Americký deník The New York Times uveřejnil na svých webových stránkách reportáž vycházející z autentických výpovědí tří mladých žen, které byly členkami milicí al-Khansa, náboženské mravnostní policie Islámského státu tvořené pouze ženami. Letos tyto ženy uprchly ze Sýrie do jižního Turecka. Zde byly kontaktovány reportéry listu NYT a poskytly jim rozsáhlé rozhovory. Jména Aws, Dua a Asma jsou smyšlená a byla použita kvůli ochraně osobní bezpečnosti těchto žen. Jejich výpovědi o poměrech v Islámském státu a o jejich životě a práci v syrském městě Rakka, které je centrem samozvaného chalífátu, byly téměř shodné a potvrdily je výpovědi dalších obyvatel Rakky. Ženy také poskytly fotografie událostí ve městě, jejichž autenticita byla nezávisle potvrzena.

Ve službách náboženské mravnostní policie

Dua působila u jednotek al-Khansa sotva dva měsíce, když byly na stanici přivedeny k bičování dvě její dobré známé. Obě ženy, matku a její dospívající dceru, s nimiž se Dua znala již od dětství, zatkla policie. Obě byly velmi rozrušené. Jejich abáje, tedy svrchní černé oděvy, které se v muslimských zemích nosí na veřejnosti, byly totiž shledány příliš přiléhavými.

Starší žena Duu požádala o pomoc. Ta jim však žádnou neposkytla. Nemohla a ani nechtěla. „Jejich abáje byly velmi těsné. Řekla jsem jí, že je to jejich chyba, že vyšly ven takto špatně oblečené,“ vypověděla Dua. Ta se poté přesunula zpět ke svému stolu a nechala policistky, aby obě ženy odvedly do zadní místnosti k bičování.

Když byly ženám odkryty nikáby, zahalující jejich tváře, přišlo se navíc na to, že jsou obě nalíčené. Trest tedy činil celkem dvacet ran za špatné oblečení, pět ran za líčení a dalších pět za nedostatečnou pokoru při zatýkání. Zatímco se stanicí nesl jejich bolestný nářek, Dua se dívala do stropu a snažila se potlačit úzkost.

Drakonické tresty

Za krátkou dobu nabraly mravnostní tresty ve městě Rakka v severní Sýrii na brutalitě. Když džihádisté z Islámského státu převzali nad městem kontrolu a učinili je svým správním centrem, bylo pro mnoho žen povinné nošení abájí a nikábů novinkou, s níž se musely vyrovnat. Zpočátku bylo porušování pravidel oblékání trestáno mírně, pouze symbolickými pokutami. Jenže řada mladých žen raději zaplatila pokutu, než aby změnily své zvyky, což vedlo k rychlému zpřísnění trestů. A tak se záhy stalo pravidlem bičování a teď to byly Duiny přítelkyně, které si je musely vytrpět.

Zbičované ženy se po propuštění odebraly do domu Duiných rodičů, stěžovaly si na Duu a vyjadřovaly svou nenávist k Islámskému státu. Dua jim pak v soukromí vysvětlovala, že je nemohla nijak ochránit, protože byla ještě příliš mladou a nevýznamnou členkou mravnostní policie. Ale dlouholeté přátelství bylo pryč. „Po tomto zážitku mne začaly nenávidět stejně jako Islámský stát. Už jsem je nikdy neviděla,“ líčila později Dua.

Pro mravnostní policii pracovala také Duina sestřenice Aws. Nedlouho po tom, co byly zbičovány Duiny známé, byla Aws svědkyní brutálního bičování muže na Mohamedově náměstí. Slabý, třesoucí se sedmdesátník byl potrestán, protože někdo slyšel, jak spílá Bohu. „Celou dobu plakal,“ líčí Aws. „Měl štěstí, že nadával Alláhovi, protože Alláh odpouští. Kdyby si vzal do úst Proroka, zabili by ho,“ dodává.

Dnes žijí Aws (25) a Dua (20) v malém městě v jižním Turecku. Opustily Rakku, dezertovaly z Islámského státu a uprchly jeho fanatickým vůdcům. Setkaly se tady s Asmou (22), další uprchlicí z milice al-Khansa, a našly útočiště ve velké komunitě syrských uprchlíků.

Z moderní doby do temného středověku

Rakka je nyní považována za hlavní město samozvaného islamistického chalífátu a je terčem četných leteckých útoků koaličních zemí bojujících proti Islámskému státu. Ale před příchodem džihádistů bylo toto dvousettisícové město úplně jiné.

