že Toufar byl od dětství „z první ruky“ obeznámen s případem zavražděné Anežky Hrůzové a falešně nařčeného Žida Leopolda Hilsnera. Zvlášť když rodina Toufarova měla těsné spojení s Polnou – pravidelně tam jezdili nakupovat, odebírali pivo z polenského pivovaru a MUDr. František Michálek (ten, který pitval slečnu Hrůzovou) byl rodinným lékařem Toufarových. Názor samotného Josefa Toufara na hilsneriádu neznáme. V množství jeho dochovaných kázání, proslovů a dopisů však není ani stopy antisemitského ostnu. Můžeme však na dvou příbězích ukázat, že jeho vztah k Izraelitům byl více než srdečný a přátelský.

Byt u šámese židovské modlitebny

Když Josef Toufar vstoupil na podzim 1928 do primy gymnázia v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě – bylo mu šestadvacet let a začal studovat s jedenácti a dvanáctiletými – vybral si jako své studentské bydliště podnájem u tehdy čtyřiašedesátiletého Aloise Korefa (1864–1942) v Dolní ulici čp. 157, v samém sousedství hlavního náměstí. Pan Koref v přízemí domu s barokním štítem provozoval obchod s galanterním zbožím a patřil k respektovaným brodským osobnostem. V řadě vzpomínek se uvádí: „Byl to vynikající člověk a charakter.“ Už sama jeho vizáž vzbuzovala respekt – vždy elegantně oblečen, pěstěný vous, hluboký hlas. Navíc měl ve stejném věku, v jakém byl Toufar, syna Františka, dědice obchodu.

Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod

Alois Koref (1864–1942), židovský šámes a Toufarův bytný v Německém Brodě (Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod)

Co však bylo ještě zajímavější – mezi předním a zadním traktem tohoto domu se v prvním patře nacházela modlitebna „obce izraelské“, jak je uvedeno v adresáři města z roku 1892 (synagoga v Brodě vybudována nikdy nebyla). Prostory si zde židovská obec pronajímala od hostinského Jana Fiedlera a později právě od Aloise Korefa, který byl ustanoven šámesem čili správcem modlitebny a tuto funkci zastával řadu let. V té době žila v Německém Brodě menší židovská komunita čítající 39 rodin, která si vydržovala jednotřídní soukromou školu s vyučovacím německým jazykem.

Podle vzpomínek pamětníků tvořila modlitebnu jedna velká místnost vybavená lavicemi. U její východní stěny stála ozdobná skříň, v níž bylo uchováváno několik tór. V místnosti se nalézaly tmavě vínové závěsy. Po německé deportaci židovských obyvatel z Brodu a okolí ji využívalo gestapo jako skladiště zabaveného židovského majetku. Po válce se zde konaly bohoslužby Českobratrské církve evangelické, dnes je v domě obchod.

Archiv Miloše Doležala

Korefův dům (čp. 157) v dnešním Havlíčkově Brodě (archiv Miloše Doležala)

Skrze židovskou kulturu ke kněžství

Toufarův spolužák Josef Veselý později vzpomínal na Toufarovo pobývání u Korefů: „Vztah mezi panem Korefem a Josefem byl velice přátelský. Josef měl u něj dokonce pro sebe pronajatý velký pokoj, vedoucí na balkon, po něm se chodilo do židovské modlitebny, neboť pan Koref zastával funkci zástupce rabína. Pamatuji se, jak jsem jednou přišel k Josefovi na návštěvu. Šlo se k němu dlouhou tmavou chodbou, jako ve všech tehdejších domech v Dolní ulici, postavených někdy v 16. či 17. století, plných divných chodbiček, výklenků a černých komor. Josef mně najednou nabídl, zda bych se nechtěl podívat na židovské obřady, pomodlit se. Samozřejmě jsem hned řekl, že ano. Vyšli jsme na balkon a kráčeli tiše do dlouhé místnosti opatřené podivnými lavicemi, záhadnými znaky a lucernami po stěnách a se svatostánkem v podobě starozákonních desek a po straně s velikým sedmiramenným svícnem. U vchodu mne Josífek tiše upozornil, abych nesmekal ani se nekřižoval. Sedli jsme si nenápadně do poslední lavice. Před námi sedělo asi 10 starých pánů v kloboucích, příslušníci místní israelitské obce. Seděli jaksi schouleni do sebe, tiše se modlili a kolem rukou měli omotané nějaké destičky či šátky na provázcích. Někdo občas od svatostánku něco řekl, na což ostatní tiše odpovídali. Josef mi říkal, že rád poznává židovské obřady. Byl si vědom, že bez židovské kultury, starozákonních proroků a moudrosti židovského lidu by byla jeho cesta ke kněžství o zásadní věci ochuzena.“

Velká část rodiny Aloise Korefa byla za nacistické okupace v rámci holokaustu vyvražděna. On sám zemřel 12. října 1942 v Terezíně a jeho syn František v roce 1943 v Osvětimi.

