Vladimír Mečiar a Václav Klaus jednají o rozdělení Československa na zámku v Kolodějích (10. 10. 1992) FOTO: ČTK/Hejzlar Jaroslav
FOTO: ČTK/Hejzlar Jaroslav
Už je zase pryč ta země, o niž jsme byli připraveni. Měl bych říct: kus země, protože pro mne to byla naše země. Jenom se tam mluvilo trochu jiným jazykem, ale jezdíval jsem tam od dětství, býval na prázdninách. Ba řekl bych, že šlo o lůno naší země – se svými mladšími horami, ostrými štíty a divokými řekami, s hustými svěžími lesy, obývanými medvědem, rysem, vlkem, s jeskynními miliony let starými dómy a podzemními vřídly.
Byla to přirozenější, divočejší část republiky než ta ochočená, zestárlá rovina, do níž svým původem patřím a v níž jsem zůstal. Nebyl jsem tak prozíravý jako Petr Uhl a nemnoho dalších, kteří jej následovali, když po rozdělení Československa uplatnili nárok jak na české, tak na slovenské občanství.
Už je zase pryč ta zem, již jsme ještě před covidem navštívili, už je zase uzávorkována, a zůstává opět jen ve vzpomínce. Dříve to byl kraj představující jinakost, teď je to cizina. Oravice, Váh, Hron, Bělá… byly to také moje řeky a bystřiny. A horstva Tatra, Fatra, Slovenský ráj byly mými prahorami. Zajeli jsme tam díky našemu osmiletému synovi, který už nejméně rok toužil navštívit Slovensko. „Slovencům já rozumím,“ říkal a naléhal, abychom se tam podívali.
Sám jsem tam byl poprvé asi tak v jeho věku, tou dobou tam probíhala již nějaká vojenská cvičení, jež vyústila do srpnové okupace. Byli jsme jedna zem. Byla to zem mé mladosti a nezajímaly mě rozdílné historie a nacionalismy, Slovenský štát a zájmy mocností, výzvědných služeb potažmo některých politiků na té či na oné straně. Pro mne je to roztržená zem, ukradená původní jednota, ztráta celku. A žádné historické a politické důvody anebo samostatné hvězdičky na evropské vlajce mě nepřesvědčí.
Ten jazyk je měkčí, takže nejedno „e“ se čte měkce i bez háčku, bývala to jakási alternativa k češtině; dorozumět se člověk dorozumí – „Slovencům“ prostě rozumíme, ale dnes je to přece jen už jazyk ciziny, sdílí už jinou skutečnost, tak jako sdílí jinou měnu, pravdaže víc evropskou. Staré časy jsou tam stále přítomny, i když mnohdy skryty pod povrchem, zakryty silnicemi, rekreačními středisky, lanovkami, skokanskými můstky či spíše mosty a taky dálnicí – celé Slovensko jako by jí bylo přemostěno. Tahle cesta byla mou cestou do minulosti. Pod Rozsutcem nás zastihla bouře, pořádná bouřka, jak má být, hromy, blesky, kroupy – taková, jakou jsem ve slovenských horách zažíval kdysi. A ona úžasná zádumčivost, když mraky dosednou na celá pohoří, několik dní se po nich rozvalují a všechny vyhlídky jsou slepé! A potom zas čirý vzduch a daleká viditelnost a stáda krav a ovcí na vzdálených svazích.
Vzpomínám na jízdy stopem od Žiliny po Michalovce, na přespávání v odstavených vagonech na podhorských nádražích, na polní pych v zahrádkářské kolonii u Zvolenu, nečekaně taky sníh v létě na Roháčích. Vzpomínám na návštěvy u Maďarů někde u Galanty, na nížinu s obilnými a konopnými poli, připomínajícími moře. Vzpomínám na hledání Mariana na bratislavském sídlišti; v autobuse jsem se ptal jakési tlusté ženy, kde je ta a ta ulice, a ona mi pak otevřela dveře panelákového bytu, protože právě ona byla družkou mého drobného, hubeného známého. Vzpomínám na malíře, který se po revoluci dal na národovectví a pravil, že „celá vépeenka bola židouská“ a že Mečiar je politik formátu Pinocheta a de Gaulla a že celý svět jednou „spozná“ jeho velikost.
Spali jsme též v Levoči, která prozatím prodělala jen málo bezcitných rekonstrukcí či takřečených revitalizací z evropských peněz. Po létech jsem zase pobyl v tom slavném kostele s tolika oltáři. Spatřil jsem anjela s jakoby přistřiženými křídly. Došlo mi, že zlatá pozadí gotických obrazů zposvátňují zemi. Tak jako mají svatí svatozář, tak ji má i krajina, v níž se odehrávají jedinečné a tedy svaté děje. V antikvariátu jsem zakoupil pohlednici trasochvosta horského. Večer, když se rodinka ubytovala, zapadl jsem do hospody a čajovny v jednom. Na polici se tam válely nějaké knížky a mezi nimi mi hned padla do oka povědomá obálka. Zalistoval jsem zažloutlými stránkami nekvalitního papíru a v tu ránu se propadl do začátku osmdesátých let, kdy se slovenský překlad této knihy prodával a četl i u nás. Byl to Keseyho Přelet přes kukaččí hnízdo, ve slovenském překladu: Bol som dlho preč.
Ano, už jsem zase pryč, pryč ze země, která byla od nás před devětadvaceti lety odtržena. Nevidím důvod, proč si důležité události připomínat jen při kulatých výročích a proč ne tehdy, když se ony události samy z nějakých důvodů připomenou. Koneckonců prvočíslo (kupříkladu 29) je přece daleko vzácnější než ordinérní násobek deseti.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
