Robert Šlachta opouští bezpečnostní složky a odchází do civilu. Už zase, chtělo by se říct. „Mám k tomu své důvody,“ řekl Lidovým novinám. To je posun – když v roce 2016 práskl kvůli kauze reorganizace dveřmi na ÚOOZ, měl k tomu důvody cizí. Jak zhodnotit konec kariéry nejpřeceňovanějšího policejního manažera polistopadové éry? Lepší pozdě než vůbec.

Ve čtvrtek 29. srpna ještě Robert Šlachta vystupoval na výroční tiskové konferenci Celní správy, kde je do konce listopadu náměstkem a ředitelem sekce pátrání. Stěžoval si, že nemá dost lidí ani oprávnění, aby naplnil svůj dlouhodobý cíl – vybudovat na Celní správě plnohodnotný vyšetřovací útvar na úrovni policie. A vypadal, že za tento (mimochodem velmi nebezpečný a politiky odmítaný) záměr hodlá bojovat.

O pár dní později je všechno jinak. Šlachta tento týden oznámil, že na podzim skončí nejen u celníků, ale v bezpečnostních složkách státu vůbec. Svoje profesní okolí tím zaskočil. Je to příznačné, jistá rozkolísanost v emocích a sklon k rychlým řešením je jedním ze Šlachtových osobnostních rysů.

„Charismatický velitel oddaný věci, takový, jehož jiní z přesvědčení následují.“ Těmito slovy se s Robertem Šlachtou v Lidových novinách rozloučila jeho letitá souputnice trestním řízením, dnešní vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Žena, která pomáhala vytvářet napětí mezi republikovými útvary, zejména Šlachtovým ÚOOZ a protikorupční policií. Vstoupila do otevřeného sporu s ředitelem protikorupčního útvaru Tomášem Martincem, opakovaně řekla, že jeho detektivům nevěří. A upřednostňovala právě Šlachtu a jeho lidi.

Teď naznačila, proč: „Poznala jsem ho jako člověka s policejním srdcem, který vždy zdravě respektoval státní zástupce a i díky jeho urputnosti se podařilo prosadit některé moderní policejní metody vyšetřování.“

Snad je to od vrchní státní zástupkyně jen pokus o krutý žert. Právě ony „moderní policejní metody vyšetřování“, jako je tzv. velrybaření nebo pytlování, totiž patří k tomu nejkontroverznějšímu, co za sebou éra Šlachtova zanechala. O co jde?

Velrybaření je postup, při kterém policie rozhodí sítě odposlechů a teprve z nich „plete“ kauzy. Dlužno říct, že povolení k odposlechům získává často z kusých informací, které pocházejí – z odposlechů. „Pokud se policejní orgán hodně ,snaží‘, najde si v odposlechu to, co se mu hodí. Informace ,z uší‘ vytrhává z kontextu, nedoplňuje dalšími poznatky a především dalšími podpůrnými důkazy. To je největší tragédie využívání odposlechů v českém prostředí,“ říká brněnský vysokoškolský pedagog a expert na organizovaný zločin v Česku Tomáš Šmíd.

Ten patří k největším nepolicejním znalcům – a zároveň kritikům – vnitřních poměrů v tzv. elitních útvarech. „Původně mě zajímal čistě organizovaný zločin. Až během jeho studia jsem zjistil, co za lidi proti němu bojuje,“ říká dnes s trpkým úsměvem.

Pytlování je pak obdoba zmíněného, kdy se při domovních prohlídkách nechodí pro konkrétní, předem známý dokument, ale bere se všechno. Teprve při třídění se získávají poznatky, z nichž se vytvářejí vyšetřovací linky.

Pro Roberta Šlachtu nebyl nikdy trestní řád a další související normy nějakou mantrou, které je třeba se slepě držet. Naopak. Měl k němu vždy „kreativní“ přístup – hledal skulinky, neznal proporci. Tam, kde stačilo poslat obálku s pruhem, nasadil zásahovku. Ohýbal vnitřní policejní předpisy, aby se dostal k vyšetřování kauz, které mu nepříslušely. Možná je za jeho náhlým odchodem i znechucení z toho, že se kovbojské praktiky už nenosí.

„Na některé moje jméno působilo jak červený hadr na býka. Jsem rád, že to na některé lidi takovým způsobem působilo, ale důvody opravdu sdělím později,“ vysvětlil své rozhodnutí serveru iRozhlas.cz. A dodal: „Pořád Šlachta, Šlachta… Samé prověřování.“

HlídacíPes.org před časem detailně popsal, jak Šlachta a spol. „lezli do zelí“ jiným útvarům, především policejní inspekci a protikorupční policii. Uvnitř jeho struktury přitom neexistoval žádný odbor, který by měl případy, jako byla kauza Nagyová, operace Vidkun nebo zatýkání protikorupčních detektivů, v popisu práce. Robert Šlachta jako ředitel to obcházel zakládáním ad hoc týmů, které stály zcela mimo řádnou strukturu ÚOOZ. Vše se dělo za tichého přihlížení a souhlasu státních zástupců – zde možná hledejme praktickou náplň slov Lenky Bradáčové o respektu k žalobcům.

