Slovenský premiér Robert Fico FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Rozčílení a znechucení, které vyvolal předvánoční výlet slovenského premiéra do Kremlu, jsou jistě pochopitelné a odůvodnitelné. Na druhou stranu Slovensko je suverénní země, parlamentní demokracie, člen EU a NATO, který nese odpovědnost vůči spojencům. Je třeba jeho konání posuzovat podle všech těchto kritérií, a to jednotlivě. Racionalita a věcnost hodnocení postupu Roberta Fica je podmínkou pracovního charakteru dalších vztahů.
Často zmiňované srovnání s cestou Jozefa Tisa do Berlína k Hitlerovi 13. března 1939, dva dny před napadením oslabeného Československa Německem, kdy se Slovensko pod nátlakem odtrhlo od Československa a ustanovilo Slovenský štát, není namístě. Slovensko dnes není v područí Ruska, není ani ohroženo napadením. Je suverénní součástí západního světa. Těší se z jeho prosperity i obranných garancí. Bratislavu nyní nic nenutí Kremlu servilně podlézat, zvláště ne nutnost obhájit svou existenci a suverenitu.
Suverénní odpovědnost za výsledky
Pokud jde o vynucení si tranzitu plynu od Ruskem barbarsky ničené Ukrajiny, smlouvu o tranzitu ruského plynu pro Slovensko Ukrajina dodržela navzdory válce. Její platnost končí s letošním rokem, což není tajemství. Pokus slovenského premiéra diskreditovat Zelenského je buď z ruského scénáře kompromitací, anebo jde o snahu vynutit si na Ukrajině, závislé na slovenském souhlasu s jejím případným vstupem do NATO, pokračování finančně výhodného tranzitu plynu.
Ficovo jednání je neoddiskutovatelně třeba posuzovat v hodnotách a kritériích závazků svobodného a demokratického západního světa i jeho spojenecké kolektivní obrany, nikoli v kontextu končících bilaterálních smluv s Ukrajinou. A nevyhýbal bych se ani morálním kritériím.
Cesta Roberta Fica byla od zahájení ruské agrese třetí návštěvou západního politika. Rakouský kancléř Karl Nehammer byl v Moskvě 11. dubna 2022, tedy po začátku ruské agrese, kdy ještě byla šance omezit nebo zastavit válku v rozumných mezích. Neuspěl, ale dozvěděli jsme se, že Putin plánuje dobýt celou východní Ukrajinu.
Maďarský premiér Viktor Orbán byl v Moskvě po evropských volbách v červenci 2024, kdy napřed navštívil Kyjev, kde ovšem svůj záměr zapřel, a pak pokračoval do Kremlu. V pokusu o dosažení příměří rovněž neuspěl. Putin jeho návrhy odmítl. Orbán se alespoň před tímto krokem evropsky legitimizoval jako předsednická země Rady EU a založil svou vlastní frakci Evropských patriotů v Evropském parlamentu, čímž do své eskapády ještě zatáhl několik užitečných diletantů, jako je české hnutí ANO.
Bez mandátu spojenců
Do jaké míry Bratislava připravila Ficovu cestu v konzultaci s jeho předchůdcem v úřadu, není známo. Záměr prozradil srbský prezident Vučič, jehož země není v EU a který je znám proruskými postoji i vazbami. Podle Fica byla informována i EU, což patrně znamená Evropskou komisi nebo vysokou představitelku pro zahraniční politiku Kaju Kallasovou. Spíše se však jedná o pokus o kompromitační akt spoluodpovědnosti než realizaci společné evropské bezpečnostní politiky nebo kolegiality.
Cesta zjevně nebyla připravena ani odsouhlasena ve spolupráci s EU, tedy se širším unijním mandátem. Fico evidentně mandát od EU neměl. Zpětně se pokouší do věci EU vtáhnout. Byl to ryze individuální slovenský „výstřel“ ve spolupráci s neunijními proruskými aktéry. Nemluvě o notoricky těsných vztazích slovenského kabinetu s ruským velvyslancem v Bratislavě.
