Bývalý slovenský ministr zahraničí Miroslav Wlachovský FOTO: FORUM 24 / František Kalenda
FOTO: FORUM 24 / František Kalenda
ROZHOVOR / Donald Trump sice vyloučil obsazení Grónska silou, svým nevybíravým vystupováním ve snaze připojit největší ostrov na světě ke Spojeným státům však poškodil křehké transatlantické vztahy. Právě o významu strategicky položeného Grónska, amerických ambicích i postoji české a slovenské vlády jsme hovořili s Miroslavem Wlachovským, slovenským exministrem zahraničí a někdejším velvyslancem v Dánském království.
Jak hodnotíte snahu prezidenta Trumpa o získání Grónska? Rozumíte tvrzením americké administrativy o strategické nutnosti být v Grónsku nejen vojensky přítomen, ale přímo ho ovládat a vlastnit?
Rozumím významu Grónska pro obranu severoamerického kontinentu, tomu však Američané i samotní Dánové a Gróňané rozumějí nejpozději od začátku studené války. Smlouva z roku 1951 proto Spojeným státům umožňuje masivní vojenskou přítomnost. Letecká základna Thule (dnes Vesmírná základna Pituffik) sehrávala v minulosti významnou roli a v době vrcholící studené války měly USA na ostrově až sedmnáct vojenských základen a na deset tisíc příslušníků vojenského i civilního personálu.
Dnes zbývá pouze základna Pituffik, kde slouží jen asi dvě stovky příslušníků amerických ozbrojených sil. Dánové i Gróňané opakovaně deklarovali, že by další zvýšení americké vojenské přítomnosti uvítali a umožňují to již stávající dohody mezi Dánském a Spojenými státy. K tomu skutečně není nutné ostrov „vlastnit“. Celé to vnímám především jako ambici amerického prezidenta Trumpa, dříve obchodníka s nemovitostmi, zapsat se do dějin jako prezident, který významně rozšířil území USA.
Jak významná je ruská a potažmo čínská hrozba v Arktidě, o kterou se mimo jiné opírají argumenty současné americké administrativy?
Jde skutečně o významnou hrozbu. Zvláště Rusko remilitarizuje Arktidu a posiluje v ní svou přítomnost. Pro Čínu, která nepatří mezi arktické státy, ale má v regionu své zájmy, jde o komplexní bezpečnostně-ekonomickou otázku. Před několika lety přišla s nabídkou investovat do civilní letecké a dopravní infrastruktury Grónska prostřednictvím nákupu a výstavby letišť. Nakonec tomu dánská vláda ze strategicko-bezpečnostních důvodů zabránila.
Čína, která se označuje jako „Near Arctic State“, dnes nepředstavuje žádnou zjevnou a reálnou vojenskou hrozbu v Arktidě. Nemá v oblasti vojenské základny a nevyslala do ní žádné bojové jednotky, nevznáší územní nároky. Důvodem ostražitosti USA a jejich spojenců v NATO vůči Číně a jejím dlouhodobým zájmům v Arktidě jsou snahy ČLR investovat do duální infrastruktury, spojenectví s Ruskem a dlouhodobé zájmy v oblasti severního obchodu a způsobu využívání Arktidy.
Udělalo Dánsko dost pro to, aby Grónsko před těmito vnějšími hrozbami ochránilo?
Jistě je vždy možné udělat víc, jde ale o rovnováhu priorit a rozpočtu. Dánsko je členem Severoatlantické aliance a Grónsko by tedy mělo být v principu chráněno největší vojenskou aliancí na světě. Dánové navíc v posledních letech výrazně navýšili vojenský rozpočet a nadprůměrně se angažovali, pokud jde o zapojení do vojenských operací Aliance a o demonstrovanou transatlantickou spolupráci.
Donald Trump se nechal v Davosu slyšet, že o získání Grónska nebude usilovat vojenskými prostředky – to do té doby odmítal vyloučit. Existovala někdy reálná možnost, že by Spojené státy Grónsko jednoduše obsadily? Jaké byste očekával následky?
Pokud by přece jen došlo k vojenskému řešení mezi dvěma spojenci v rámci Severoatlantické aliance, souhlasím s výrokem dánské premiérky Mette Frederiksenové, podle které by to znamenalo konec NATO v současné podobě. Aliance, která napadá své vlastní členy, totiž pro tyto členy přestává dávat smysl. To byla specialita Varšavské smlouvy, kterou Československo pocítilo na vlastní kůži.
Jak by mohla vypadat Trumpem naznačované dohoda o Grónsku mezi Dánskem a Spojenými státy?
Popravdě řečeno v tuto chvíli nevím, protože není jasné, jaké parametry americká strana očekává a předpokládá nad rámec „Real Estate Deal“. Za účelem zvýšení obranyschopnosti Grónska a většího odstrašení soupeřů v Arktidě si dokážu představit posílení nejen americké, ale i alianční přítomnosti v Grónsku a v jeho okolí. Několik zemí NATO do Grónska již vyslalo své jednotky na cvičení, ale určitě je možné hledat i jiný, trvalejší způsob.
