Slavení 28. října je přežitek. Česká republika je lepší a úspěšnější stát, než bylo Československo

Miloš Zeman při rozdávání státních vyznamenání (ČTK)

Miloš Zeman při rozdávání státních vyznamenání | FOTO: ČTK

Prezident Miloš Zeman si již léta myslí, že je výhradním majitelem státního svátku 28. října, jímž si připomínáme vznik Československé republiky. Plyne to z toho, že na slavnostní akt udělování státních vyznamenání a následnou hradní recepci zve hosty svévolně podle vlastního uvážení, a nikoli podle srozumitelných pravidel. Kupříkladu podle státních funkcí. Pozvánku letos neobdrželi předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Markéta Pekarová Adamová, ani předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

Od Zemana je to přirozeně značná nehoráznost, kterou ukazuje svoji nízkou kulturní výbavu. Na každoroční okázalé oslavy tohoto dne bychom se ale už konečně měli podívat ještě z jiného úhlu pohledu. Proč – proboha – slavíme neustále vznik státu, který už dávno neexistuje a který zanikl proto, že se jeho projekt prostě nepovedl?

()

Když před časem vyšla kniha skotské historičky Mary Heimannové „Stát, který selhal“, vzbudila v Česku značnou nevoli. Autorka se přitom tématem nepodařeného československého státu začala zabývat naopak proto, že měla ráda českou kulturu a do hloubky se zajímala o naši historii. Velkočeské nacionalisty, milovníky většího státu, kteří se rádi schovávají za čechoslovakisty, rozzuřila historička tím, že popsala holou pravdu. S projektem Československa se neidentifikovala více než třetina jeho občanů. Šlo o většinu příslušníků německé a maďarské menšiny; tomuto státu se postupně odcizovali i Slováci a také část obyvatel Podkarpatské Rusi, která z Prahy neobdržela až do tragického roku 1938 slíbenou autonomii. Zatímco představitelé české politiky sugerovali západním spojencům na mírové konferenci, že ve střední Evropě vybudují nové Švýcarsko, které bude dokonale respektovat národnostní práva, ve skutečnosti vybudovali stát, v němž se bezproblémově cítili pouze Češi.

Tragický osud německého osídlení všichni známe. Českým náckům to připadá správné, ale každý civilizovaný člověk ví, že vyhnání Němců podle principu kolektivní viny bylo etnickou čistkou, a tudíž nezměrným zločinem, který nelze ospravedlnit příklonem většiny politicky aktivních sudetských Němců ke straně, která kolaborovala s Hitlerovou Třetí říší, a masovým vítáním wehrmachtu. Jaký trest by si pak podle této logiky zasloužili Češi, kteří se téměř většinově přiklonili ke stalinistické a kolaborantské komunistické straně? Vyhnat na Sibiř?

V porevolučních letech 1989–1992 se pak celkem jasně ukázalo, že identitu Čechoslováků měli pouze Češi, zatímco většina československých občanů ve Slovenské republice se cítila být Slováky. Federace, jakou si ti starší z nás pamatují, byla absurdním státem Čechoslováků a Slováků. Něco takového nemohlo přežít bez rámce totalitní svěrací kazajky. Jakmile vládu jedné strany vystřídal svobodný politický život, bylo Československo státem nefunkčním a odsouzeným k rozpadu.

Miloš Zeman uděluje státní vyznamenání – ilustrační foto  (ČTK Roman Vondrouš)

Náš současný stát, tedy Česká republika, je státem mnohem lepším, než bylo Československo. Doznívající prvky devastace v Sudetech nám sice dosud dávají na srozuměnou, že národnostní homogenita státu nevznikla přirozenou cestou, ale zároveň je třeba říci, že Česko je státem evropsky otevřeným a liberálním a tvoří poměrně pevné právní prostředí. Je to místo k dobrému životu pro iniciativní a tvůrčí lidi. Přes veškeré nedostatky a problémy naší politické reality si Česká republika zaslouží uznání i střízlivou míru hrdosti svých občanů. Vznik České republiky 1. ledna 1993 by si zasloužil mnohem vyšší míru ocenění.

Svátek 28. října připomíná pozitivní den v českých dějinách, neboť naši předci využili faktické zhroucení rakousko-uherského soustátí k budování demokratického státu, ale naše životy, naše možnosti i výkony ovlivňuje jiné pozitivní datum, totiž 17. listopad 1989. Tehdy byly položeny základy k nejlepšímu období v naší tisícileté národní historii. Pro demokraticky založené Čechy je proto hlavním státním svátkem 17. listopad. Hned na druhém místě by to měl být 1. leden. Datum 28. října by mohlo zůstat v našem kalendáři jako památný den, jak ho také pojímají Slováci.

Náš osmadvacátý říjen je natolik zdiskreditovaný naším nehodným prezidentem, že by jeho oslava měla být letos tou poslední. Ať si ho Zeman užije, stejně je na konci své éry.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články