Výrazné osobnosti zanechávají za sebou stopu všude. I v jazyce. Andrej Babiš je toho příkladem. Způsob, kterým si to vyřídil s děvčaty, jež mu dala k podpisu místo jeho knihy O čem sním knihu Jaroslava Kmenty, znovu ukazuje na nesmírné bohatství jazykových prostředků, jimiž náš předseda vlády disponuje.
Výraz „nasratjako“ vyjadřuje malebným a poetickým způsobem Babišovu chlapáckou hrdost a navazuje na dřívější pojem „sorryjako“. Mluvčí tím dává jasně najevo svoji majetkovou a mocenskou nadřazenost, což je v případě Andreje Babiše nezpochybnitelný fakt.
Kreativní zacházení s jazykem má u našeho premiéra federální rozměr. Bohatství jeho slovního arzenálu čerpá z tradic soužití Čechů a Slováků, což dodává jeho slovníku nezaměnitelný ráz, který občas připomíná Gustáva Husáka a jindy zase majora Halušku z Černých baronů. Ukázkovým pojmem je slovo „souvis“. Když něco nemá souvis, tak to znamená, že čin, který by se za jiných okolností dal považovat za kriminální, je v případě Andreje Babiše zcela čistý.
Geniálním výrazem Andreje Babiše je slovo „účelovka“. Tvorba slov ukazuje na vyjadřovací potřeby. Je to otisk reálného života v jazyce. A Andrej Babiš na rozdíl od nás běžných smrtelníků tak často přichází do styku s účelově vyfabulovanými jevy, že si proto vytvořil pojem dávající takové situaci skoro až něžný, důvěrně známý ráz.
Podobně i pojem „kleknout na někoho“ vyjadřuje téměř každodenní potřebu vyjádřit, že se oligarchovi opět zalíbilo s někým řádně zatočit.
Voliči jsou rádi, že jejich favorizovaný politik nechodí pro jadrný výraz příliš daleko. Proto se nemusíme přetvařovat, že by snad nejpřirozenější jazykový styl předsedy vlády vypadl z knih Gutha-Jarkovského o etiketě. Zdaleka nejoblíbenějším výrazovým materiálem, který lze tvůrčím způsobem měnit do mnoha rozličných variant, je pro našeho předsedu vlády slovo „jebať“ .
Tak třeba slovem „zjebať“ lze vyjádřit v podstatě pedagogickou činnost nebo personální práci.
Varianta „vyjebať“ zase může vhodně vyjádřit přelstění obtížného koaličního partnera.
Slovo „podjebávať“ ukazuje na častý jev, kdy se v ovládaném prostředí někdo snaží chovat nepatřičně samostatně. Ale takového člověka je pak možné „odjebať“, neboli odstavit a zneškodnit, aby dotyčný již nemohl nic „rozjebať“.
Možná se ptáte, kde se bere takové nesmírné jazykové a výrazové bohatství. V principu jde o argot, neboli komunikační úzus společenské spodiny, slang veksláků, žargon zločinců. V naší demokracii se ale nestydíme za to, že si tyto poklady lidové slovesnosti můžeme užít i u našeho druhého nejvyššího ústavního činitele. Vždyť i ten první a nejvyšší ústavní činitel má svůj bohatý slovník, jemuž dominuje slovo „kunda“.