Zdeněk Škromach, Michal Hašek a Jeroným Tejc FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Neradostný stav, ve kterém se nachází Česká strana sociálně demokratická, úpadek jejích volebních preferencí i vyhlídky na to, že po příštích volbách do dolní komory opustí sněmovní lavice, vybízejí k úvahám, co se s touto stranou s více než 140letou tradicí vlastně stalo, kde začal její pád a jaké jsou jeho hlavní příčiny. Není pravda, že sociálnědemokratickou partaj odrovnala personální „genocida“, jak se lze například také dočíst.
Na úvod je dobré shrnout vývoj výsledků sociální demokracie ve volbách do Poslanecké sněmovny. V roce 1996 to bylo 26,44 procenta, o dva roky později 32,31 procenta, v roce 2002 strana získala 30,2 procenta a maxima dosáhla v roce 2006, kdy obdržela 32,32 procenta. V následujících volbách ČSSD dostala 22,08 procenta, 20,45 procenta a v zatím posledním sněmovním klání to bylo už jen 7,27 procenta hlasů. Tahle čísla jsou důležitým východiskem pro jakékoli další přemýšlení o tom, kdy to se sociálními demokraty začalo jít z kopce.
Politický komentátor Bohumil Pečinka ve svém článku pro server Info.cz nabízí vlastní vysvětlení propadu, kterému partaj čelí. Zajímavé je, že hlavní příčinu katastrofického odlivu jejích voličů nevidí v korupčních skandálech a aférách, ale v něčem úplně jiném.
„Podstatou všech problémů ČSSD je, že po roce 2010 nastala personální ‚genocida‘, která ze sociální demokracie udělala jednorozměrnou stranu. Do té doby byla ČSSD federací různých proudů a sil. Tohle názorové rozkročení jí dávalo výbornou možnost zachytit dělníky z těžkého průmyslu, tradiční zaměstnance, menší živnostníky, většinu učitelského stavu a nevýznamnou část protestního voličstva. Taková voličská koalice vzniklá po volbách 1996 spolehlivě zaručovala ve sněmovních volbách výsledky mezi 20 až 32 procenty hlasů,“ píše Pečinka.
Klíčový je zmiňovaný rok 2010, u kterého je dobré se zastavit. Komentátor má za to, že potíže sociální demokracie nastaly až v období, které následovalo po něm. To ovšem není pravda. Pokles mezi lety 2006 a 2010, tedy mezi volebními výsledky 32,32 a 22,08 procenta hlasů, je natolik významný, že stojí za pozornost.
Katastrofální volební výsledek
Co se tehdy stalo? Zásadní je všimnout si výsledků dalších politických stran. Věci veřejné získaly 10,88 procenta, Strana práv občanů Zemanovci 4,33 procenta a Suverenita – Blok Jany Bobošíkové 3,67 procenta hlasů. V předešlých volbách ani jedna z těchto stran nefigurovala a nebyla zde ani žádná jiná, která mohla sociální demokraty podstatnějším způsobem oslabit.
Už tento vývoj svědčí o tom, že důvěra v sociální demokracii byla podlomena a že v případě, kdy se objevily nové strany mířící na podobné voliče, měly schopnost ČSSD část volebních preferencí uloupnout. Co se dělo dál? Ve volbách v roce 2013 se už sice po Věcech veřejných i Suverenitě – Bloku Jany Bobošíkové slehla zem a SPOZ spadla na 1,51 procenta, ale sociální demokraté se na svých více než 30 procent již nevrálili a naopak znovu něco málo ztratily.
Důvěryhodnost partaje už byla otřesena, její dřívější voliči hledali alternativy, a ty se jim nabízely. Do výše vystřelily preference komunistům (14,91 procenta oproti 11,27 procenta v předchozích volbách), 6,88 procenta získal také Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a na scénu vstoupilo Babišovo hnutí ANO.
