Josif Vissarionovič Stalin v době, kdy byl sám ještě za politiku ve vyhnanství. Zřejmě rok 1915. FOTO: Wikimedia Commons / Public domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public domain
Čím je v nějaké době politická situace v zemi horší, tím lepší bývají vtipy o těch, kteří to tam vedou. Humor těží z kontrastu, což za vlády málo chytrých lidí není problém. Když vás za vtipkování mohou zavřít, je to ještě větší legrace. Tedy aspoň v okamžiku, kdy ten vtip vykládáte.
Vtipy o Stalinovi se obvykle týkají jeho paranoie a pohrdání lidským životem. Několik historek ze sbírky na ukázku:
Stalin se účastní premiéry sovětské veselohry. Během filmu se směje, ale po jeho skončení říká: „No, ta komedie se mi líbila. Ale ten klaun měl stejný knír jako já. Zastřelte ho.“ Všichni poněkud oněmí a pak někdo navrhne: „Soudruhu Staline, co kdyby si ten herec knír oholil?“ Stalin odpoví: „Dobrý nápad! Nejdřív oholit, pak zastřelit!“
Stalin přečte svou zprávu na stranickém sjezdu. Najednou někdo kýchne. „Kdo to kýchl?“ Ticho. „První řada! Vstát! Zastřelte je!“ Všichni jsou zastřeleni a on se znovu ptá: „Kdo kýchl, soudruzi?“ Žádná odpověď. „Druhá řada! Vstát! Zastřelte je!“ Jsou zastřeleni také. „Tak kdo kýchl?“ pokračuje Stalin.
Nakonec se sjezdovým sálem ozve vzlykavý výkřik: „To jsem byl já! Já!“
Stalin praví: „Pozdrav Pánbů, soudruhu!“ a pokračuje ve svém projevu.
Sekretářka stojí před Kremlem, když maršál Žukov odchází ze schůzky se Stalinem, a slyší, jak si pod nosem mumlá: „Vražedný knír!“ Běží za Stalinem a udýchaně hlásí: „Právě jsem slyšela Žukova říkat ‚vražedný knír‘!“ Stalin propustí sekretářku a pošle pro Žukova, který se vrátí. „Koho jsi měl na mysli, když jsi řekl ‚vražedný knír‘?“ ptá se Stalin. „No přece Hitlera, soudruhu Staline!“ Stalin mu poděkuje, propustí ho a zavolá sekretářku: „Hm, a jak tě to napadlo, že byla řeč o mně?“
(Zbytek si posluchač žijící v té době v SSSR snadno domyslel.)
Stařenka musela dvě hodiny čekat, než se dočkala autobusu. Přijížděl jeden autobus za druhým, všechny plné a ona se nemohla dostat dovnitř. Konečně se jí to povedlo. Otřela si čelo a zvolala: „Konečně, díky Bohu!“ Řidič ji napomenul: „Matko, to nesmíš říkat. Musíš říct ‚Díky, soudruhu Staline!‘.“ „Promiňte, soudruhu,“ odpověděla žena. „Jsem jenom stará zaostalá ženská. Odteď budu říkat to, co jste mi řekl.“
Po chvíli pokračovala: „Promiňte, soudruhu, jsem stará a hloupá. Co budu říkat, až, nedej bože, Stalin zemře?“ „No,“ zamyslí se řidič. Pak už můžete říct ‚Díky Bohu!‘.“
Na prvomájovém průvodu nese velmi starý Žid plakát s nápisem: „Děkuji ti, soudruhu Staline, za mé šťastné dětství!“ Ke starému muži přistoupí činovník strany: „Co to má znamenat? Vysmíváš se naší straně? Každý přece vidí, že když jsi byl dítě, soudruh Stalin ještě nebyl na světě!“ „To je pravda,“ říká Žid. „Právě proto jsem mu vděčný!“
Stalin přijde o svou oblíbenou dýmku. Za několik dní Lavrentij Berija (pro později narozené: Stalinovi oddaný krvavý šéf tajné policie) volá Stalinovi: „Našel jsi svou dýmku?“ „Ano,“ odpoví Stalin. „Našel jsem ji pod pohovkou.“ „To není možné!“ vykřikne Berija. „K tomuto zločinu se už přiznali tři lidé!“
Tolik o Stalinovi. Humor bychom pochopitelně neměli přeceňovat. Mnoho lidí by se v době vlády krvavého generalissima vůbec nesmálo a šli by vtipálka nahlásit. Jeho osud by pak sice potvrdil, co v těch vtipech bylo, ale už by dál nic nevykládal a nerozkládal pokrokové zřízení. Porazit nějaký režim, který je vybavený brutální fyzickou silou, jenom vtipy, není možné. Ale díky nim si lidé uchovali zbytky zdravého rozumu, což je přesně to poslední, co by diktátoři chtěli. Umožňovalo to přežít do doby, než se něco změní, což nebylo úplně málo. Pokud ale zjistíme, že vtipy na současnou moc jsou příliš dobré, měli bychom zauvažovat, jestli se nacházíme v té správné zemi.