Všechny tři ženy byly do té doby typickými mladými obyvatelkami Rakky. Aws studovala na tamní univerzitě anglickou literaturu a její rodina patřila ke střední třídě. Milovala romány Agaty Christie a hlavně knihy Dana Browna.

Otec Dui byl farmář a jejich rodina neměla mnoho peněz. Dua si byla se svou sestřenicí Aws velmi blízká. Aws měla ráda americké filmy z Hollywoodu, Dua spíše ty indické z Bollywoodu. Obě milovaly své město, chodily na dlouhé procházky k pevnosti Qalat Jabr na jezeře Assad, pily kávu v parku al-Rašíd a pozorovaly světla města z Rakského mostu. Bavily se v zahradách a zábavních parcích v centru Rakky a scházely se s přáteli u vodní dýmky. „Všichni jsme chodili v létě večer ven a vraceli jsme se pozdě domů, protože přes den bylo moc horko,“ vzpomíná Dua.

Asma studovala podnikání na Eufratské univerzitě. Také ona hovoří dobře anglicky a je vášnivou čtenářkou. Mezi její oblíbené autory patří Ernest Hemingway a Victor Hugo.

Všechny tři patřily ke generaci syrských žen, která vedla nezávislejší život, než bylo zvykem dříve, mohly se svobodně stýkat s muži a studovaly společně s nimi. Většina mladých žen používala make-up a oblékala se sportovně. V létě byla běžná odhalená kolena i ruce. A přestože konzervativnější obyvatelky Rakky stále nosily abáje a nikáby, mladé ženy běžně navštěvovaly školy a vdávaly se v pozdějším věku za partnery, které si samy vybraly.

Když došlo v roce 2011 k povstání proti vládě syrského prezidenta Bašára Assada, nezdálo se, že by to mělo mít na Rakku nějaký významnější vliv. I když se rychle šířily zprávy o bojích a masakrech, zdálo se to být od města daleko.

Všechno se změnilo začátkem roku 2014, kdy Rakku obsadil Islámský stát a násilím se chopil kontroly nad městem, z něhož učinil svoje mocenské a správní centrum. Všichni, kdo se postavili na odpor nebo byli pro islamisty jinak nebezpeční, byli vyhnáni, mučeni nebo zabiti.

Islámský stát je ve světě známý jako ISIS nebo ISIL, v Racce mu však říkají Al-Tanzeem neboli Organizace, na které závisí úplně všechno.

Společenské postavení obyvatel Rakky upadlo. Když se do města začali sjíždět zahraniční bojovníci Islámského státu a další dobrovolníci vyznávající džihád neboli svatou válku, byli to oni, kdo získal ve městě výsadní postavení. Z místních Syřanů se stali druhořadí občané – v tom lepším případě.

Cena za kolaboraci

Dua, Aws a Asma byly mezi těmi šťastnějšími: dostaly možnost přidat se k ISIS. A všechny tři se také kvůli záchraně vlastního života a získání jistých výhod k Organizaci připojily – jak pracovně, tak sňatkem.

Žádná z nich nebyla autentickou přívrženkyní extremistické ideologie ISIS a ani teď, poté, co opustily své rodiny a uprchly do Turecka, nejsou schopné vysvětlit, jak se z moderních mladých žen staly islamistickými mravnostními policistkami.

Provdat se za džihádistické bojovníky se zdálo jako správná volba, pokud chtěly zůstat naživu a nestát se terčem nežádoucí pozornosti teroristické organizace. Účast v ženské milici al-Khansa se také zdála rozumná, protože jedině tak mohly získat alespoň částečnou svobodu pohybu a vydělat nějaké peníze.

Ale každý ústupek režimu znamenal utrpení a ženy si brzy začaly uvědomovat, jak je islamistická organizace staví proti vlastním spoluobčanům, známým, přátelům a sousedům. Že se staly součástí síly, která ničí jejich milované město a jeho obyvatele. Jen pár měsíců po svatbě ovdověly, byly opuštěny a zanedlouho opět donuceny vzít si jiného neznámého muže.

Všechny tři se nakonec rozhodly uprchnout. Útěk viděly jako poslední šanci k životu. Připojily se k vlně Syřanů opouštějících svou zemi, zanechávajíc za sebou jen prázdno, jež se postupně zaplňuje zfanatizovanými cizinci, kteří k Sýrii nemají žádný vztah.

