HISTORIE / Po pekingské třídě Chang’an Avenue se pomalu sune kolona tanků. Po masakru, který si vyžádal stovky, možná tisíce životů protestujících, je město ztuhlé v tichu a strachu. Vzduch je těžký, ulice prázdné, mezi spálenými zbytky barikád zaschlá krev. Přesto se komunistickému režimu všechen veřejný odpor umlčet nepodařilo. Neznámý muž se proti jeho železné síle postavil se dvěma igelitkami v rukách. 

V bílé košili a černých kalhotách vyrazil pátého červnového dne roku 1989 rázným krokem přímo naproti tankům. Zastavil se. Díval se na ocelové obry jedoucí přímo k němu, neuhnul ani o krok. 

Tehdejší zpravodajka torontského deníku The Globe and Mail Jan Wongová, svědkyně té zvláštní chvíle, ihned myslela na nejhorší. „Začala jsem plakat, protože jsem už předtím viděla tolik střelby a tolik lidí umírat, že jsem si byla jistá, že toho muže rozdrtí,“ svěřila se v rozhovoru pro americkou stanici PBS. „Pamatuju si, jak jsem si říkala: ‚Nesmím plakat, jinak nic neuvidím; chci to sledovat,‘ ale byla jsem úplně rozrušená, protože jsem si myslela, že zemře.“ 

Dále čtěte

Co je teď úkolem demokratů? Vyhrát příští volby a ukončit éru Andreje Babiše. A začít se musí hned

VÝZVA / Petr Fiala, ačkoli nakonec nebude sestavovat vládu a nebude pokračovat jako premiér, měl velice dobrý finiš předvolební kampaně.

Vedoucí tank se zarazil a s ním postupně i ty za ním. Muž na něj hleděl a pak máchl rukou s taškou kamsi za sebe, snad jako by říkal – jeďte pryč, otočte se, zmizte už. Tank se rozjel, pokusil se neznámého objet zprava, muž mu však několika kroky do stran opět vstoupil do cesty. Obrněnec to zkoušel z druhé strany, člověk ho opět zablokoval. Po chvilce si přehodil jednu tašku do druhé ruky, vylezl na tank, s jeho posádkou si vyměnil pár slov i gest. Slezl, znovu ukazoval, aby armádní kolona odtáhla, odkud přijela. Místo toho ale odvlekli jeho – dva přibíhající muži, neznámo kam.

Podivný „tanec“ člověka s ocelovým monstrem trval jen pár okamžiků. Fotografové, kteří ho pozorovali z oken nedalekého hotelu, ale stihli zmáčknout spoušť a zvěčnit scénu, jež vešla do dějin jako symbol odvahy a naděje, kterou nezaplašily ani pásy tanků.

Noční masakr

Ještě před pár dny ale vypadal Peking úplně jinak. Podle odhadů několik set tisíc lidí, možná i přes půl milionu studentů a posléze i pracujících po několik týdnů demonstrovalo za politické reformy, volalo po demokratizaci politického systému, po potírání korupce a stranických privilegií, po svobodě shromažďování a projevu. Přímo v centru čínské metropole, na náměstí Nebeského klidu neboli Tchien-an-men, rostly stany, malovaly se transparenty, křičelo se do megafonů.

Vládnoucí komunistická strana však nemohla a nechtěla otěže své moci ani trochu popustit. Když 20. května vyhlásila v Pekingu stanné právo a zakázala jakékoliv demonstrace, lidé odmítli ustoupit. O dva týdny později dostala armáda rozkaz potlačit „kontrarevoluční povstání“ a „vyčistit náměstí“. Večer 3. června 1989 se městem rozlehla střelba a křik.

Demonstranti s barikádami z trolejbusů a beze zbraní neměli proti obrněným transportérům, tankům a pěchotě s ostrým střelivem žádnou šanci. Po překonání blokád armáda střílela do davu, tanky přejížděly hořící vraky aut i těla těch, kteří nestačili nebo kvůli zraněním nemohli utéct. Kolik lidí té noci zemřelo, není dodnes zcela jasné. 

„Čínská vláda má situaci v zemi plně pod kontrolou,“ hlásaly v tehdejším Československu Rozhlasové noviny. „Prohlásil to v rozhovoru pro americkou televizní společnost NBC mluvčí čínské vlády Jian Mu. Oznámil rovněž, že při vyklízení centrálního pekingského náměstí Tchien-an-men nezahynulo víc než tři sta osob, přičemž víc než polovina z nich byli vojáci.“ Podle americké tajné služby CIA zemřelo 400 až 900 lidí, Čínský červený kříž hovořil o více než dvou a půl tisíci obětech, odtajněné britské diplomatické depeše ovšem ukazují až deset tisíc mrtvých.

