Zdeněk Fierlinger, prezident Edvard Beneš a sovětský velvyslanec Valerian Zorin v Národním divadle v Praze. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
HISTORIE / Po únoru 1948, kdy se komunisté chopili absolutní moci, zůstal až do června 1948 prezidentem Edvard Beneš. Komunisté měli mimořádný zájem na tom, aby neodstupoval z politických důvodů a kryl svým jménem jejich počínající diktaturu. Mnozí historikové druhému československému prezidentovi zazlívají, že měl na protest proti komunistickému převratu podat demisi. To však nakonec neudělal, byť o tom uvažoval.
Edvard Beneš byl během únorových dnů vystaven mimořádnému tlaku komunistů a jejich akcí, které se stupňovaly. Později, když už bylo po všem, si na počínání komunistů v únoru 1948 stěžoval. Současně se těžko smiřoval s tím, že jej k podepsání demisí dvanácti demokratických ministrů donutila ulice. Beneš chtěl promluvit v rozhlase, jenže si to nakonec rozmyslel , stejně jako podání vlastní demise, o níž uvažoval. Druhý československý prezident nakonec přijal abdikaci odstoupivších ministrů a jmenoval novou vládu Klementa Gottwalda, v níž už měli většinu komunisté a jejich věrní stoupenci. Mnozí z nich se dali koupit ministerským křeslem.
Komunisté si nemohli přát víc prezidenta, který by tvořil demokratickou fasádu jejich nastupující diktatuře. Beneš jako hlava státu fungoval tak jako doposud – podepisoval zákony, přijímal velvyslance i zahraniční návštěvy a konzultoval politické záležitosti s vládou. Až na dvě výjimky úřadoval v Sezimově Ústí. Gottwald tak mohl zahraničním novinářům tvrdit, že v Československu vlastně neexistuje žádná diktatura, když je prezidentem Beneš, symbol demokracie.
Nicméně v Benešovi se zřejmě hnulo svědomí a se dvěma věcmi po únoru 1948 vyslovil nesouhlas – s novou ústavou, která měla nahradit tu z roku 1920 a neodpovídala potřebám nového režimu, a s jednotnou kandidátkou do květnových voleb 1948. Už se nepředkládaly samostatné kandidátní listiny, z nichž si mohl volič vybrat, ale pouze jedna společná, v níž 70 % křesel připadlo komunistům a zbytek ostatním stranám.
Podle Beneše bylo takové pojetí voleb v příkrém rozporu se zažitými demokratickými tradicemi. Gottwaldovi řekl, že s jejím přijetím má vážný problém. Stejně tak odmítl podepsat novou ústavu a hrozil, že abdikuje z politických důvodů, tedy přesně tím, co si předseda KSČ nepřál.
Premiér přijel za Benešem do Sezimova Ústí a přednesl mu zastřenou výhrůžku: pokud by abdikoval před volbami z politických důvodů, bylo by to vyhlášení boje. Současně ukázal na jeho bustu, čímž naznačil, že by mohly být bořeny jeho pomníky a jeho jméno veřejně dehonestováno. To se ostatně později skutečně stalo. Pokud měl podat demisi, mělo se tak stát výhradně ze zdravotních důvodů. Beneš svému budoucímu nástupci zopakoval výhrady k jednotné kandidátce i k ústavě, kterou už nepovažoval za pokračování demokratických tradic.
Churavějící muž nakonec podlehl nátlaku, který sice nebyl otevřený, ale hrozby z něj byly zřetelně cítit. Gottwald se s Benešem dohodl, že prezident v červnu podá demisi ze zdravotních důvodů a komunisté mu nebudou činit další potíže. Beneše poté vystřídal Gottwald jako „první dělnický prezident“. Komunisté si následně pochvalovali, že všechny pilíře moci mají po únoru 1948 konečně ve svých rukou.
Beneš dožil v Sezimově Ústí, jeho zdravotní stav se začal posléze prudce zhoršovat. Přijímal sice návštěvy, ale jeho vila byla pod bedlivým dozorem StB, takže komunisté měli přehled o všech, kdo jej navštívili. Druhý československý prezident zemřel 3. září 1948. Jeho pohřeb se stal symbolickou tečkou za koncem demokracie v Československu.
