Ruská armáda (ilustrační foto) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
ESEJ / Válka na Ukrajině nepřinesla jen střet dvou armád, ale i zásadní otřes v samotných základech moderního vojenství. Ruské ozbrojené síly po selhání manévrové invaze opustily doktrínu hlubokých operací. Přešly k poziční opotřebovací válce, v níž dominují dělostřelectvo a bezpilotní prostředky. Masové nasazení dronů zásadně proměnilo bojiště a prakticky znemožnilo rychlé průlomy i rozsáhlé manévry kombinovaných sil. Konflikt se tak proměnil v technologicky nasycený zákopový pat, který připomíná minulé století.
Ruské ozbrojené síly v průběhu invaze na Ukrajinu prodělaly zásadní doktrinální změnu. Po počátečním neúspěchu bleskového úderu se ruská armáda optimalizovala pro poziční válku, čímž fakticky opustila moderní manévrové vedení boje. Ruské jednotky přeorganizovaly svou strukturu, výzbroj i taktiku tak, aby dokázaly bojovat opotřebovací válku pozičním způsobem i s omezenými zdroji – s nekvalitně vycvičeným personálem, nedostatkem moderní techniky a slabším velením. Výsledkem je, že degradovaná ruská síla již pravděpodobně není schopna účinné manévrové války ve velkém měřítku. Ruská doktrína tak učinila z nouze ctnost: upřednostnila pomalý, metodický postup založený na drobných taktických ziscích a poziční ofenzivy s cílem udolat protivníka v dlouhém opotřebovacím konfliktu, místo aby usilovala o rychlé operační obchvaty. Jedinou ruskou „teorií vítězství” se stalo překonání ukrajinské obrany vyčerpáním a vyčkávání, až Západ ztratí vůli Kyjev nadále podporovat.
Takový ústup od manévrové války představuje výrazný obrat oproti dřívější sovětské vojenské tradici. Kombinované operace zahrnující koordinovaný postup tanků, mechanizované pěchoty, letectva a dělostřelectva byly dlouho považovány za klíč k průlomu a vyvolání hybnosti na bojišti. Nyní však ruská armáda od integrace těchto složek prakticky rezignovala, protože k ní postrádá potřebné schopnosti a zdroje. Hromadné manévry obrněných jednotek a hluboké průniky do týlu protivníka se ukázaly být mimo dosah současných ruských možností – namísto toho přešlo ruské velení k soustavnému dělostřeleckému ostřelování a drobným taktickým útokům pěchoty, které jen posunují frontu po stovkách metrů.
Konec kombinovaných sil a ztráta hybnosti
Ruský způsob boje se v ukrajinské válce posunul ke staromódní opotřebovací strategii, v níž hlavní roli hraje massed fire, tedy soustředěná palebná síla dělostřelectva. Proliferace dronů na bojišti totiž posílila a prohloubila ruskou orientaci na opotřebování na úkor manévru. Jinými slovy, ruská armáda se ještě více spolehá na ničivý účinek dělostřelectva („boha války“) podporovaného drony a nikoli na rychlé manévry tankových klínů. Ruské letectvo například nefunguje jako prostředek k získání vzdušné nadvlády a přímé letecké podpory manévrujícím pozemním silám, ale fakticky jen prodlužuje dosah dělostřelectva tím, že shazuje neřízené rakety a klouzavé pumy z bezpečné vzdálenosti, což spíše připomíná dálkovou dělostřelbu než klasickou podporu pohyblivé pozemní ofenzívy.
Ruské ozbrojené síly tak svým způsobem navázaly na jednu linii své vojenské tradice, jelikož přednost masové palebné síly byla patrná již od Sovětského svazu. Současně se však vytratila druhá klíčová složka, jíž bylo umění manévru a hlubokých operací. Samotní ruští vojenští analytici přitom reflektují tuto proměnu. Do svých bojových příruček zavedli přes 450 nových změn a taktických pouček, zaměřených z velké části na zdokonalení dělostřelecké palby a drony naváděné zacílení. Cílem těchto úprav je znovu ustanovit dělostřelectvo jako rozhodující složku boje. Drony zde nehrají roli náhrady za tradiční vzdušné síly, ale staly se „ekonomickými nástroji“ pro zdokonalení dělostřeleckého způsobu války, kdy poskytují levný a hojný prostředek k přesnému zaměřování cílů a okamžitému úderu v reálném čase. Tato modernizace opotřebovacího stylu boje za pomoci dronů sice zvýšila efektivitu ruských palebných přepadů, ale dále oslabila schopnost provádět kombinované operace. Není tedy překvapením, že ruská armáda ztratila operační tempo a hybnost. Její postup je pomalý, metodický a vykoupený obrovskými ztrátami, namísto někdejších představ o rychlých manévrech a obkličování protivníka.