Zasnoubení a manželství

V den, kdy turecký islamistický bojovník Abú Muhammad vešel do domu Aws požádat o její ruku, učinila Aws svůj první ústupek Organizaci. Když nadešel čas, řekla své ano – kvůli vlastnímu bezpečí a bezpečí své rodiny.

Manželství se zprvu zdálo být šťastné a Aws v něm byla docela spokojená. Mezi ostatními manželkami džihádistů pociťovala radost, že se provdala právě za Abú Muhammada. Jiné ženy takové štěstí neměly – jejich manželé byli násilníci.

Ale její manžel nebyl často v noci doma a občas byl pryč třeba i čtyři dny. Bojoval za Islámský stát a Aws tížila samota. Její dny začaly být nesnesitelně prázdné. Nové knihy bylo nemožné sehnat a některé tituly džihadisté zcela zakázali.

Vliv teroristické organizace byl znát i v jejím manželství. Přestože Aws vždy chtěla mít dítě, manžel jí přikázal užívat antikoncepci. Když na něj naléhala, prozradil jí, že se bojovníkům nedoporučuje mít děti, protože by pak nebyli ochotni účastnit se sebevražedných misí. To byl první deprimující moment, kdy si Aws uvědomila, že třetím partnerem v jejich manželství je Islámský stát.

Pro Duinu rodinu znamenaly peníze vždy problém. A islamisté zavedli daně, které rodinný rozpočet ještě více zatížily. Když v únoru 2014 přišel bohatý saúdský bojovník Abú Soheil Jizrawi požádat o ruku Dui, její otec ji přinutil žádost přijmout.

Manželství s Jizrawim znatelně změnilo úroveň Duina života. Byl to sympatický, charismatický muž. „Úplně mi změnil život,“ přiznává Dua. „Přesvědčil mě, abych ho milovala.“ Žili spolu v prostorném bytě s moderní kuchyní a klimatizací v každém pokoji – takový luxus je v Racce velmi ojedinělý. Jídlo jim každé ráno přinášel až ke dveřím Jizrawiho sluha.

Kdo s čím zachází…

Islamistická organizace rozhodla, že internet se smí používat pouze k nutné práci, například k verbování nových zahraničních bojovníků a přesvědčování žen. Asma, která byla zvyklá trávit u počítače i několik hodin denně, si najednou připadala odříznutá od světa. Televizi i rádio zapínala jen na nejnižší hlasitost, aby nikdo nezjistil, že je sleduje.

V únoru 2014, dva měsíce po svatbě, se Aws rozhodla vstoupit do řad mravnostní policie al-Khansa. Dua se přidala zhruba ve stejnou dobu a společně započaly povinný vojenský a náboženský výcvik.

Co se týče milicí al-Khansa, měly sestřenice své pochybnosti. Jenže už byly provdány za džihádisty, už se rozhodly, že okupaci Rakky přežijí spojením s islamistickou Organizací. Práce u mravnostní policie představovala šanci aktivněji se zapojit do dění ve městě, a navíc ideově korespondovala s prací jejich manželů.

Mnoho Asminých příbuzných již pracovalo pro ISIS a sama Asma se po dlouhém rozhodování připojila v lednu 2014. Připadalo jí to jako nejlogičtější volba. „Pro mě to bylo hlavně o moci a penězích, hlavně o moci,“ přiznává Asma. „Ostatní příbuzní se už připojili, takže se tím stejně nic nezměnilo. Jen jsem tím získala větší autoritu a prestiž,“ vysvětluje.

Přestože se ženy snažily obhájit si samy před sebou svou spolupráci s teroristickou organizací, muselo jim být jasné, že je to ve skutečnosti pouhý nástroj k zabíjení. Ale v Sýrii se začínalo všechno točit jen kolem smrti.

Stejně jako Aws a Dua se také jejich manželé snažili obhájit své činy. Trvali na tom, že krutost je nutná, že zastrašuje, a snižuje tak další ztráty na životech. Jednotky syrského prezidenta Asada se zaměřovaly na civilisty, plížily se v noci do domů a zabíjely muže před očima jejich žen a dětí. Bojovníci Islámského státu neměli jinou možnost než jim oplácet stejnou mincí – tak to alespoň viděli oni.

Všechny tři ženy se zúčastnily výcviku potřebného pro vstup do milicí al-Khansa. Zhruba padesát žen absolvovalo patnáctidenní výcvik se zbraní. Náboženský kurz se soustředil na právo šaría a principy islámu.

