Smrt zrádcům, žádali dělníci při vykonstruovaném procesu. Komunistický soud jim vyhověl

Post Bellum

Alfréd Plocek mladší v roce 2020 | FOTO: Post Bellum

Dne 10. listopadu 1951 byli v Praze na Pankráci popraveni (přesněji zavražděni) Alfred Plocek, Miloslav Franc a Jaroslav Peške. Patřili k představitelům československé technické inteligence a stali se oběťmi dnes již pozapomenutého vykonstruovaného soudního procesu. Rodině Alfreda Plocka nevydaly komunistické úřady ani jeho urnu.

Proces se konal ve dnech 30. května – 1. června 1951, komunistický státní aparát jej připravil pod dohledem sovětských poradců a dle formulace Ústavu pro studium totalitních režimů měl „zastrašit technickou inteligenci a prvorepublikové úřednictvo, zastřít ekonomické potíže poukazem na údajné sabotáže a přispět k potlačení zájmu o západní techniku a vědu.“

Hlavní postavou procesu s „přisluhovači imperialismu“ byl odborník na spojovací techniku ing. Alfred Plocek, spolu s ním stanulo před soudem několik techniků a vedoucích úředníků ministerstev a podniků, podílejících se na telefonizaci poválečného Československa. Měli se dopustit velezrady, sabotáže a proamerické špionáže.

Nic z toho neudělali (resp. žádný ze skutků, z nichž byli obžalováni, se vůbec nestal), soud ovšem vynesl tři rozsudky smrti a několik dlouhých trestů odnětí svobody.

Koho by to napadlo…
Alfred Plocek starší (narozen 1903) dlouho pracoval u firmy Standard Electric, která se zabývala výrobou dálnopisů a telefonních přístrojů. Byla součástí nadnárodní sítě ISEC a ta zase patřila pod americký koncern ITT Corporation. Po roce 1945 byla její česká pobočka znárodněna a dostala se pod podnik Tesla, nicméně Alfred Plocek dál pracoval jako zástupce americké společnosti pro střední Evropu.

Alfred Plocek ve 30. letech

Alfred Plocek ve 30. letech

V poválečných letech prosazoval, aby se Praha stala centrem inovované mezinárodní telefonní sítě (měla zásadně zjednodušit komunikaci občanů různých států) – Československo však bylo zcela podřízeno Sovětskému svazu, vedení státu na nátlak Moskvy odmítlo Marshallův plán a úsilí o mezinárodní spolupráci v telekomunikacích rovněž narazilo v Moskvě na odpor. V únoru 1948 proběhl v ČSR komunistický převrat.

Alfred Plocek mladší (narozen 1933) vzpomíná, že „otec i matka tehdy věřili, že jim nic nehrozí. Otec nic špatného neudělal, a tak si říkali: Co by se mohlo stát? Mysleli, že by třeba otec mohl přijít o práci, ale že by ho mohli zavřít nebo dokonce popravit? Něco takového je vůbec nemohlo napadnout. Nikdo netušil, jaký je rozsah té komunistické zloby a nenávisti.“

Dva roky po převratu, v únoru 1950, byl Alfred Plocek starší ve svém pražském bytě zatčen. Zmizel, rodině nikdo neřekl důvod, Alfred mladší zůstal sám s matkou Bohumilou. Dva dny je hlídali milicionáři, za několik dalších dnů byl Alfred vyhozen z gymnázia. Poté příslušníci Státní bezpečnosti zatkli i paní Plockovou:

„Věznili ji asi tři měsíce, pak ji pustili a vzápětí ji znovu zavřeli. Matka vyprávěla, že ji dali do cely, kde nebylo nic než betonová podlaha, na té musela ležet. A když měla takové ty ´ženské věci´, nechali ji jen tak, bez pomoci. Chtěli, aby podepsala smyšlená obvinění, aby se přiznala ke spoluvině, ale nepodlehla. Nakonec ji pustili.“

Mezitím byl mučen i ing. Plocek: „Jeho vyšetřovatel byl nějaký bestiální komunista. Jmenoval se Jindra a používal přezdívku dr. Kareš. Každý obviněný měl svého vyšetřovatele a museli se učit nazpaměť výpovědi, které jim StB předepsala. Ve spisech, které jsem viděl, se píše, že byl na obviněné činěn ´psychický a částečně i fyzický nátlak´. Tak si dovedete představit, jak to asi vypadalo,“ říká syn Alfred Plocek mladší.

Zatčení Alfréda Plocka staršího souviselo s případem jeho amerického spolupracovníka – výkonného ředitele ITT Roberta Vogelera, který byl v Maďarsku v roce 1949 obviněn ze špionáže a vězněn 527 dní, během nichž představitelé USA podnikli řadu odvetných kroků včetně uzavření dvou maďarských konzulátů. Po tomto tlaku se Vogeler dostal na svobodu.

