Smolenský kult a ruští vrazi polské elity

Smrt prezidenta Kaczyńského provází další nejasnosti (Archiv)

Smrt prezidenta Kaczyńského provází další nejasnosti | FOTO: Archiv

Miesięcznica. Slovo, které v češtině nemá ekvivalent. Nejbližší překlad je prostě „měsíční výročí“. I to zní bizarně, vždyť kořenem slova výročí je přece rok. Možná měsíční připomínka, to je ještě kostrbatější. Desátého dne každého měsíce si Polsko připomíná oběti pádu letadla ve Smolensku. Ne desátého dubna každého roku, ale desátého dne každého měsíce. Za účasti vysoce postavených politiků odslouží církevní hierarcha v katedrále mši, kterou přenášejí některá média. Pak následuje manifestace. Počet takových „měsíčnic“ se pomalu přibližuje k devadesátce. Je to ještě zdravé, nebo je to už kult, posedlost?

Polská prokuratura obvinila dva ruské dispečery a „třetí osobu“ pobývající na řídící věži smolenského letiště, že úmyslně způsobili leteckou katastrofu, při které zahynul prezident Lech Kaczyński a dalších 95 lidí. Kreml je pobouřen. Vyšetřování bylo obnoveno, těla exhumována z hrobů. Jarosław Kaczyński chce potrestat smrt nejbližšího člověka. To je pochopitelné, neodlišuje se tak od mnoha jiných pozůstalých. Slabostí silného vůdce je to, co on sám považuje za sílu. Když jím začne cloumat posedlost, není, kdo by ho usměrnil.

Zatímco v Česku a na Slovensku se konzervativní postoje často ztotožňují a bohužel i mnohdy překrývají s jakousi automatickou podporou putinovského Ruska, v Polsku tato analogie neexistuje. Jednou věcí je podpora dílčích dober, které se v Rusku stejně jako v jakékoliv zemi na světě mohou dít. Čeští konzervativci, kteří neoplývají názory degradujícími tradiční rodinu na sociální konstrukt posledních dvou staletí − liberálové z nějakého důvodu dospěli k názoru, že tradiční rodinou je podle konzervativců maminka, tatínek, dvě děti a pejsek ve vlastním domečku, což je model poměrně nový, nicméně konzervativci takto tradiční rodinu nikdy nedefinovali − si povšimli třeba snahy omezit vysokou potratovost.

Z druhé strany však nelze přehlížet agilitu Putinova Ruska vůči tyranskému Sovětskému svazu a jeho zločinným představitelům a neskrývaný obdiv k sovětské rozpínavosti první poloviny minulého století, ale také skutečnost, že Putinův konzervatismus je pravděpodobně stejným prostředkem vymezujícím se dnes vůči liberálnímu Západu, jakým byl svého času leninovský progresivismus, který v SSSR jako v první zemi na světě legalizoval potraty a byl benevolentní k nemanželskému soužití, rozvodům a podobně, čímž se vymezoval vůči tehdejší konzervativní buržoazii. V Polsku si tuto skutečnost uvědomují a v Rusku spásu nevidí.

Při určitém zjednodušení lze říct, že na čím konzervativnější společenství v Polsku narazíte, tím větší bude zášť vůči Rusku a z historických důvodů také vůči Německu. Polští liberálové vyčítají konzervativcům mytické pojetí dějin, vytrvalé vyhledávání nepřátel na život a na smrt, oslavu marného boje, povýšení vlastních principů nad jakousi obecnou etiku lidství. Oni jim zase neúctu k hrdinům, zaprodanost, zbabělost.

Tento spor se nevede na fakultách historie, ten se jako červená niť vine každodenní společenskou realitou. S jistou nadsázkou jeho esenci vystihl spisovatel Mariusz Sczygiel, když popsal rozhovor se svým osmnáctiletým kmotřencem Maxem: „(Max) mi říkal, že po střední nepůjde hned na vysokou, protože mu to vlast nedovolí. Ptám se ho, Maxi, co to povídáš? Řekl mi, že když začne studium na vysoké škole, tak se může stát něco hrozného a on nebude připraven k obraně vlasti. Proto půjde na půl roku na státní kurz civilní obrany, který organizuje ministerstvo obrany. Chystá se na nějakou válku.“

Situace je o to vyhrocenější, že jedna strana v té druhé vidí zavilého nepřítele. Konzervativci podporovaní většinou katolické církve chtějí hlavně Polsko se silnou národní identitou, schopné z jedné strany vzdorovat Německu, které si ho podmaňuje ekonomicky a svaluje na něj vinu za válečné zločiny, z druhé strany Rusku, brousícímu si své zkrvavené zuby na polská území, a ze třetí strany ještě odrážet nenechavé pazoury zkaženého Západu přinášejícího mravní spoušť.

Naopak liberálové vidí budoucnost Polska především v silné Evropské unii, která zajistí svobodu, mír a především sociální pokrok. Země jako Polsko se musí podřídit názorům celku a pokusit se držet se v první linii. Otevřenost pokrokářů ale končí tehdy, když narazí na své spoluobčany, kteří to vidí trochu jinak. Vymysleli pro ně celou řadu výrazů nepřeložitelných do jiných jazyků, které polskou identitu definují jako směs nacionalismu, zaostalého katolicismu a antisemitismu.

Když v této vypjaté atmosféře spadne letadlo s polskou elitou, a to přímo na území státu, který polskou elitu systematicky vyvražďoval, a bratr zesnulého prezidenta je vůdčí silou jedné ze stran, už zřetelné trhliny to ještě dramaticky prohloubí. Extrém se zase vychýlí jen do extrému, od vyznávání smolenského kultu po cynické znevažování památky zesnulých. Řešení neexistuje, pravdy se už nikdo nedobádá. Nechat to být a jít dál? Ta naše povaha česká!

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]