V březnu 2014 se už Aws a Dua účastnily každodenních hlídek v ulicích Rakky. V mravnostní policii sloužily ženy z různých koutů světa – z Británie, Tuniska, Saúdské Arábie i z Francie. Ale jak v milicích al-Khansa, tak v celém městě byl zakázán vzájemný kontakt cizinců s původními syrskými obyvateli Rakky.

„Náš společenský status závisel pouze na našich manželech,“ popisuje Aws. To platilo pro manželky bojovníků všeobecně. Platy, automobily, domy a zařízení, to vše záviselo na národnosti. Brzy bylo jasné, že ženy přicházející z ciziny budou mít větší svobodu pohybu, vyšší příjem a další výhody. Některé měly dokonce i neomezený přístup k internetu. „Cizinky dostaly všechno, co chtěly,“ stěžuje si Asma. „Mohly chodit, kamkoliv se jim zachtělo.“

V Organizaci neexistuje žádný prostor pro stížnosti. Všechny operace probíhají v utajení a ani sňatky s bojovníky neumožňují získat žádné informace o jejich nasazení nebo cílech. Vůdčí osobnosti, jako například hlava Islámského státu chalífa Abú Bakr al-Bagdádí, nebyly nikdy viděny na veřejnosti.

Role Asmy v milici al-Khansa zahrnovala kontaktování a převádění cizinek na hranicích s Tureckem, 50 mil severně od Rakky, a v noci pak jejich doprovod do města. Se svou znalostí angličtiny byla k tomuto úkolu jako stvořená.

Mnoho žen přijíždělo z Evropy. Letos na jaře dostaly Asma a její hlídka na starost tři britské dívky, oblečené v západních šatech, ale se zakrytými vlasy. „Byly tak mladé, drobounké a tak šťastné, že přijely. Neustále se smály,“ vzpomíná Asma.

Doprovodila je do ubytovny a pomohla jim zabydlet se. Stejně jako v případě všech ostatních cizinců, které doprovázela, se s nimi pak už nikdy neviděla. Až později opět spatřila jejich obličeje všude na internetu. Byly identifikovány jako školačky z Bethnal Green v Londýně, které emigrovaly dobrovolně, aby se připojily k ISIS.

Asma byla zmatená jejich rozhodnutím přijmout tak radostně život, který ji samotnou každodenně oslaboval a deptal. Předtím měla přítele, který na ni naléhal, aby začala nosit nikáb a aby se oblékala konzervativněji. To bylo ještě před tím, než Rakku ovládl Islámský stát. Ona však tehdy odmítla, aby se její lidská hodnota měřila podle toho, kolik kůže na těle má zakryté. Po zabrání města džihádisty nosila svůj hidžáb každý den a podněcovala ostatní ženy, aby tak činily také. Po nocích však na svém mobilu poslouchala rockovou kapelu Evanescence a propadala smutku.

Na jaře v roce 2014 šly ženy z Duiny policejní jednotky na hlavní náměstí pozorovat kamenování dvou místních žen, nařčených z cizoložství. Dua však odmítla jít. Mezi lidmi se rozneslo, že jedna z žen se s mužem vůbec nezapletla. Údajně přišla před policejní velitelství s cedulí s nápisem „Tasqoot al-Tanzeem“ neboli „Pryč s Organizací“.

Časem byly na hlavním náměstí běžně k vidění visící uťaté hlavy zajatých vojáků a lidí odsouzených za zradu. Avšak většina Syřanů, kteří zůstali v Racce, byla na vzpouru buď příliš vystrašená, anebo se zkrátka vzepřít nehodlala.

Vyděšené sestřenice se snažily všudypřítomný teror psychicky zvládnout a uklidňovaly se myšlenkou, že ačkoli se připojily k Organizaci, alespoň osobně nikoho nezabíjely.

„Viděly jsme hodně mrtvol,“ vzpomíná Dua.
„Ty jsi viděla hlavy – jenom hlavy,“ opravuje ji Aws.
„Ano, v islámu je zakázáno mrzačit těla.“
„Viděla jsem, jak těla ležela na ulici celé týdny.“

Mnohé kolegyně z mravnostní jednotky začaly používat svou moc a autoritu k řešení osobních sporů. „Dívky, které měly s někým konflikt, se přidaly k ISIS a obvinily své sokyně z nějakého přestupku,“ vzpomíná Aws. „I když neudělaly nic špatného, stejně byly předvolány na velitelství.“

Ženy mučedníků

Bylo to červenci 2014, když se Duin manžel po tři dny nevracel domů. Čtvrtý den zaklepala u jejích dveří skupina bojovníků. Řekli jí, že Abú Soheil se odpálil v bitvě proti Asadově syrské armádě u Tal Abyadu na hranicích s Tureckem.