Nestandardní průběh
Z vlastní návštěvy je patrné, že její cíl zůstal skrytý. U schůzky nebyl ani slovenský velvyslanec, což indikuje buď diletantismus, protože to umožňuje Rusům obsah jednání po svém překroutit, nebo naopak utajený záměr jednání a jeho obsahu. Průběh schůzky neměla „slyšet“ ani slovenská diplomacie a relevantní ústavní aktéři v Bratislavě? Která z těchto variant byla v pozadí, není známo. Nebyl zveřejněn ani jakýkoli zápis ze schůzky, pokud existuje. Průběh lze z této perspektivy označit – vzhledem k partnerům jednání – za velmi nestandardní.
Teprve uvidíme, zda slovenský premiér bude své poznatky sdílet se slovenskými ústavními aktéry, zejména v parlamentu, a spojeneckými velvyslanci v Bratislavě. Pokud ne, lze vyslovit pochybnosti o tom, že schůzka měla jiný smysl než podpořit startující ruskou snahu o vyproštění Putina z mezinárodní izolace před zahájením jakýchkoli mírových jednání.
Uvidíme, zda se neobjeví jiný „užitečný politik“, který by Moskvě posloužil podobně. Je jen na Robertu Ficovi, aby si uvědomil, že kremelská konspirace může vést až k tribunálu v Haagu. Měl by proto poskytnout racionální vysvětlení, pokud nechce skončit v kremelské izolaci a podezření sám. Stejně tak je ovšem věcí partnerů Slovenska v EU, aby si vyžádali fakta z jednání. A je třeba tyto informace důrazně požadovat. Jinak Slovensko nemůže aspirovat na to, aby bylo bráno vážně, aniž by se zodpovídalo za výsledky svého konání směrem k nepřátelskému a protizápadnímu Rusku. Samozřejmě pokud stávající vývoj nepovede k pádu Ficova kabinetu.
A co česko-slovenské vztahy?
V reakci na slovenské kroky zaznívají u nás kritické hlasy včetně požadavků na ukončení visegradské spolupráce. Zde je třeba zvážit několik faktů. Předně, Slovensko z našeho sousedství nezmizí a zapřažené do ruských zájmů se může začít propadat do vnitřní krize a geopolitického chaosu. Slováci zdaleka nejsou většinoví zastánci geopolitického obratu nebo role ruského „čisticího prostředku“.
Ovšem v dnešní situaci a po nástupu nové Evropské komise nebude mít EU příliš prostor zabývat se zemí s vnitřní krizí své západní identity. Bude zejména na nás, jak se vyrovnáme se slovenským vývojem. Nejen pro naši historickou blízkost a těsné sousedství, včetně společenských a kulturních vazeb. Připomeňme, že na českých univerzitách studuje přibližně 35 tisíc Slováků, a toto číslo bude nyní nepochybně růst. Česko je dnes prakticky jediný partner, kterého Slovensko uvnitř západního světa má.
Na dnešním kontrastu mezi Prahou a Bratislavou je vidět, kolik práce jsme udělali v odpoutání se od Ruska i od dvacetiletí nestabilních prezidentů Klause a Zemana, kteří Putina přímo podporovali. To, že jsme se z východní gravitace vyprostili, ovšem neznamená, že si můžeme dovolit ignorovat rizika, která dnešní vývoj na Slovensku generuje.
Nemůžeme hazardovat ani s naší perspektivou návratu Andreje Babiše do Strakovy akademie. Slováci si musí obnovit svou západní orientaci sami. V těchto zásadních krocích by měli cítit naši podporu, důvěru a zájem na takovém vývoji. Vzájemná důvěra je to cenné, co by mělo z Masarykovy myšlenky Československa přežít.