Zorinovi: mezi pravoslavím, židovstvím a katolictvím

Když byl v roce 1940 Josef Toufar vysvěcen na katolického kněze, jeho první kaplanskou „štací“ se stalo městečko Zahrádka, ležící na Vysočině mezi Humpolcem a Ledčí nad Sázavou. Rok před tím se do Zahrádky s bezmála tisícovkou obyvatel přestěhovali z Prahy manželé Zorinovi s devítiletou dcerou Naděždou. Josef Zorin, původem Rus z Kerče, bělogvardějec, který emigroval do Masarykova Československa, vystudoval v Praze na české technice. A jako stavební inženýr, zaměstnanec pražské firmy Kress a. s., se u nedaleké Píště podílel na projektu chystaného dálničního úseku s mohutným mostem (přes řeku Želivku). Nacistické rasové zákony však v protektorátním čase postihly jeho manželku, pocházející z pražské židovské rodiny, Jiřinu Zorinovou-Jelínkovou. Manželé Zorinovi se kvůli záchraně malé dcery rozhodli rozvést. Zorinovým v té době pomáhal právě Josef Toufar – prakticky a neokázale. Dcera Zorinových, Naděžda Doležalová, dnes vzpomíná: „Byla jsem po tátovi křtěná v pravoslavné církvi, ale měla jsem velký zájem chodit právě k pateru Toufarovi na hodiny náboženství a dozvědět se něco více o Bibli a příbězích Starého zákona. Pan kaplan byl nesmírně milý a vlídný, poutavě a uctivě o židovském lidu vypravoval a myslím, že nás děti skutečně zaujal a měl rád.“

Archiv Miloše Doležala

Naděžda Doležalová, rozená Zorinová, jejíž křesťansko-židovské rodině Toufar pomáhal (archiv Miloše Doležala)

Neztrácej statečnost a víru

Povolání do transportu pro Jiřinu Zorinovou-Jelínkovou přišlo do Zahrádky telegramem a bylo stanoveno na 9. června 1942, přičemž všichni místní židovští obyvatelé byli již dříve deportováni do Terezína. Naděžda Doležalová, rozená Zorinová, si po letech vybavuje: „Poté, co se po farnosti rozkřiklo, že maminka také pojede, nosili k nám lidé jídlo, někdo bochník chleba, pan kaplan Toufar hroudu másla. Dcera pana řídícího Sobka přinesla brusle, kterým odšroubovala ten kovový spodek, aby měla maminka vysoké boty. To byla skutečná pomoc. Večer předtím se se mnou maminka loučila. Přitom nevěděla, že jde do vyhlazovacího tábora, ale počítala, že na nějaké nucené práce. Ten poslední večer jsme šli pozdě spát a ona mi dávala ,kázáníʻ, jak mám žít. V noci mi také vepsala do památníčku: ‚Můj drahoušku! Nezapomeň nikdy na svoji maminku, které jsi byla, děvečko, celým světem. Ztrácím Tě, pevně doufám však jen na krátký čas a prosím Tebe, Naďuško, abys byla vždycky hodná, poctivá a pravdomluvná holčička. Budeš u nejlepšího táty na světě a proto buď k němu vždy uctivá a miluj ho a nedej, aby byl příliš smutný. Musíte se doplňovat, neb budete jen vy dva zatím tvořit celek a já se těším už dnes, moji nejdražší, že dá-li milý Pán Bůh, ho opět doplním. Buď broučku vždy statečná a neztrácej víru v lepší. Znovu a znovu líbá Vás Vaše máma.‘ Když jsem se ráno vzbudila, už byla maminka pryč. Tatínek s panem Valchářem ji odvezli do Kolína na železniční nádraží.“

Do transportů smrti

Jiřina Zorinová-Jelínková ještě před odjezdem stačila dceři Nadě napsat několik praktických rad, co a jak má dělat, komu psát, kde zavírat, jak pečovat o svoji hygienu, a dodala: „Pěkně se ve škole uč a zlých hub si nevšímej. Kaštánka dej hned ráno s Božkou Kočové, aby nezakousl kachnu.“ Kaštánek neboli Gaston byl Nadin šedý a hodně divoký kocour, který se uměl houpat na větvích a honil kachny i slepice. Naďa Zorinová jej měla prozatím ponechat na zahrádecké faře u hospodyně Anny Kočové a kaplana Josefa Toufara, aby se o něj, než se její maminka vrátí, postarali. Bylo to 9. června 1942. Jiřina Zorinová-Jelínková se nikdy nevrátila. Její transport byl vypraven z Kolína do Terezína 13. června ráno a odtud ještě týž den na východ, kde byli všichni povražděni. V táborech smrti zahynula také její matka Emilie Jelínková a sestra Růžena. A dokud malá Naďa Zorinová pobývala v Zahrádce, přívětivou a praktickou oporou jí, tak jako mnoha jiným, byl právě kaplan Josef Toufar.

Archiv Miloše Doležala

Farář Josef Toufar (archiv Miloše Doležala)

Uměl totiž spontánně překračovat různé dobové i stavovské bariéry a ani jeho farnost neměla úředních hranic. „Vždycky jsem vystupoval jako farář všech a kde jsem mohl, tam jsem pomohl a poradil,“ píše roku 1948 v jednom svém dopise. Toufarův vztah k židovství tak nebyl jen uctivě tolerantním postojem, nýbrž nesl ryzí stopu lidského zájmu o druhé a formoval i jeho kněžské povolání. Farářova niterná vazba na postavy Starého zákona a židovské dějiny vstupuje také do jeho homilií a promluv, ale to je již jiná kapitola toufarovského příběhu.

Miloš Doležal je básník, spisovatel a publicista, autor rozhlasových a filmových dokumentů, v nichž se věnuje druhé světové válce a komunistickým represím; mimo jiné je autorem knihy Jako bychom dnes zemřít měli (2012) o životě číhošťského faráře a mučedníka P. Josefa Toufara.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]