Dua byla zdrcená, hlavně proto, že jí velitel oznámil, že Abú Soheil se do sebevražedné mise přihlásil dobrovolně. O tomto plánu jí však nikdy neřekl.

Snažila se sama uchlácholit myšlenkou, že je čest být ženou mučedníka. Avšak později se dozvěděla pravdu, kterou nesla ještě hůř: Abú Soheil se zabil nikoli během operace proti nenáviděné syrské armádě, ale proti konkurenční rebelské skupině, kterou se Islámský stát pokoušel vyhladit. „Plakala jsem celé dny,“ říká Dua. „Zemřel v boji s jinými muslimy.“

Jen deset dní poté přišel k Due domů další muž z jednotky jejího manžela. Řekl jí, že nemůže zůstat doma sama a že se musí okamžitě znovu vdát. Organizace opět překrucovala islámský zákon podle svých potřeb.

„Řekla jsem mu, že nemůžu přestat plakat,“ vzpomíná Dua. „Řekla jsem: Mám zlomené srdce. Chci počkat tři měsíce.“ Avšak velitel jí oznámil, že se liší od běžné vdovy. „Neměla bys být smutná a truchlit,“ řekl. „On sám požádal o mučednictví a ty jsi ženou mučedníka. Měla bys být šťastná.“ To byl moment, který ji zlomil.

Islámský stát zapříčinil, že se z ní stala vdova, a chtěl to opakovat pořád a znovu, dokud by ji nezměnil v pouhé dočasné rozptýlení pro sebevražedné bojovníky. Dua již věděla, že musí uprchnout, přestože to znamenalo opustit byt, který zdědila. Nebyla jiná možnost.

Zanedlouho po Due obdržela stejnou zprávu také Aws: I Abú Muhammad se zabil při sebevražedné misi. Také Aws byla zlomená. „Řekli mi, že teď, když je z něj mučedník, už nepotřebuje manželku, ale že jsou jiní bojovníci, kteří manželku potřebují,“ popisuje Aws. „Řekli mi, že tento bojovník byl přítelem mého muže a že se o mě chce starat a chránit mě na jeho počest.“

Neochotně souhlasila, přestože jí ještě zbýval jeden měsíc tříměsíční doby smutku. Když nový manžel dva měsíce nato utekl, aniž by se rozloučil, zůstala Aws opuštěná a byl jí dokonce odepřen status vdovy.

Útěk

Pro okolní svět mohla oblast kontrolovaná Islámským státem vypadat jako neprodyšně uzavřená země řídící se nejkrutějšími zákony ze 7. století. Avšak ještě donedávna byly cesty do Rakky otevřené. Obchodníci mohli přicházet a odcházet, a zásobovat tak ISIL.

Dua odešla jako první, protože už nemohla snést další vynucené manželství. Její bratr zavolal svým syrským přátelům v jižním Turecku, kteří se s nimi měli setkat na druhé straně hranice. Sourozenci nasedli počátkem letošního roku do minibusu a po dvouhodinové cestě dorazili k přechodu v Tal Abyadu. Proud uprchlíků do Turecka byl tehdy silný, a tak oba prošli, aniž by je někdo zastavil.

Když se o čtyři měsíce později rozhodla uprchnout Aws, bylo už těžší tudy projít, protože Turecko začalo zpřísňovat ochranu hranic. Kontaktovala tedy svou sestřenici Duu a ta jí dala spojení na člověka, který předtím pomohl jí. Když Aws přijela k hraničnímu přechodu, jeden ze syrských přátel na ni čekal s falešnými doklady pro případ, že by je někdo vyslýchal. K tomu ale naštěstí nedošlo.

Asma se na začátku letošního jara rozhodovala, zda také uprchnout. Rakka se změnila. Předtím potkala každých dvacet kroků nějakého známého, město se zdálo být malé. Ale lidé, kteří si to mohli dovolit, odtud již uprchli. Byla v depresi, dny byly šedivé a neradostně se vlekly. „Nemohli jste jít k doktorovi bez doprovodu otce nebo bratra. Nemohli jste se jít ven prostě jen tak projít,“ vzpomíná. „Už jsem to prostě nemohla dál vydržet.“

Cítila, jak ztrácí vlastní identitu. „Předtím jsem byla jako vy,“ řekla Asma reportérce NYT, „měla jsem přítele, chodila na pláž, nosila bikiny. Dokonce i v Sýrii jsme nosili krátké sukně a tílka a všechno to bylo normální. Dokonce ani mé bratry to nepohoršovalo, vůbec s nikým jsem neměla problém,“ vzpomíná.

