Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Zatímco májová Praha jásala s rudoarmějci za psychedelické vůně šeříku a v rytmu garmošky, v pražských ulicích se rozpoutal lov na Čechoslováky ruského a ukrajinského původu, někdejší uprchlíky před rudým peklem. Dobře věděli, že Sovětský svaz sice významně přispěl k porážce nacistického Německa, svého někdejšího spojence, ovšem Rudá armáda nepřinášela naší části Evropy svobodu. Jednou z obětí zběsilého sovětského teroru byl Augustin Vološin, rodák z Podkarpatské Rusi, řeckokatolický kněz a československý politik, unesený nechvalně proslulými oddíly SMĚRŠ a 19. července 1945 utýraný v Moskvě. Letos tomu je právě 75 let. A navíc nebyl jediný.
Augustin Vološin (ukrajinsky Avhustyn Vološyn) se narodil 17. března 1874 v rodině řeckokatolického duchovního ve vsi Kolečyn na Podkarpatské Rusi, jež byla součástí rakousko-uherské monarchie. Po maturitě na gymnáziu v Užhorodě studoval teologii v Budapešti a na užhorodské řeckokatolické bohoslovecké akademii. Poté absolvoval Fyzikálně-matematickou fakultu Vyšší pedagogické školy v Budapešti a stal se profesorem matematiky v užhorodském učitelském semináři, kde později vykonával funkci ředitele. Roku 1897 byl vysvěcen na řeckokatolického kněze. Aktivně podporoval rusínské (ukrajinské) národní hnutí a po začlenění Podkarpatské Rusi do Československa (1919) se profiloval jako významná politická osobnost křesťansko-demokratické orientace. V letech 1925–1929 zasedal jako poslanec v Národním shromáždění v Praze, v letech 1935–1938 byl čestným předsedou ukrajinského národního spolku „Prosvita“. Od října 1938 zastával úřad premiéra karpatoruské autonomní vlády v rámci okleštěného československého státu.
V březnu 1939 bylo Československo definitivně rozbito nacionálně-socialistickým Německem a Vološin se stal na několik dní prezidentem samostatné Karpatské Ukrajiny s hlavním městem v Chustu. Po maďarské okupaci uprchl s ustupující Československou armádou přes Rumunsko a Jugoslávii do protektorátní Prahy. Zde působil jako profesor Ukrajinské svobodné univerzity a počátkem roku 1945 byl zvolen jejím posledním pražským rektorem. Vološin byl zevrubně obeznámen s genocidou Ukrajinců v Sovětském svazu, a smýšlel proto jednoznačně antikomunisticky a protisovětsky. Také proto byl v květnu 1945 zadržen v Praze tajnou sovětskou policií, totiž oddíly SMĚRŠ. Ačkoliv byl československý státní občan, odvlekli jej sovětští agenti do Moskvy. Po brutálních výsleších v moskevské věznici Lefortovo zemřel 19. července 1945, oficiálně na infarkt. Augustin Vološin, hrdý a loajální Čechoslovák, obdržel v roce 2002 posmrtně nejvyšší ukrajinské státní vyznamenání Hrdina Ukrajiny.
SMĚRŠ – nástroj sovětizace
Čechoslováků, kteří se stali obětí brutálního sovětsko-ruského imperialismu a na vlastní kůži zakusili, co je to sovětská „zákonnost“ a „spravedlnost“, bylo však mnoho. Ono rudé zlo k nám vstoupilo pod ruským akronymem SMĚRŠ, které údajně vymyslel J. V. Stalin. Skrývá v sobě výhrůžku: „Směrť špionam“ (Smrt špiónům). Oddíly SMĚRŠ vznikly už roku 1943 v rámci reorganizace NKVD a byly podřízeny sovětskému ministerstvu obrany. K jejich úkolům patřily kontrašpionáž, politická kontrola armády, zpravodajské zajišťování armádního týlu a ovšem i „čištění“ obsazovaných/osvobozovaných území od tzv. protisovětských živlů. V čele oddílů SMĚRŠ stál Viktor Abakumov, který byl zároveň náměstkem lidového komisaře čili ministra obrany. A tím byl v časech tzv. Velké vlastenecké války samotný Stalin. Jen na okraj: Po Stalinově smrti byl Abakumov odsouzen vojenským soudem a roku 1954 zastřelen.
