Hokejoví mIstři světa z roku 1949 FOTO: Paměť národa, se souhlasem
FOTO: Paměť národa, se souhlasem
HISTORIE / První „zlatá generace“ českého, tehdy ještě československého hokeje, se objevila po druhé světové válce. V roce 1947 získali naši hráči první zlato ze světového šampionátu. Tehdy se hrálo ještě bez účasti Kanady a Sovětského svazu. O rok později je o prvenství na olympiádě připravilo jen horší skóre a v roce 1949 prvenství obhájili. Jenže vládnoucí bolševici s nimi měli zcela jiné, zrůdné plány.
V roce 1950 se světový šampionát konal ve Velké Británii a Čechoslováci byli díky svým výkonům horkým favoritem na další zlato. Jenže „zlatí hoši“ do Londýna vůbec neodcestovali, komunisté je tam nepustili.
Záminkou bylo údajné nevydání víza pro rozhlasového reportéra Josefa Laufera, ale ve skutečnosti byli v den zahájení mistrovství světa zatčeni a uvězněni, aby byli po více než půl roce odsouzeni ve vykonstruovaném procesu k mnohaletým trestům.
Skutečným důvodem byla obava komunistických mocipánů z možné emigrace hokejistů, což by do světa vyslalo jasný signál o tom, že ne všichni obyvatelé Československa jsou z jejich vlády nadšení. Spekuluje se i o tom, že šlo o příkaz ze Sovětského svazu, aby jeho týmu odpadl silný soupeř.
Hráči skutečně o emigraci jako tým v minulosti uvažovali, a to na sklonku roku 1948 během zájezdu na Spengler Cup do Davosu. Hokejisty tam oslovila skupinka emigrantů, kteří chtěli, aby mužstvo odešlo do exilu jako celek a následně hrálo pod hlavičkou „československého exilového týmu“. Jeden z hráčů, Augustin Bubník, o tom později řekl: „Ti emigranti už na nás v tom Švýcarsku udělali takový atak, aby celé toto mužstvo zůstalo v zahraničí a hrálo pod hlavičkou československé emigrační družstvo nebo exilové mužstvo, a nabízeli nám tam velikánské kontrakty nejenom měsíčního příjmu, ale i přestupové. Takže my jsme věděli, že by to pro nás bylo dobrý, ale přesto jsme přemýšleli, co uděláme, když se nevrátíme, co bude s našimi rodinami, s rodiči, s manželkami hráčů, který tady měli děti.“
A v následném hlasování o jeden hlas hráči rozhodli, že se vrátí domů. Přes výsledek hlasování se však Oldřich Zábrodský, bratr kapitána Vladimíra Zábrodského, rozhodl zůstat ve Švýcarsku.
Z této aféry, která se nakonec dostala k uším StB, hráči ještě vyvázli, dokonce mohli v roce 1949 odjet na mistrovství do Švédska, kde zvítězili, ale na další ročník Spenglerova poháru do Švýcarska na konci roku 1949 už hráči LTC Praha, v němž hrála většina reprezentantů, odjet nesměli.
Ale zpět do roku 1950. Přes protesty hráčů vedení rozhodlo, že se do Londýna nepoletí. Hráči, kteří nebydleli v Praze, odjeli domů a Pražáci se na pozvání Jiřího Macelise, kterému se zrovna narodil syn, sešli v oblíbené hospůdce U Herclíků v Pštrossově ulici. Právě tam byli následně zatčeni estébáky, což opět popsal Augustin Bubník: „Asi ve tři čtvrtě na sedm slyšíme z rádia redaktora Edmunda Koukala, jak vysvětluje celému národu, jak hokejisti byli uvědomělí a že neodletěli do Londýna na šampionát vzhledem k tomu a k tomu. Tak teď jsme se naštvali s Vaškem Roziňáků a tam jsme z aparátu zavolali rozhlas, zavolali jsme Koukala a říkali jsme mu: ‚Tak pane Koukal, jestli chcete vědět pravdu, tak přijďte sem k nám do Pštrossový ulice…‘“
Místo Koukala dorazili estébáci, protože hráči si křivdu nenechali pro sebe a nadávali na režim, na ministra Kopeckého a na celou vládu. V jednu chvíli vstali od stolu dva muži, kteří chytili Augustina Bubníka a Václava Roziňáka s tím, že „půjdou s nimi“. Náhradní brankář Zlatko Červený jednoho z estébáků praštil, ten druhý vytáhl pistoli a píšťalkou přivolal posily, které všechny reprezentanty pozatýkaly.
Vojáci mezi hráči, tedy i Augustin Bubník, byli vyšetřováni v nechvalně proslulém Domečku na Hradčanech, ostatní vyšetřovala „normální“ StB.
Celkem dvanáct reprezentantů bylo následně odsouzeno ve vykonstruovaném procesu, kde byl za vedoucího „protistátní skupiny“ určen brankář Bohumil „Boža“ Modrý, přestože už rok nebyl členem reprezentace a s incidentem U Herclíků neměl vůbec nic společného. Jeho hříchem v komunistických očích bylo to, že dříve projevil oficiálně zájem hrát v zahraničí. Tím si vysloužil nálepku někoho, kdo se stýká se „zahraničními špiony“.
V neveřejném procesu byly hráčům uděleny nepodmíněné dlouholeté tresty. Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník byl za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení odsouzen ke 14 letům odnětí svobody, Vladimír Kobranov a Václav Roziňák k 10 letům. Další hráči dostali kratší tresty: Josef Jirka 6 let, Zlatko Červený 3 roky, Jiří Macelis 2 roky, Josef Stock 18 měsíců, Přemysl Hajný a Antonín Panker 1 rok. Spolu s nimi byl na 3 roky odsouzen i hostinský Mojmír Ujčík. Trest si odpykávali v nejrůznějších věznicích i v táborech, kde se těžil uran.
K propuštění posledních došlo až v lednu 1955 na základě prezidentské milosti. Vrátit se mohli i k hokeji, ale nesměli reprezentovat. Bohumil Modrý na následky otrocké práce v uranových dolech bez jakýchkoliv ochranných pomůcek zemřel v roce 1963 v pouhých 47 letech.
Na domě, kde byli hráči pozatýkáni, je umístěna bronzová pamětní deska, která tuto tragickou událost našeho ledního hokeje připomíná.