Když společně se sestřenicí plánovaly útěk, nikomu o tom neřekly, dokonce ani svým rodinám, a kromě kabelek si s sebou nic nevzaly. Přítel uvnitř Organizace přislíbil, že jim pomůže, a strach o jeho osud učinil noční výpravu ještě dramatičtější. Provedl je přes tři kontrolní stanoviště Islámského státu, až konečně v jednu hodinu ráno dorazili na hraniční přechod. Ukázaly své doklady a zamumlaly Sbohem.

Malá Sýrie

Turecké město, ve kterém dnes tyto tři ženy žijí, leží na pláni plné sluncem spálené trávy, která je na předměstí lemována mandloňovými a švestkovými háji, borovicemi a olivovníky. Nízké obytné domy byly postaveny během stavebního boomu před několika lety. Poskytují levné bydlení, které umožňuje, aby zde syrští uprchlíci začali nový život. Ošuntělé syrské děti žebrají na ulicích stejně jako v Istanbulu nebo Bejrútu. Je zde ale i mnoho pracovních příležitostí.

Nyní je ve městě tolik Syřanů, že mají v centru syrskou restauraci a obchůdky s baklavou. Ale ne všichni syrští emigranti kolaborovali s Islámským státem, a tak Aws, Dua a Asma střeží své tajemství a skrývají svou minulost, která by jim mohla v očích spoluobčanů ublížit. Všechny tři chodí na hodiny angličtiny a turečtiny a doufají, že jim to pomůže zajistit si budoucnost někde jinde, třeba v kosmopolitnější části Turecka.

Žijí tu společně se syrskými rodinami, které se zde již stihly zabydlet a které se navzájem znaly ze své vlasti nebo měly kontakty v Turecku. Tyto rodiny pokrývají velkou část svých životních nákladů z úspor, které si přinesly z domova. Ty jim postačují na jazykové kurzy a běžné výdaje.

Aws se probouzí a poslouchá libanonského zpěváka Fayrouze, zatímco si vaří ranní kávu. Je velmi opatrná, když mluví o svém společenském a osobním životě, ale ochotně ukazuje fotografie, které má uložené v mobilu. Připomínají jí život v Racce předtím, než se tam chopil moci Islámský stát. Jsou na nich pohlední mladí lidé a nekonečné množství snímků z shisha kaváren. Se svou rodinou v Sýrii mluví Aws přes hlasový chat a několikrát měsíčně prostřednictvím aplikace WhatsApp.

Chce dostudovat vysokou školu a připadat si jako normální člověk. „Ale tady, když procházím ulicemi, vám nikdy nedovolí zapomenout, že jste museli opustit svou zemi,“ říká. „Mému příteli nedávno někdo řekl: Pokud bys byl skutečný muž, svou zemi bys neopustil. Když jsem to slyšela, zasáhlo mě to,“ popisuje Aws.

Asma je opatrnější a do města vychází jen málokdy. Přerušila veškeré kontakty s rodinou ze strachu, aby příbuzní nebyli potrestáni za její útěk. Jednou týdně posílá e-maily svému kamarádovi do Rakky a stěžuje si v nich, že ji její rodina zavrhla. To samozřejmě není pravda, ale Asma doufá, že když to bude říkat dostatečně často a dlouho, donese se to možná i k ISIS, a pomůže tím ochránit svoji rodinu před možnými následky své dezerce.

Po letech hanby a zklamání všechny tři mladé ženy říkají, že si nedokážou představit návrat do vlasti, i kdyby Islámský stát padl. Rakka, která byla jejich domovem, už existuje jen v jejich vzpomínkách.

„Kdo ví, kdy boje přestanou?“ klade si otázku Asma. „Sýrie bude jako Palestina. Každý rok si lidé pomyslí: Příští rok to skončí a pak budeme volní. A takto mohou uběhnout desetiletí. Sýrie je dnes džungle,“ vysvětluje.

„I kdyby jednoho dne bylo všechno zase v pořádku, nikdy už se do Rakky nevrátím,“ tvrdí Aws. „Bylo prolito příliš mnoho krve na obou stranách – nemluvím pouze o Islámském státu, ale o všech,“ dodává.

Zpracovali Magdaléna Musichina a Ondřej Havlík.