Grónsko je sice v tuto chvíli autonomní součástí Dánska, na ostrově byla ale donedávna patrná silná poptávka po eventuálním získání nezávislosti. Dokázalo by nezávislé Grónsko s tak malým počtem obyvatel čelit tlaku velmocí – vedle Číny a Ruska třeba právě i Spojených států?
Grónsko je skutečně dlouhodobě na trajektorii posilování autonomie, která směřuje případně až k získání nezávislosti. Hovoří se o tom už řadu let, sám jsem o tom měl možnost ve funkci slovenského velvyslance v Dánsku diskutovat s představiteli grónského parlamentu a vlády během své návštěvy v září 2021. S veškerým respektem musím konstatovat, že Grónsko v současnosti nemá dostatečné kapacity řešit vlastními silami komplexní otázky zahraniční politiky a bezpečnosti.
To samé ostatně platí i u dalších pro grónskou společnost životně důležitých oblastí, jako je rybolov a obchod. 57 tisíc obyvatel a infrastruktura rozptýlená po ostrově podle toho, co umožňují klimatické podmínky, představují limitující faktory. Řeknu-li to zjednodušeně: Gróňané to sami nezvládnou, ale zároveň platí i opak – nikdo to nezvládne bez jejich spolupráce a podpory.
Co tedy považujete za nejpravděpodobnější vývoj? Cestu k pomalému osamostatnění Grónska v rámci jakési bezpečnostní a hospodářské unie s Dánskem? Nebo by přece jen dávalo smysl uvažovat o nějaké formě asociace s geograficky bližšími Spojenými státy?
Domnívám se, že se dohoda o Grónsku uskuteční v rámci Severoatlantické aliance, jejímž největším členem jsou Spojené státy, tak aby byla zachována suverenita a územní integrita Dánského království, že Gróňané i Dánové vyjdou maximálně vstříc bezpečnostním požadavkům Spojených států a že se k tomu připojí i ostatní evropští spojenci. To znamená, že bezpečnost Grónska, o kterou jde podle Donalda Trumpa v první řadě, protože ta garantuje bezpečnost severoamerického kontinentu, bude zajištěna ve spolupráci všech spojenců. To by bylo optimální alianční řešení.
Může hrát při rozhodování o budoucnosti Grónska významnou úlohu Evropská unie? Připomeňme, že z ní Grónsko před lety samo vystoupilo.
Ano, může, jelikož se svět i Unie dynamicky mění a čelí novým výzvám a tlakům. Grónsko kdysi vystoupilo kvůli rybolovu a obchodu. Podívejme se ale například na to, jak se v posledních deseti až dvanácti změnil postoj Dánů k Evropské unii. Dánové měli několik výjimek z Maastrichtské smlouvy a byli považováni za silně transatlanticky orientované eurorealisty, možná dokonce až euroskeptiky. Někteří britští přátelé mě před mým odchodem z Velké Británie v roce 2015 přesvědčovali, že pokud dojde k brexitu, bude po něm následovat i „(d)exit“.
Poté však Dánové viděli průběh, chaos a dopady brexitu a k tomu ještě přišel nástup Donalda Trumpa nebo plnohodnotná válka Ruska proti Ukrajině. Vztah Dánska k Evropské unii se v tu chvíli výrazně posunul a dnes je podle mého názoru Unie vnímána jako nejlepší a nejdostupnější nástroj k zajištění dánské budoucnosti a prosperity. I pro Grónsko proto může transformující se Evropská unie představovat zajímavou perspektivu.
Jak se díváte na postup české a slovenské vlády v nejkritičtějším období, kdy se zdálo, že by USA skutečně mohli Grónsko obsadit, nebo alespoň vydírat Evropu prostřednictvím cel?
Mohli jsme být odvážnější a výrazněji vyjádřit Dánsku naši podporu. Trumpova cla a tarify nejsou funkční odpovědí na žádnou neshodu a poškodily by vzájemné vztahy Evropské unie a Spojených států natolik, že by z toho nejvíc těžilo právě Rusko a Čína – tedy paradoxně ty mocnosti, proti nimž se chce americký prezident v Grónsku bránit.
Zaznamenal jste, že by nějak reflektovali vlažnou podporu ze strany Česka a Slovenska přímo v Dánsku? Mohlo by to ohrozit naše vztahy do budoucnosti a snad i ochotu Dánů bránit v rámci NATO jeho východní křídlo?
Ne, to si nemyslím. Česká republika se svou podporou Ukrajiny, intenzivní spoluprací v Koalici ochotných a muniční iniciativou má v Dánsku v posledních letech velmi dobrou pověst, a to jak v politických kruzích, tak i ve veřejnosti. Z takto získaného „goodwillu“ tedy může ještě poměrně dlouho čerpat. O tom, jak dlouho, samozřejmě rozhodnou konkrétní politické postoje a ochota s Dány nadále spolupracovat v rámci rozvíjející se evropské bezpečnosti. To bude vnímáno nejen v Dánsku, ale i ve všech severských a pobaltských zemích, jejichž význam z hlediska celoevropské bezpečnosti v posledních letech výrazně vzrostl.