Žádáme smrt – pro výstrahu
Bohumila Plocková a její syn museli po únoru 1950 opustit byt (majetek jim částečně rozkradla StB, pomoc jim poskytli příbuzní, žijící ve stejném domě) a Rezoluce žádající trest smrti

posléze nastoupit do práce, aby se „sblížili s dělnickou třídou“. Alfred mladší dřel v lese, později dělal řidiče nebo třeba opraváře výtahů, jeho matka pracovala například jako skladnice.

Na jaře 1951 se konal soud, před nímž byl Alfred Plocek starší mimo jiné donucen prohlásit: „Doznávám, že jsem naslouchal hlasům reakce domácí i zahraniční, sloužil špiónům, aby pronikli do znárodněného průmyslu, aby jej postupně ovládli a nakonec přivodili zvrat lidově demokratického režimu.“

Prokurátorem byl Erwin Munk, veřejného procesu se účastnili vybraní zástupci dělnictva, lidé z továren, milicionáři, straníci (rodina nesměla být přítomna). Když padly tři tresty smrti, odsouzení se odvolali k nejvyššímu soudu – ten však rozsudky potvrdil a zamítnuty byly i žádosti o milost.

Případ provázely dopisy a rezoluce z podniků, adresované příslušným orgánům:

„Rezoluce. Dělníci a technici slaboproudého průmyslu Tesly Elektronik odsuzují se vší rozhodností špinavé a zákeřné metody, kterých používají západní imperialisté ve snaze zpomalit cestu k vybudování socialismu v naší vlasti. Plně souhlasíme s tvrdým, ale spravedlivým potrestáním všech zrádců a špiónů, kteří se ve službách naší i zahraniční reakce postavili proti národu a vlasti. Slibujeme, že zvýšeným úsilím zmenšíme škody, které tito zrádci zavinili.“

„Vážení soudruzi! My, příslušníci Komunistické strany Československa a závodní lidové milice, jednotky u ISSP Praha, plni rozhořčení nad zradou inženýra France – který ve spojení se skupinou ing. Plocka, respektive jako jeden její člen prováděl tak dlouhou dobu velezrádnou činnost a sabotáž našeho národního hospodářství, zejména v telekomunikační technice, přijali jsme s uspokojením na vědomí vynesení spravedlivého rozsudku za jeho zradu. Žádáme však, aby obžalovaný ing. Miroslav Franc, vzhledem k své hnusné činnosti, jejíž rozsah známe nejlépe my zaměstnanci spojových služeb, nebyl doporučen milosti prezidenta republiky, ale pro výstrahu byl rozsudek v plném znění vykonán. Se soudružským pozdravem – Čest práci!“

Případ, který se nestal
Alfred Plocek mladší svého otce po zatčení už nikdy neviděl – nesměl ho navštívit ani před popravou. Komunistické úřady odmítly rodině vydat dokonce i urnu s otcovým popelem. V roce 1968 byl Afréd Plocek starší rehabilitován a v oborovém časopise Slaboproudý obzor vyšel 10. prosince 1968 článek nazvaný Morální satisfakce (a podepsaný „redakční rada a redakce“), v němž mimo jiné stojí:

„Skupinu odsouzených tvořili inženýři, kteří patřili k elitě našich poválečných telekomunikačních odborníků: Ing. Alfred Plocek, Ing. Miloš Hradečný, Ing. Josef Přibík, Ing. Miloslav Franc, Ing. Jaroslav Peške a Ing. Vladimír Hančl. Kdo je znal osobně, věděl, že to byli lidé čestní, poctiví a upřímní vlastenci. Dnes víme, že byli tehdy odsouzeni na základě uměle vykonstruovaných obvinění a na podkladě vynucených doznání. Rozhodnutím krajského prokurátora v Praze ze dne 6. února 1968 bylo v rámci rehabilitačního řízení soudní jednání zastaveno, protože se vůbec nestaly skutky, pro něž byli obvinění tehdy stíháni. Z této skutečnosti se však dnes mohou těšit jenom Ing. Vladimír Hančl a Ing. Josef Přibík, kteří přežili léta věznění i krutou nejistotu po propuštění z vazby. Ing. Plocek, Ing. Franc a Ing. Peške byli popraveni, Ing. Hradečný brzy po propuštění zemřel. Rehabilitaci ing. Peškeho, který byl svobodný, nemohou vzít na vědomí ani jeho rodiče, protože otec po zprávě o synově popravě zešílel a matka zemřela v bídě.“

Alfréd Plocek mladší vzpomíná, že rodinu Plockových uchránila od bídy renta, kterou jim po zavraždění otce pravidelně posílali z USA jeho zaměstnavatelé – „kapitalisté“ projevili větší soucit a porozumění než českoslovenští budovatelé „rudého ráje“.

O případu Alfreda Plocka vypráví také film režiséra Josefa Císařovského z roku 2010, nazvaný Sny o tátovi.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner