Socialismus pro 21. století byl v Ekvádoru poražen

Ikonami tzv. socialismu 21. století jsou Kristus i Bolívar, Che Guevara, Castro i Chávez  (wikimedia commons (Eneas De Troya))

Ikonami tzv. socialismu 21. století jsou Kristus i Bolívar, Che Guevara, Castro i Chávez | FOTO: wikimedia commons (Eneas De Troya)

V neděli 11. dubna 2020 došlo v Latinské Americe k historické události. V jedné ze zemí, které před lety ovládla strana hlásící se k tzv. socialismu 21. století, byla tato ideologie poražena v prezidentských volbách a hlavou státu se stal proreformní kandidát pravého středu Guillermo Lasso. Zdá se to neuvěřitelné, ale stalo se to v dějinách vůbec poprvé.

Tou zemí je Ekvádor a cesta ke změně nebyla snadná. Před 14 lety se po období nestability a ekonomických problémů stal prezidentem kandidát radikální levice Rafael Correa, hlásící se k politickým stranám a idejím Fidela Castra a Huga Cháveze. Ekvádor se tak zařadil do tábora zemí, sdružených časem i formálně do uskupení ALBA, a přihlásil se k programu socialistických reforem a k „antiimperialistické“ zahraniční politice.

V sevření autoritářství a populismu

Je nutné uvést, že na ekonomický vývoj země tato strategie zpočátku příliš negativní dopady neměla. Ve světě probíhal boom cen nerostných surovin, a protože ropa je jednou z hlavních komodit přírodního bohatství Ekvádoru, bylo možné financovat růst a různé bombastické sliby, se kterými Correa do funkce vstupoval. Zároveň nesporně sehrálo svou roli i to, že Correa nebyl na rozdíl od jiných členů tohoto uskupení ani profesionální revolucionář jako Ortega, primitivní gangster jako Maduro ani nezkušený indiánský předák, jakým byl Morales.

Banner Nová Orientace Přijetí Ústavy 3. května na olejomalbě Jana Matejka z roku 1891  (wikimedia commons)

Jde o politika se vzděláním na Katolické univerzitě v Lovani, doktorátem ekonomie z Illinois, belgickou manželkou a celkově výrazně kultivovanějšími projevy, než je v těchto kruzích zvykem. To byl také jeden z důvodů, proč mezinárodní kritika jeho postupných zásahů do politického systému byla jen mírná a celkově měl image osvícenějšího představitele této prokubánské skupiny zemí.

V zemi také navzdory radikální rétorice nadále zůstala v zásadě fungující tržní ekonomika (ostatně – nový prezident Lasso byl po celou dobu prezidentem a akcionářem jedné z největších bank, Banco Guayaquil), byla zachována dolarizace ekonomiky (americký dolar je jedinou oficiální měnou od roku 1999) a v politickém systému byla tolerována opozice a do jisté míry i svoboda médií. Correa proto bez velkých problémů obhájil mandát a byl znovu zvolen prezidentem v roce 2013.

Zároveň ale docházelo k jevům, které jsou pro tyto autoritativní latinskoamerické vlády charakteristické. Ekonomika sice zůstala tržní, ale hlavní zakázky a výhody byly směřovány k firmám a osobám spojeným s vládními strukturami. Kritické hlasy médií a protesty opozice se vláda stále častěji snažila omezovat administrativními zásahy, nátlakem, uplácením a postupně omezovala politickou soutěž.

S narůstajícími ekonomickými komplikacemi následujícími po poklesu cen nerostných surovin tento tlak pokračoval a vláda vykazovala stále více autoritativních rysů. V zemi docházelo k zinscenovaným soudním procesům, tlak na média a opoziční strany sílil, nicméně nikdy nedošlo k jejich zákazu nebo znemožnění účasti ve volbách. Korupce ve vládní straně dosahovala obřích rozměrů, řada politiků byla později odsouzena například ve známé kauze Odebrecht.

Demonstrace na podporu svobody a demokracie v Bělorusku (Praha, srpen 2020) (Max Ščur)

Překvapivý obrat Lenína Morena

Vážná zkouška přišla v roce 2017, kdy se konaly další prezidentské volby. V těch už Rafael Correa nemohl kandidovat, protože se mu nepodařily stejné nedemokratické kroky jako jeho blízkému kolegovi Moralesovi, který napotřetí kandidoval navzdory Ústavě i výsledku celostátního referenda, v němž občané takovou možnost odmítli.

Correa se naopak rozhodl ustoupit do pozadí, odjel ze země a jako prezidentského kandidáta a svého nástupce navrhl Lenína Morena, bývalého velvyslance Ekvádoru v OSN. Ten se však – jakkoli jeho křestní jméno odkazující na bolševického vůdce nevěstilo nic dobrého – po svém zvolení zcela odpoutal od svého předchůdce, zahájil větší otevřenost režimu, změnu zahraniční politiky (kromě jiného uznal za hlavu Venezuely opozičního předáka Juana Guaidóa proti Madurovi a vyhostil z ekvádorské ambasády Juliana Assange) a celkově vyvolal paniku v řadách vládní strany.

Překvapení bylo o to větší, že sám Moreno se dostal k moci po volbách, jejichž průběh vyvolal značné pochybnosti. Protikandidátem byl také tehdy dnešní vítěz Guillermo Lasso, kandidující už podruhé. Moreno vedl po prvním kole a ve druhém těsně zvítězil, ale průběh obou kol vyústil v Quitu a dalších městech v protesty kvůli podezření z falšování výsledků. Ty ale nakonec nezměnily fakt, že Moreno byl vyhlášen vítězem a correismus si – alespoň zdánlivě – udržel moc.

Nečekaný obrat Morenovy politky zaskočil hlavně členy vládní strany. Očekávali udržení svých pozic a dřívějšího politického kurzu, ale místo toho Moreno zahájil řadu reforem a v rámci boje proti korupci skončil ve vězení kromě jiných i bývalý viceprezident Jorge Glas. Situace ale byla velmi složitá, protože Correa měl nadále silnou opozici uvnitř strany (nakonec z ní odešel a ta se fakticky rozpadla na dvě části), pravicová opozice váhala s podporou a ekonomické podmínky se dále zhoršovaly. Nejhorší dopad pak měl začátek pandemie před rokem a říjnové násilné protesty proti zvýšení cen benzínu, při nichž byla poškozena část historického centra Quita, která si vyžádala i několik obětí na životech.

Ivan M. Havel na konferenci Mysl, smysl, svět v Praze (2017) (ČTK/Pertáková Jana)

Lenín Moreno však přesto dokázal udržet vládu po celé volební období a poté se rozhodl z politiky odejít. Ve volbách se tak očekával především střet dvou hlavních politických sil – Correových loajalistů z jeho strany MRC (Movimiento Revolución Ciudadana – vzniklo po rozpadu původní strany Alianza País), kteří byli ve střetu jak s Morenem, tak s opozicí, a pravicovou částí politického spektra. Představitelé této části se poučili z porážky v roce 2017 a tentokrát se dokázali shodnout na jednom kandidátovi, Guillermu Lassovi ze strany CREO. Revoluční levice vyslala do souboje, nepochybně na základě přímého rozhodnutí Rafaela Correy z jeho belgického exilu, šestatřicetiletého Andréze Arauze, bývalého ministra a funkcionáře centrální banky.

Cesta k porážce correismu

Od začátku volební kampaně ale začalo být jasné, že hlavní střet nebude o to, zda zvítězí pravice nebo levice, ale zda země umožní faktický návrat Rafaela Correy k moci, nebo zda jeho způsob vlády odmítne a vybere někoho z jeho protikandidátů. Correa přitom osobně nikam nekandidoval a v době voleb stále pobýval v Belgii – kromě jiného vzhledem k zatykači na jeho osobu za korupci a zákazu kandidatury ze stejného důvodu. Prvního kola se 7. února 2021 účastnilo celkem 16 kandidátů, Correova strana získala nejvíce kandidátů do parlamentu (zdaleka ovšem ne většinu) a Andréz Arauz skončil s 33 % s náskokem první. Všichni tři další kandidáti s nejvyšším počtem hlasů však byli odpůrci Correovy politiky.

Zásadní otázkou pro druhé kolo proto bylo, zda se voliči těchto tří kandidátů dokážou sjednotit v odmítnutí autoritářského stylu vlády nebo zda převáží ideové rozdíly, které mezi nimi byly. Situaci navíc zkomplikoval fakt, že Guillermo Lasso nakonec neměl postup do 2. kola vůbec jistý, dostal méně hlasů než se čekalo a během sčítání vedl dlouhou dobu kandidát indiánského hnutí Pachakutik Yaku Pérez. Ten poté, co konečné výsledky vyslaly do 2. kola Lassa, řadu dní protestoval a obviňoval volební výbor z podvodu, ale nakonec vyzval své podporovatele k volbě proti correismu. Stejně se zachoval třetí v pořadí, sociální demokrat evropského typu Xavier Hervas (dostal překvapivých 15,7 % hlasů), který Lassa otevřeně podpořil.

Je možné, že opozici pomohly ke spolupráci také zprávy z blízké Bolívie, kde se Correovým ideovým souputníkům, straně MAS, podařilo vrátit k moci a kde začaly represe a zatýkání politických oponentů obviněných z vojenského puče. Každopádně se ale potvrdilo, že skutečný střet v těchto zemích neprobíhá až tak mezi pravicí a levicí, ale mezi demokratickými proudy a stranami, které s radikálně levicovou rétorikou především upevňují vlastní moc, oktrojují ústavní systém a často stavějí vládu na principu silného vůdce (caudilla) v duchu neblahých latinskoamerických tradic.

Putin s uspávací puškou číhá na tygra ussurijského (2008) (Úřad vlády RF (wikimedia commons))

Druhé kolo prezidentských voleb 11. dubna 2021 bylo ve znamení očekávání, zda se většina obyvatel nakonec vysloví pro návrat Correova hnutí, nebo dojde k pozoruhodné koalici pravicových voličů, městských levicových intelektuálů (kteří v 1. kole volili Hervase) a indiánského obyvatelstva, které je sice programově bližší levici, ale nemělo dobré zkušenosti s předchozími vládami.

Guillermo Lasso pochopil, že musí dokázat tyto proudy oslovit a dostat na svou stranu a v dobré kampani před 2. kolem se mu to dařilo. Strana MRC a její mezinárodní spojenci soustředění zejména kolem Kuby a Venezuely začali být nervózní a pro jistotu připravovali jako ústupovou variantu teorii o zfalšovaných volbách (nelze zapomenout, že úřadujícího prezidenta Morena považují jakožto odrodilce za ještě většího nepřítele než pravici). Panovaly proto obavy, že v případě těsného výsledku dojde na tomto základě k nepokojům.

Volební den probíhal v klidu a pozorovatelé obou stran uznávali, že žádné náznaky manipulace se neobjevují. Po prvních výsledcích začalo být jasné, že Lassova volební strategie skutečně vyšla a odpor k návratu Correy k moci byl silný. Z provincií s převážně indiánským obyvatelstvem (Chimborazo, Cotopaxi, oblasti Amazonie a další) přicházely výsledky v poměru 70 : 30 ve prospěch Lassa a ani dobré výsledky Arauze v tradičně correistických oblastech na pobřeží (provincie Manabí, Esmeraldas a další) nedokázaly tuto tendenci zvrátit. Lassův náskok byl chvílemi až 10 % a nakonec zvítězil v poměru 52,36 : 37,64.

Rozdíl ve výsledku byl natolik výrazný, že po chvíli váhání uznal Lassovo vítězství jak Arauz, tak i Correa a odpadly tudíž obavy z násilných střetů po jeho oficiálním vyhlášení. To je důležitým předpokladem pro poklidné předání moci a zahájení reforem, ale je nutné očekávat, že pozice nového prezidenta bude velmi složitá. Correisté budou velmi pravděpodobně vyhledávat konflikty dle hesla „čím hůře, tím lépe“ a stále probíhající důsledky pandemie a ekonomická krize budou vyžadovat i řadu nepopulárních kroků, aby byl v zadlužené zemi obnoven růst.

Knihy Free Czech Media (FCM)

Šance pro latinskoamerickou demokracii

Lze předpokládat, že odpor poražené strany budou posilovat i jeho spojenci v zahraničí, protože ztráta Ekvádoru je pro ně nepříjemná v době, kdy po vítězství v Bolívii očekávali další posílení pozic na kontinentu. Guillermo Lasso nesporně přeruší orientaci na tuto skupinou zemí (Kuba, Venezuela, Nikaragua, Bolívie). Naopak bude podporovat opozici vůči režimu Nicoláse Madura ve Venezuele, stejně jako současné demokratické vedení Organizace amerických států. A bude mít velmi dobré vztahy s USA, zřejmě velmi snadno vyjedná financování od Mezinárodního měnového fondu a celkově tak bude dále posunovat Ekvádor směrem, který je černou můrou revoluční latinskoamerické levice.

Posilou je tento výsledek pro jihoamerické demokraty, a to zdaleka nejen pro ty, kteří se hlásí k pravici. Jak bylo řečeno, ve volbách nebyla poražena levice, ale její populistická a autoritářská latinskoamerická verze, která dále přetrvává na Kubě, ve Venezuele, v Nikaragui a obnovila své pozice v Bolívii. Všechny proudy, které se těmto tendencím staví do cesty, budou mít v novém prezidentovi Ekvádoru spojence.

Střet o podobu Latinské Ameriky bude pokračovat – za pár týdnů se koná druhé kolo voleb v Peru, do kterého postoupili dva populisté, dále v Chile a také v Nikaragui, kde ale férový průběh voleb bohužel nelze očekávat. Je proto důležité, jak Guillermo Lasso svou reformní roli zvládne – má velkou šanci ovlivnit vývoj na celém jihu amerického kontinentu.

Ing. Ivan Pilip je ekonom, bývalý ministr školství, mládeže a tělovýchovy, ministr financí a viceprezident Evropské investiční banky, působí v nadaci CASLA, o.p.s., která se věnuje politickému vývoji v zemích Latinské Ameriky

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]