Když před rokem vydali Sabina Slonková a Jiří Kubík výpověď Andreje Babiše mladšího o tom, že se jej otec chtěl zbavit, aby nemohl vypovídat v kauze Čapí hnízdo, zdálo se, že teď už se konečně politická scéna otřese. Že všechni pochopí, že právě tohle je ten Andrej Babiš, ten pravý (který mimochodem v té chvíli pobýval v Palermu). A dnes? Dnes se neděje nic. Lékařka, která byla součástí celé kauzy, Dita Protopopovová, kariérně postupuje. Předseda vlády se nám všem vysmívá. A proč? Protože mu to dovolí média.
Víte, co by se dělo v nějaké jiné zemi, kde velké noviny, zejména ty bulvární, normálně fungují? Tak například ve Velké Británii by se nikdo od bytu Babiše mladšího ani nehnul, a to zejména poté, co jej jeho tatínek navštívil a „hrál s ním šachy“. Zpovídali by známé z dětství, kamarády, matčiny bývalé kolegy z nemocnice, hledali by příbuzné, nejspíš by se někteří z nich podívali i na to, co je v popelnicích u domu. A nikomu, opravdu nikomu by to nebylo jedno.
My dnes nevíme, kde Andrej Babiš mladší je. Před pár dny jeho kauzu připomněla zmiňovaná Protopopovová, která spolu s manželem, ruským prodavačem kol, pomáhala Andreje juniora uklidit na Ruskem okupovaný Krym. Ale jinak nic. Ticho. Jak to, že se čeští novináři neptají, co Babiš se svým synem udělal? Nejspíš proto, že jejich práce pro ně není tak důležitá, jak by měla být. Protože znepřátelit si premiéra je jednoduché a nepříjemné. To ostatně poznal majitel Seznamu, kde reportáž vyšla, Ivo Lukačovič, když mu šéfredaktor Babišovy MF DNES Jaroslav Plesl v novinách otevřeně vyhrožoval. Ovšem on se ani od těch novin nikdo z novinářské obce příliš nedistancuje, naopak se předstírá, že jde o normální žurnalistiku, takže se není čemu divit.
Nevíme, co Andrej Babiš se svým synem udělal. Nevíme, jakými prostředky tlačil na svou exmanželku, která přitom před tím stála vedle svého syna, poslouchala jeho výpověď a nezasahovala do ní. Nikdo nekonfrontuje Babišovu současnou manželku Moniku s dotazem, co říká na to, jak je zacházeno s dětmi jejího manžela, když ona sama s ním má dvě. Opravdu je možné, aby u českých novinářů takovým způsobem vítězila lhostejnost?
Máme tu jen několik velkých redakcí, které by se této práci mohly skutečně věnovat. Je s podivem, že to nedělají bulvární novináři, ač je to přímo jejich úloha. Ve skutečnosti je to ale smutná ukázka úpadku české žurnalistiky a zejména důvod, proč jsme na tom tak, jak jsme. A proč se musíme tak akorát modlit k výsledkům auditů Evropské komise.