Pořád na tom ale sociální demokracie nebyla tak špatně, protože tady nebylo politické uskupení, které by přímo a systematicky usilovalo o její tradiční voličské skupiny a zároveň si je dovedlo získat šikovným politickým marketingem a konkrétní politikou.
To se změnilo až po roce 2013, kdy ČSSD začala vládnout s hnutím ANO, které obsadilo svým předsedou Andrejem Babišem post ministra financí a s pomocí státní kasy se začalo tvářit, že vše, co sociálnědemokratická strana dělá pro své voliče, pro ně ve skutečnosti dělá Babišovo hnutí. Tragédie byla na světa a vše spělo ke katastrofálnímu volebnímu výsledku v roce 2017.
Nebylo by to ovšem možné bez toho, že sociální demokraté přišli o důvěru svých voličů, kteří pak byli náchylní přejít k někomu jinému, kdo se o ně začal ucházet. Popularitě strany nepřidaly ani různé další zmatky, šarády a vnitrostranické spory a rozepře, které sociální demokracie předváděla (tvz. lánský puč, policejní reforma, rezignace Bohuslava Sobotky a tzv. triumvirát Chovanec, Sobotka a Zaorálek před sněmovními volbami v roce 2017, korupční kauzy v krajích atd.).
Žádná vnitrostranická „genocida“
Další slabina Pečinkova výkladu spočívá v tom, že po roce 2010 žádná personální „genocida“ v ČSSD nenastala. Komentátor dále píše: „Okrajovou skupinou mezi funkcionáři ČSSD už tehdy byli levicoví progresivisté, kteří sice nepřinášeli voličské hlasy, ale začali ovládat stále více chod a personální politiku strany. Po známé roztržce reprezentované jmény Sobotka-Hašek, krátce po sněmovních volbách 2010, se Sobotkova skupina rozhodla vytlačit jiné názory mimo stranu.“
Skutečnost je přitom taková, že symbol progresivistů Jiří Dienstbier byl místopředsedou ČSSD od března 2011 do března 2013, kdy již nebyl zvolen, protože ho křídlo Michala Haška do vedení strany už znovu nepustilo. Naopak Haškovi lidé v politickém grémiu partaje posílili. Cítili se na koni i vzhledem k tomu, že se prezidentam stal Miloš Zeman, který na ostravský sjezd ČSSD v roce 2013 se vší parádou přiletěl helikoptérou.
Pomyslným mocenským vrcholem Haška a spol. byl následně tzv. lánský puč a snaha dosáhnout toho, aby sociální demokraté odstavili od koaličních jednání předsedu strany Bohuslava Sobotku. To se jim na jednání předsednictva skutečně podařilo a následně to zvrátil až Ústřední výkonný výbor ČSSD. Takže pokud se někdy nějaká „genocida“ ve straně odehrála, tak až po roce 2013.
Těžko ale říct, co si pod tím ve skutečnosti představit. To, že účastníci lánské schůzky s výjimkou Milana Chovance – tedy Jiří Zimola, Michal Hašek, Jeroným Tejc a Zdeněk Škromach – se následně nestali ministry Sobotkovy vlády a jejich politický vliv začal upadat? Byla by to s nimi snad nějaká výhra?
Škromach nedokázal obhájit senátorský post ve volbách v roce 2016. Hašek v krajských volbách v roce 2016 v čele sociálnědemokratické kandidátky propadl a po dvou volebních obdobích přišel o post hejtmana. A Zimola se v Jihočeském kraji zlikvidoval kauzou s chatou, kterou pro něj stavěl předseda představenstva Jihočeských nemocnic Martin Bláha. A později se znemožnil i jako statutární místopředseda ČSSD.
Zkrátka žádná personální „genocida“. Sociální demokracie doplatila na spoustu různých kauz a skandálů, vnitrostranických sporů, nesplněných slibů, nenaplněných očekávání a poslední ránu jí zasadilo to, když začala mít konkurenci, se kterou šla navíc do vlády, a tím se definitivně zničila.
