Právo zobrazuje společenské jevy vlastní formou imperativu a jaksi trvale. Pokud je právní norma opravdu dobrá, je schopna být základním pravidlem, které obstojí zkoumáno a poměřováno všemi situacemi, které život přináší.
V současné uprchlické situaci je zajímavé podívat se do základních právních předpisů demokratických zemí. Těch, které jsou konečnými destinacemi této lidské vlny, a to včetně země naší. Podívat se na základní ústavní principy, na rozsah a vymezení toho, čemu říkáme lidská práva, podívat se, jak je v rámci pravidel vymezen základní předpoklad prosperity a dobrého života. Života, který je ve skutečnosti cílem veškerého úsilí těch, kteří prchají před nesvobodou, válkou, pronásledováním a chudobou.
Nic složitého
Nezjistíme nic překvapivého, když spatříme popsané základy právního státu – oddělení státu od církve, osobní svobodu, náboženskou svobodu, svobodu myšlení, respekt k vlastnictví a podobně. Pro mne osobně je inspirativní ve všech souvislostech současné situace čl. 23 Listiny základních práv a svobod: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a demokratických svobod založených Listinou, jestli činnosti ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“
Domnívám se, že toto je zdroj veškerého ponaučení pro všechny, kteří k nám přicházejí. Vyháněni nemilosrdnou krutostí válek, ideologií extrémních odnoží islámu, hladem, případně krutostí nulové perspektivy.
Ano, my Evropané jsme měli to štěstí, že v letech hladu pro nás byla v minulosti otevřena Amerika. Ano i my, Evropané, jsme zažili kruté rasové pronásledování, směřující k vyhlazení jednoho národa, a pohledem do minulosti si dovolím si říct, že nejednoho. My, Evropané, jsme zažili zběsilosti náboženských běsnění. My, Evropané, jsme zcela dokonale zažehli první a druhou světovou válku, nejděsivější konflikty, proti nimž je řádění Islámského státu slabý čaj.
Právo a povinnost pozvednout zbraň
Základní ponaučení z toho zní: nikdy nikdo z nás, žádný jednotlivec, nesmí slepě přihlížet odstraňování zákonnosti a popírání lidských práv. Popírání právního státu, to tě opravňuje zvednout zbraň a jít za svoji svobodu bojovat. A nejenže to opravňuje, ono nás to též zavazuje. Mladí a silní se mají postavit na odpor a do bezpečí mají jít ti nemocní, slabí, ženy a děti.
Svoboda a ekonomická prosperita je výsledkem dlouhodobého boje a neustálou snahou o jejich udržení. Zcela logické chování uprchlíků, kteří do Evropy přicházejí optimálně jako mladí muži, schopní pracovat a posílat domů peníze, je jednorázově a z krátkodobého horizontu pochopitelné. Ovšem nikdy nepřinese prosperitu do zemí jejich původu. To musí uprchlíci a občané těch zemí, které jsou jejich zdrojem, pochopit.
Současná vyspělost Evropy je vykoupena ohněm brutálních válek a šílených excesů a je výsledkem úspěchu demokratické strany konfliktů. Je úspěchem generací lidí, kteří obětovali životy a materiální ztráty. Pokud ti nepochopí, je řešení v nedohlednu.
Komu pomoci?
Naší evropskou povinností je pomoci těm, kteří jsou ochotni to, co vyjadřuje shora citovaný článek 23 Listiny, plnit a naplnit. A to ve všech formách: pomoci materiální, pomoci sociální, pomoci ideové, ale i vojenské. Vše se však musí odehrávat na území, kde to má smysl. Takovým územím rozhodně není žádný z členských států Evropské unie.
Je naší povinností přijmout trpící, podat jim pomocnou ruku. Není naší povinností prodlužovat utrpení v jejich domovských zemích podporou nedemokratických vlád a praktik. Ani není naší povinností rezignovat na obranu našeho území.
Ale nemáme povinnost pomáhat těm, kteří nechtějí pomoct sami sobě. Pokud ti, co „hlasují nohama“, nejsou ochotni pro prosperitu ve svých zemích cokoli učinit, zejména přinést oběti nejvyšší, nemáme takovou povinnost ani my. Azyl se pak může stát pouze otázkou podpory těm, kteří jsou ve svém úsilí o demokratické hodnoty sami jako zrnko písku na poušti. Azyl však není a nesmí být univerzálním řešením pro všechny.
