Rovných 30 let po listopadu 1989 mají někteří občané pocit, že ideály revoluce byly zrazeny, nebo přinejmenším nebyly dokonale uskutečněny. Na rozdíl od čtvrtmilionové demonstrace na Letné 16. listopadu se ale nezdá, že by se dokončování revoluce chtěly vždycky ujmout síly, které na to budou mít dost energie. 

Na Náměstí republiky v neděli na dvě hodiny svolala demonstraci platforma nazvaná Skutečná levice. Ta nám sama o sobě sděluje, že chce vybudovat novou levicovou politickou stranu na aktivistickém základu. Píší ve svých materiálech: „Chceme toho dosáhnout zdola, tedy postupnou organizací běžných lidí nespokojených s politickým vývojem.“ Takové hnutí podle zakladatelů v České republice chybí.

Cílovou skupinu, na kterou by se skutečná levice chtěla zaměřit, naznačuje letáček, na kterém je zobrazena ošklivá černá ryba, jak pohlcuje malé zelené rybky. Když se zelené rybky zformují do podoby velké zelené ryby, zlá černá rybka před nimi prchá. Ty zelené rybičky jsou nájemníci, které chce vystěhovat vypočítavý vlastník bytu, zaměstnanci, kterým nedaleký podnik ničí zdraví, a podobně. Cílem je změnit systém, aby na planetě bylo prostředí udržitelné pro lidi i zvířata.

Zatím se nezdá, že by v samotném hlavním městě hnutí vzbudilo nějakou velkou pozornost, protože ve 14 hodin se na Náměstí Republiky sešlo asi tak 30 lidí, kteří postávali na místě. Když se půl hodiny nic nedělo, byl zřejmě pravý čas přesunout se jinam.

Na Můstku se mezitím objevil starý známý z 90. let Miroslav Sládek, pro kterého se vžilo označení doktor Sládek. Tento bývalý pracovník úřadu tiskového dohledu oslovil po československé hymně (natažené ještě o méně známou slovenskou sloku) přítomné, jak bývá jeho zvykem, dámy a pánové. Pak prohlásil, že dění v roce 1989 nebylo žádným svržením komunistů, protože komunisté ve skutečnosti zůstali u moci. Je to vidět na tom, kolik velkých boháčů a jakého původu v této zemi máme.

Sdělení přihlížel hlouček lidí, který nebyl o nic větší než v případě nové levicové platformy. Projev Miroslava Sládka narušoval muž, který občas zvolal: „Co jsi dělal ty?“ To když (doktor) Sládek hovořil o tom, jak za minulého režimu skoro všichni (včetně umělců) byli zticha a že to tak bylo jak za komunistů, tak za Protektorátu. Řešením by zřejmě bylo následovat jeho politickou stranu, jejíž momentální název jsem nebyl schopen si zapamatovat.

Možná, až si budeme připomínat 50 let od listopadových událostí, opět se objeví doktor Sládek s mikrofonem a vyzve k dokončení revoluce.

Aspoň nějaké jistoty v této zemi máme.

Zřejmě žádné velké očekávání od starých a nových politických sil neměla trojice žebráků u kostela na Náměstí republiky. Jeden z nich ke mně přišel, ať mu vyfotím portrét. Tak jsem to učinil. Tito lidé zřejmě nebudou nikdy patřit k vítězné straně žádné revoluce ani kontrarevoluce, ale nezdálo se, že by mu to zas tolik vadilo. Za minulého režimu by ho ostatně zřejmě během několika minut sebrali.

Na Národní třídě nebylo odpoledne moc k hnutí. Volný pohyb osob tentokrát neblokovaly složky tzv. Bezpečnosti, ale tribuna, ze které se linulo: „Jednou budem dál…“ Abychom se ale dostali dál, bylo třeba obejít celou Národní, abychom se dospěli k cíli putování. A tam byli tihle dva. Třeba tam příště už nebudou.