Hluboká operace zadupaná do země
Současná situace na bojišti představuje faktický konec někdejší sovětské doktríny „hluboké operace” (Глубокая операция), jejímž duchovním otcem byl maršál Michail Tuchačevskij. Tato teorie kombinovaných úderů do hloubky obrany nepřítele (zahrnující průlomy více po sobě postupujících útočných sledů tankových a mechanizovaných vojsk, podporovaných letectvem a dělostřelectvem) proslavila Rudou armádu v druhé světové válce a byla dále rozvíjena během studené války jako stěžejní prvek sovětské strategie. Legendární „hluboký boj” Sovětů, který pomohl porazit nacistickou armádu na východní frontě, však v aktuálním konfliktu nenachází uplatnění. Ruská armáda se k tak rozsáhlé mechanizované ofenzivě s průnikem do operační hloubky nikdy nepřiblížila; namísto toho uvázla v pozici obránce i útočníka zároveň. Brání totiž nabytá území pomocí zákopů a minových polí a útočí jen v omezených lokálních směrech. Doktrína hluboké operace byla tedy obrazně zadupána do země „vražedným hračkářstvím”; širokým nasazením levných smrtících technických hraček (dronů, min či improvizovaných zbraní), které nahradily velké manévry.
Historicky přitom sovětská vojska excelovala v provádění operačně hlubokých úderů. Stačí připomenout např. drtivou ofenzivu Bagration (1944) či závěrečné bitvy proti Wehrmachtu, kde víceetapové průlomy zničily celé armádní svazy protivníka. Tyto zkušenosti vtělil Sovětský svaz do své poválečné doktríny a hluboký úder měl být i v hypotetickém konfliktu s NATO hlavním způsobem dosažení rychlého vítězství. O to větší je kontrast s dneškem. Ruští vojáci nedokázali uplatnit ani stín Tuchačevského konceptu. Sovětské válečné teoretiky a stratégy by výkony ruské armády na Ukrajině rozhodně zklamaly. Rudá armáda dokázala teorii Tuchačevského, Triandafilova či Issersona využít ve 2. světové válce mnohem úspěšněji (a to probíhaly všudypřítomné Stalinistické čistky), než jak se to daří jejím ruským následovníkům o osmdesát let později. Místo hlubokého boje se Rusko uchýlilo k dlouhodobé trpělivé strategii vycházející spíše z uvažování Alexandra Svečina (teoretika opoziční opotřebovací strategie): jelikož čeká, až opotřebovací válka a politická únava Západu přinutí Ukrajinu ke zhroucení či ústupkům. Tato strategie však nevede k rychlému výsledku a zatím neukázala, že by mohla přinést Rusku rozhodující průlom.
Vzestup dronů a poziční pat
Charakteristika války na Ukrajině se tak stále více blíží zákopovému patu, tedy poziční válce připomínající v mnohém 1. světovou válku, ovšem s využitím moderních technologií. Obě strany jsou „zaseknuty v klinči“, kdy ani jedna nedokáže zasadit rozhodující úder. Hlavním faktorem, který tento pat způsobil a udržuje, je masové nasazení dronů. Teprve ty navodily situaci patové fronty podobné 1. světové válce. Jen místo kulometů, děl a plynu jako tehdy dnes znesnadňují průlom bezpilotní letouny. Každý větší pohyb jednotek je okamžitě odhalen všudypřítomnými průzkumnými drony a následně zasažen přesnou palbou. Taktické překvapení se stalo nesmírně obtížným, neboť nepřetržité ISR (průzkum, sledování a rozpoznání) z dronů poskytuje velitelům detailní přehled o rozvinutí sil protivníka v reálném čase. Když jedna strana shromáždí vojska k útoku, okamžitě riskuje, že bude „vidět a bita“. Jak trefně poznamenal plukovník Frank Sobchak, drony se staly „letectvem chudých” a „náhradní blízkou leteckou podporou” a vyrovnaly tím podmínky na bojišti do té míry, že velké koncentrace vojsk a rychlé ofenzivní manévry jsou prakticky nemožné. Obě strany si tak dokáží navzájem účinně ničit pěchotu i obrněnce na dálku, což znemožňuje provést masivní průlom bez neúnosných ztrát.
Důsledkem je, že fronta se stabilizovala a posunuje se jen pomalu, v řádu stovek metrů denně. Kdekoliv se na otevřeném terénu pokusí pohnout tanky či obrněná vozidla, hrozí jim okamžité zničení z dronů či přesně naváděné munice. Na mnoha úsecích fronty proto tanky přestaly manévrovat úplně a zůstávají ukryté nebo zakopané, aby se vyhnuly okamžité detekci a likvidaci. Levné komerční drony, létající v rojích, zahlcují prostor a nepřátelskou PVO. Masivně saturují senzory i interceptory, čímž nutí protivníka vynakládat drahé prostředky na obranu nebo akceptovat neustálé riziko útoků. Statistiky z bojiště hovoří jasně: až 75 % ztrát živé síly obou stran mají na svědomí drony (ať už průzkumné prostřednictvím navádění dělostřelecké palby, nebo přímo útočné jako tzv. kamikaze drones). Drony sice nenahradily tradiční letectvo, ale hluboce změnily způsob vedení pozemního boje, kdy žádný voják ani technika nejsou mimo dosah zraku či zásahu z vzduchu, od první linie po taktické týlové objekty.