Prakticky každá jednotka Rudé armády byla prostřednictvím agentů a informátorů pod stálou a intenzivní kontrolou důstojníků z oddílů SMĚRŠ, které zároveň představovaly avantgardu sovětizace východní a střední Evropy. Například v roce 1944 se podílely na drastických deportacích Čečenců a Ingušů, ale též na likvidaci protisovětsky smýšlejících občanů v Sověty znovu okupovaném Pobaltí, stejně jako v původně polské Haliči. V Polsku „směršovci“ decimovali ve spolupráci s tzv. vnitřními vojsky NKVD zbytky Zemské armády a nekomunistického odboje, v jejich gesci byla též perzekuce ruského, ukrajinského, běloruského a rusínského obyvatelstva a jeho přesidlování do Sovětského svazu. Právě SMĚRŠ zatkla v lednu 1945 v Budapešti i známého švédského diplomata a zachránce maďarských Židů Raoula Wallenberga, jenž pak zahynul kdesi v sovětském gulagu.
Rudé zlo přichází do Československa
Oddíly NKVD čili Lidového komisariátu vnitřních záležitostí a SMĚRŠ operovaly na území Československa, totiž na Podkarpatské Rusi a Slovensku, už od konce roku 1944, od dubna 1945 též ve Slezsku a na Moravě. V okolí Prahy byly první skupiny sovětských agentů, čekistických operativců, vysazovány v březnu a dubnu 1945. V rámci akce „Voron“ (Havran) byla jejich úkolem fyzická likvidace generála Andreje Vlasova, jenž byl předsedou Komitétu pro osvobození národů Ruska a roku 1946 byl popraven v Moskvě. Už na počátku května 1945 se sovětští agenti zajímali v Praze o ruské emigranty. Samotné oddíly SMĚRŠ se v Praze objevily až s Rudou armádou 9. května 1945. A hned začal hon na ruské a ukrajinské exulanty, většinou již československé občany, stejně jako na hospitalizované „vlasovce“ zraněné během Pražského povstání.
Ve Střední skupině vojsk Rudé armády, které velel „krvavý maršál“ Ivan Stěpanovič Koněv a jež zahrnovala Rakousko, Maďarsko a Československo, působil jako zmocněnec SMĚRŠ generálporučík P. I. Měšik. K dispozici měl i několik pluků NKVD a velmi se zajímal o uran v česko-saském Krušnohoří. Ještě před vstupem Rudé armády do Prahy nařídil Stalin velitelům jednotlivých frontů, tj. také Koněvovi, aby začali zřizovat internační tábory pro repatriaci „sovětských občanů“ a jiných „zájmových osob“. Věznice NKVD tak vznikla například ve slovenském Ružomberoku, mnoho Čechoslováků ruského a ukrajinského původu bylo do Sovětského svazu deportováno přes věznici ve slezské/polské Ratiboři.
Oddíly SMĚRŠ, příslušné k 1. ukrajinskému frontu maršála Koněva, dorazily do Prahy 9. května 1945 a nejprve se usadily v hotelu Central v Hybernské ulici. Ovšem již 10. května začaly „úřadovat“ ve vile v Dělostřelecké ulici 11 v pražských Střešovicích, původně využívané německými okupačními úřady. Zde byli mnozí z ruských či ukrajinských exulantů internováni, vyslýcháni, mučeni a někteří i zavražděni, případně odtud odváženi do Sovětského svazu. Další menší „úřadovny“ SMĚRŠ bychom našli i na Malé Straně nebo na Novém Městě, případně na Vinohradech. Smutnou symbolikou je, že velká koncentrace ruských a ukrajinských exulantů byla v Dejvicích a Bubenči, tj. v dnešní Praze 6, kde v letech 1980–2020 stála socha maršála Koněva, který nesl odpovědnost za zločiny spáchané Sověty v osvobozené Praze.