„Čekal jsem, až ho zastřelí“

Následujícího dne zrána mířila kolona tanků od náměstí dál na východ. Z oken mezinárodního hotelu Beijing Hotel ji pozorovali zahraniční novináři i fotografové, ubytovaní zde v souvislosti s příjezdem sovětského prezidenta Michaila Gorbačova do Pekingu v polovině května. Stuart Franklin, který tehdy fotografoval pro časopis Time, se deníku The New York Times svěřil: „V jednu chvíli se ozvala střelba a tanky pokračovaly po silnici směrem k nám, nechávajíce náměstí Nebeského klidu za sebou – dokud je nezastavil jediný protestující.“

Mezi žurnalisty nechyběl ani americký fotograf Jeff Widener, pracující pro agenturu AP, jehož úkolem bylo zdokumentovat dění na náměstí a jeho okolí. Měl horečku, byl oslabený chřipkou a na hlavě měl bolestivou ránu po zásahu kamenem. Přesto svým objektivem bedlivě pozoroval, jak se tanky přibližují, když tu najednou „ten chlap s igelitkami vyšel doprostřed a začal s nimi mávat“, jak sdělil médiím později. „Jen jsem čekal, až ho zastřelí. Držel jsem ho v hledáčku, zaostřil – a čekal a čekal.“

Dále čtěte

Vybojovali zlato, estébáci je odměnili mučením a hladem. Životy hokejových mistrů zničili komunisté

HISTORIE / Říjnové dny roku 1950. Začíná soudní proces, o němž veřejnost nemá ani tušení. Ti, jejichž sportovní nasazení ještě…

Widener nebyl jediný, kdo jedinečný okamžik zvěčnil. Stuart Franklin zachytil díky většímu zornému poli více tanků, scénu fotografoval i Arthur Tsang z Reuters nebo Charlie Cole, fotograf časopisu Newsweek, který později za svůj záběr získal cenu World Press Photo. Film tehdy před čínskými bezpečnostními složkami ukryl do nádržky na toaletě.

Film ve spodním prádle

Widenerův snímek ale pronikl na Západ nejrychleji, ještě téhož dne. Vojáci pečlivě prohledávali tašky i hotelové pokoje a zabavovali vše, co by mohlo svědčit proti vládnoucí straně. Fotograf proto svůj film svěřil jednomu ze zahraničních studentů. Ten si jej schoval do spodního prádla a na kole úspěšně převezl do kanceláře agentury AP, kde jej rychle vyvolali. Snímek se za pouhých pár hodin rozletěl do redakcí světových médií. Už druhý den ukazovaly titulní strany novin obraz střetu bezbranných lidí s brutální vojenskou a státní mašinérií.

Tank Man, jak se fotografii říká, obletěl celý svět a dodnes patří k nejvýznamnějším dokumentárním snímkům všech dob. Kdo byl onen odvážný muž v bílé košili, však stále není jasné. Optimističtější verze říká, že ho dvojice mužů z místa odtáhla, aby ho ochránila před zatčením, ta pesimistická hovoří o zásahu bezpečnostních složek a následném tvrdém trestu – možná i o okamžité popravě.

V roce 1990 v rozhovoru pro televizi ABC tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny a prezident Ťiang Ce-min prohlásil, že „slavný neznámý“ nezemřel. Hongkongský deník Apple Daily pak v roce 2017 přinesl zprávu, že muž stále žije a odpykává si ve vězení osmadvacetiletý trest. Jmenuje se prý Čang Wej-min a roku 1989 mu bylo devatenáct let. Oficiálně však nebylo nikdy nic potvrzeno a nad jeho identitou se i po desetiletích vznášejí otazníky.

„Ikonickou fotografii muže, který se s igelitkami v rukou postavil tankům, zná v Číně podle průzkumů jen patnáct ze sta studentů,“ uvedla pro Aktuálně.cz Denisa Hilbertová, expertka na moderní čínské dějiny z Masarykovy univerzity v Brně. Demonstrace, masakr i slavný snímek patří k nejvíce cenzurovaným tématům moderní čínské historie, o nichž se nesmí číst, mluvit ani je jakkoli připomínat.

„Výtržnictví kontrarevolucionářů“

Internetové vyhledávače nenabízejí pro tato hesla žádné výsledky a blokují výrazy jako „4. červen“, „Tchien-an-men“ nebo i prosté „nákupy“ – zkrátka cokoliv, co by mohlo připomenout mladíka s nákupními taškami. Režim o událostech hovořit nechce, a pokud už tak učiní, označuje je za „výtržnictví kontrarevolucionářů, kteří se snažili ohrozit státní zřízení“.

Nejvyšší představitelé komunistické Číny by nejraději tyto události vymazali nejen z paměti svých obyvatel, ale i celého světa. „Snad se to nestane, protože ten mladý muž, který se s takovou bezprostředností postavil tankům, ztělesňuje naději všech, na koho doléhá mašinérie moci,“ uvádí projekt Sinopsis, jenž dlouhodobě sleduje dění v Číně. „Vzpomínku na Tchien-an-men bychom měli chápat nejen jako projev úcty obětem represí kdesi daleko od našich hranic, ale také jako připomenutí hodnoty svobody – kterou si naplno uvědomíme obvykle až tehdy, když o ni přijdeme.“