Jak to fungovalo? V ÚOOZ tehdy byla zhruba desítka odborů, zřízených závazným pokynem policejního prezidenta. Zdůrazníme slovo závazným. Měli odbor na obchod se zbraněmi, s lidmi, proti padělání peněz, terorismu a extrémismu, mezinárodnímu organizovanému zločinu a podobně. Co naopak neměli, byla „politická“ policie. Tu se pokoušeli vytvořit ohýbáním platných předpisů. „Některými rozsáhlými případy se zabývají týmy policistů napříč jednotlivými odbory. Tyto týmy vznikají z pokynu ředitele útvaru a věnují se konkrétní kauze. Nejsou tedy součástí stálé organizační struktury ÚOOZ SKPV,“ říkal tehdy mluvčí útvaru Pavel Hanták.

Třeba poslankyně Jana Černochová (ODS) to tehdy ohodnotila jako vznik nové policejně-prokurátorské moci. „Ta nejenže je téměř nekontrolovatelná, ale uzurpuje si právo zasahovat do všech oblastí veřejné a politické sféry. Zcela tak ignoruje standardní právní systém založený na obecné, místní, ale i věcné příslušnosti orgánů činných v trestním řízení,“ řekla.

Jinými slovy Šlachtův ÚOOZ vyšetřoval případy, které nikdy vyšetřovat neměl, přičemž šlo právě o ty, které mu přinesly největší „slávu“. Ať už pod tím pojmem myslíme cokoli – vzpomeňme třeba o nabubřelá slova o zadržení desítek kilogramů zlata v kauze razie na Úřadu vlády, po kterých zbyla jen splasklá bublina.

Tomáš Šmíd k tomu říká: „Někdy se mluví se o tom, že protikorupční policie neměla výsledky. To ale není až tak pravda. Neměla možná mediální výsledky. ÚOKFK ze své podstaty má více vyšetřovatelů než operativců. Ale pokud dělají nějakou kauzu, tak je většinou udělaná velmi dobře. Dobrou ukázkou je kauza Rath. A všimněte si mimochodem, že ředitel ÚOKFK mediálně vystupoval minimálně, a to i v době, kdy bylo zřejmé, že jde o velký úspěch. A srovnejte to se Šlachtovou mediální politikou. Ostatně ÚOOZ začal do korupce vrtat podle mne především kvůli mediální slávě a posílení moci uvnitř systému.“

Sám Robert Šlachta dodnes těžce nese události tři roky staré, kdy kvůli reorganizaci tzv. elitních útvarů poprvé odešel ze služebního poměru. Dokonce tak těžce, že pro samý sentiment zapomněl, jak to tehdy bylo.

Vidkun byl jedním z důvodů, proč nás rozprášili. Vyšetřovatelé, kteří na případu pracovali operativně – v čele s detektivem Jiřím Komárkem – u případu posléze skončili. (…) Podle mě to mohlo jinak skončit ještě obviněním dalších osob. Bohužel nás zlikvidovali a museli jsme odejít,“ líčil letos v létě v rozhovoru s redaktorem Lidových novin Ondřejem Koutníkem. Jméno redaktora i titulu je důležité – dlouhodobě jsou totiž Šlachtovi vstřícně naladěni, a nejspíš proto nepadla důležitá doplňující otázka: A nebylo to náhodou trochu jinak, pane plukovníku?
Bylo.

Šlachta v létě roku 2016 od policie odešel sám. Spolu se zhruba desítkou svých nejbližších spolupracovníků z pětisethlavého útvaru. Byl mezi nimi i Jiří Komárek. Jak říká Lenka Bradáčová: „Charismatický velitel oddaný věci, takový, jehož jiní z přesvědčení následují.“ Zbytek nechal ve štychu.

„Ptáte se, jestli jsem něčí muž – oni ze mě mají všichni strach. Jsem neřiditelný.“

Tak odpověděl Šlachta ve zmíněném rozhovoru pro iRozhlas na otázku, zda by se znovu chtěl postavit do čela nějakého útvaru.

Zkusme si představit, v jakém oboru lidské činnosti bychom rádi viděli neřiditelné lidi. V kultuře třeba, nespoutaný, neřiditelný umělec, to jde k sobě. V reklamním byznysu, například. Podnikatelé, hlavně ti s tahem na branku, bývají neřiditelní, proto se starají sami o sebe.

Naopak v ozbrojených složkách, které jsou z dobrých důvodů postaveny na principu podřízenosti, je taková neřiditelnost nepředstavitelná. Je dobře, že si to Robert Šlachta teď už uvědomuje. A pokud se potvrdí zvěsti, že míří do komunální politiky na jihu Moravy, popřejme tamním voličům, ať nás ochrání před jakýmkoli návratem policejního plukovníka do státních služeb.