Sovětský teror v Československu byl zaměřen na politicky aktivní osobnosti a intelektuály, kteří dobře věděli, že zhroucený protektorát německý byl vlastně nahrazen neméně brutálním protektorátem sovětsko-ruským. V Praze a českých zemích byly takto postiženy stovky občanů, na Slovensku a Podkarpatské Rusi desetitisíce. Nejznámější je případ Vladimira Rafalského, diplomata Prozatímní ruské vlády v Praze, zavražděného ve vile v Dělostřelecké ulici již 11. května 1945. Oficiálně spáchal sebevraždu… Tragický byl též osud československého generála Sergeje Vojcechovského, deportovaného do Moskvy a poté do gulagu, kde roku 1951 zahynul. Méně známý je příběh Alfreda Bema, ruského literárního historika, profesora FF UK a Ruské svobodné univerzity v Praze, člena Slovanského ústavu a Pražského lingvistického kroužku, který byl zavražděn rovněž v květnu 1945. To rusko-gruzínský spisovatel Konstantin Čcheidze, který žil v Československu od roku 1923, měl větší štěstí: V květnu 1945 byl zatčen, odvlečen do Sovětského svazu a odsouzen k „pobytu“ v gulagu, ovšem po deseti letech se odsud mohl vrátit ke své české rodině. Zvláštní je případ Ukrajince Ivana Borkovského, který kdysi bojoval proti bolševikům, azyl nalezl v Praze, kde vystudoval na Univerzitě Karlově a stal se významným archeologem. Zabýval se nejstaršími dějinami Pražského hradu a obecně platí za jednoho ze zakladatelů moderní české archeologie. V květnu 1945 byl zadržen oddíly SMĚRŠ a zařazen do transportu, který směřoval do Sovětského svazu, zachránila jej však statečnost Jaroslava Böhma, ředitele Státního archeologického ústavu, který jej vyhledal, zaručil se za něj a na poslední chvíli jej z transportu vyreklamoval.
Dlouhé české mlčení k sovětské zvůli
Zcela legitimní je tudíž otázka, jak na sovětský teror reagovaly československé úřady. Situace byla bohužel více než tristní, neboť šlo vlastně o tichou a poslušnou kapitulaci před sovětsko-ruskou imperiální zvůlí. I proto je v souvislosti s tzv. třetí republikou (1945–1948) třeba hovořit o velmi invalidní demokracii, která skutečnou demokracií ani nebyla. Fasáda státu byla ještě republikánsko-demokratická, ovšem sovětizace československé společnosti běžela na plné obrátky. Na zločiny německého nacionálního socialismu plynule navázaly zločiny sovětské a komunistické. Bezprostřední svědectví o zrůdném působení směršovců v Československu a přímo v Praze zachytil Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, který pro SMĚRŠ pracoval jako tlumočník. Jeho paměti vyšly pod pseudonymem „Siněvirskij“ již roku 1948 v Německu, česky byly vydány v roce 2014.
Formálně se o některé z našich unesených a odvlečených občanů tehdy zajímalo ministerstvo zahraničních věcí vedené Janem Masarykem, ovšem onu „kauzu“ měl na starosti jeho státní tajemník a komunista Vlado Clementis. Ten urgoval především návrat odvlečených Slováků, kterých bylo podle dnešních odhadů takřka 100 tisíc, problém Čechoslováků ruského a ukrajinského původu však bagatelizoval. K jejich návratu docházelo většinou až po roce 1953, tj. po Stalinově smrti.
Po sametové revoluci vznikl Výbor „Oni byli první“, který shromažďoval a zveřejňoval informace o lidech odvlečených v roce 1944/1945 z Československa do sovětských koncentračních táborů. V jeho čele stál dlouhá léta publicista Vladimír Bystrov (†2010), sám syn ruského exulanta a československého občana. Bystrov napsal řadu studií a knih o zločinech sovětských agentů vůči československým občanům a vytrvale se u našich úřadu zasazoval o to, aby tlačily na zpřístupnění ruských archivních materiálů.
Někteří proruští živlové dnes drze tvrdí, že se v Česku zkresluje úloha Sovětského svazu ve druhé světové válce, jenže opak je pravdou! Až do roku 1989 u nás oficiálně zněl pouze lživý sovětský příběh… A právě proto bychom neměli zapomínat na skutečnost, že v letech 1939–1941 byly Hitlerovo nacionálně-socialistické Německo a Stalinův Sovětský svaz spojenci, kteří si rozdělili východní Evropu. Zatímco však Německo bylo v roce 1945 poraženo a jeho zločiny byly odsouzeny, Sovětský svaz si svou kořist ponechal… Zkrátka i pro tehdejší Sovětský svaz platí, že důležité je nejen to, proti komu se ve válce bojuje, nýbrž také za co, za jaké cíle! Rudá armáda sice od roku 1941 v rámci spojenecké koalice bojovala proti genocidnímu režimu v Německu, sama však byla ozbrojenou mocí neméně genocidního bolševického režimu. Jeho cílem nebylo osvobození národů východní a střední Evropy, nýbrž sovětizace Evropy čili její začlenění do obludného sovětsko-ruského impéria.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor řídí Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR, je editorem Nové Orientace/FORUM 24
Esej vyšel původně v Revue FORUM (č. 33/2020)