Tato „dronizace” války zároveň působí silně na morálku a psychiku. Neustálý bzukot quadkoptér nad hlavou a hrozba, že kdykoliv z nebe přiletí granát či výbušnina z malého dronu, vytváří pocit permanentního ohrožení. Vojáci jsou vystaveni stresu z toho, že není úkrytu ani hluboko vzadu, což postupně nahlodává jejich vytrvalost.
Válka, jakou nechtějí vést
Ironií osudu je, že ani jedna ze stran si takový způsob války nepřála. Ruské plány zjevně počítaly s bleskovým zhroucením ukrajinské obrany a rychlým manévrem na Kyjev, zatímco Ukrajina (vyzbrojená moderní západní technikou a přeučená k NATO standardům) by ráda předvedla účinnou kombinovanou ofenzivu, která by prorazila ruské linie a osvobodila okupované území. Nic z toho se ale nepodařilo. Místo rozhodných manévrů přišla zákopová patová válka, kde obě armády používají nástroje, které by jinak raději nevyužívaly, tedy; kvadrokoptéry, improvizované drony-bombardéry, FPV drony řízené operátory s brýlemi, a další nouzové zbraně opotřebovacího stylu boje. Osobně bych to popsal tak, že Rusové i Ukrajinci zvolili (z donucení) poziční válku, kdy se snaží protivníka unavit, přitom obě strany stále doufají v obnovení manévru a plánují velké ofenzivy, jakmile k nim nashromáždí síly – jenže to se nedaří. Konflikt se tak změnil v jakési střídavé přetlačování: jedna strana soustředí síly k lokální ofenzivě, dosáhne menšího zisku, vyčerpá se, načež totéž v menším měřítku zkusí strana druhá. Rok 2022 a 2023 tak viděl sérii ruských a ukrajinských ofenziv, které vždy po čase vyčerpaly svůj potenciál a přešly opět v pat. A když jsme se tady zaklínali Sovětskými generály, tak pojďme je i citovat. Neboť jak výstižně varoval už Alexandr Andrejevič Svečin: „Do poziční války je snadné zabřednout, dokonce proti vlastní vůli, ale velice těžké je se z ní dostat“.
V důsledku této doktrinální proměny čelíme v Ukrajině konfliktu, který je v 21. století paradoxní. Na jedné straně vidíme nasazení nejmodernějších technologií, dronových rojů, satelitního průzkumu a digitálního bojiště. Na straně druhé se však způsob vedení boje podobá úmorné zákopové dřině známé z předchozích století. Manévrová válka (kdysi považovaná za hlavní cestu k vítězství) byla odsunuta do pozadí. Combined arms warfare, jež měla zaručit hybnost a rozhodnost, narazila na realitu masivních ztrát a technických překážek. Doktrína hluboké operace, která vepsala Tuchačevského jméno do dějin vojenství, se ve světle kamer dronů a satelitů ukazuje jako neproveditelná. Obě strany konfliktu se ocitly v objetí, z něhož se nelze vymanit, protože jsou svázány svými limitacemi a obavami z nepřijatelných ztrát.
Zda a jak se podaří tento klinč rozetnout, zůstává otázkou. Války vedené tímto tempem bývají dlouho statické, až do momentu, kdy najednou dojde ke zhroucení jedné strany – podobně jako boxeři dlouho vyměňují údery, než jeden z nich náhle padne vyčerpáním. Jisté je, že současná podoba bojů na Ukrajině nutí vojenské myslitele přehodnocovat dosavadní doktríny. Zkušenosti z této války se stanou předmětem analýz, protože bude třeba najít způsoby, jak obnovit hybnost na bojišti i tváří v tvář dronům, přesné palbě a informační převaze. Pokud totiž armády přijmou stagnaci jako nový standard, riskují, že opustí jednu z klíčových výhod moderního vojenství, jíž je schopnost rychle manévrovat a přechytračit nepřítele. Ukrajinský konflikt se již teď stal mementem: doktrína se musí přizpůsobit nové realitě, ale zároveň je nutné nezapomenout na osvědčené principy, jako je kombinace palebné síly a manévru. V konečném důsledku možná právě ten, kdo dokáže z „vražedného hračkářství“ udělat opět nástroj pro uvolnění hybnosti, získá rozhodující výhodu v této i budoucích válkách.
Jan Tofl je zakladatelem a vedoucím projektu valka.online, který se věnuje analýzám současných i minulých konfliktů, vojenské technice a dezinformacím s důrazem na válku na Ukrajině. V rámci projektu připravuje podklady, OSINT analýzy a popularizační texty pro širší veřejnost. Aktivně se také podílí na dobrovolnické pomoci Ukrajině, zejména v oblasti technického vybavení a podpory armádních jednotek.
