Kníže Hans Adam II. z Lichtenštejna a jeho žena Marie Aglaé, která se narodila v Praze jako hraběnka Kinská. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Český stát je ve sporu s nadací rodiny Lichtenštejnů v naprosto nedůstojné situaci. Úřady i orgány státu lpí na poválečné konfiskaci knížecího majetku, k níž došlo v rozporu s tehdejšími zákony. A to se navíc jednalo o zákony zavrženíhodné, neboť navazovaly svojí logikou na nacistické zákonodárství, které zavedlo rasové hledisko. Benešovy dekrety se však od nacistické praxe určování rasy lišily přeci jenom v tom, že konfiskace podle národnosti určovaly podle toho, jak se občané Československa sami zapsali při sčítání lidu.
Naposledy proti Lichtenštejnům rozhodl minulý týden soud v Břeclavi, který posuzoval nárok knížecí nadace na zámky Valtice a Lednice. Soudkyně se vůbec nezabývala důkazy, které nadace předložila, a shodila věc s odkazem na Benešovy dekrety. Je pro ní jasné, že jde o německou rodinu a ta měla být po válce obrána o majetek jako všichni ostatní Němci z tehdejšího Československa.
Rodinní příslušníci knížecího rodu Lichtenštejnů se v posledním předválečném sčítání, jež bylo pro poválečné konfiskace určující, nezapsali ani jako Němci a ani jako Češi. Sčítání se nezúčastnili, protože byli občany Lichtenštejnského knížectví. Rodina se výslovně nehlásí k německému národu a její malý stát byl postižený agresivitou nacistické Třetí říše. České soudy ale opakovaně tvrdí, že německá národnost Lichtenštejnů je „notorickou skutečností“, a proto se na ně Benešovy dekrety vztahují.
Argumenty právníků lichtenštejnské nadace přitom české soudy ignorují s naprostou arogancí. Prostě je vůbec nezkoumají, protože za počátek naší právní historie považují rok 1948, kdy proběhl komunistický puč. Je to podobně zvrácené, jako by v Německu soudy respektovaly právní stav až od nástupu Adolfa Hitlera.
Jelikož dokumenty, které by Lichtenštejnům přisoudily německou národnost ve smyslu právních předpisů platných v poválečném období, neexistují, rozhodují české soudy v podstatě tak, jako rozhodovaly nacistické úřady – podívají se na člověka a řeknou: „To je jasný Němec.“ Jako by v jiném případě řekly: „To je jasný Žid.“ Věcný rozdíl v tom žádný není. Je opravdu donebevolající ostudou, že se čeští soudci za takový svůj právní názor nestydí. Přitom je jasné, že stanovisko soudů není vedeno právní analýzou, nýbrž nacionalismem a ideologickou indoktrinací z období komunistického režimu.
Pro Čechy je ovšem také zahanbující oficiální postoj, který zaujímá ve sporu s rodinou Lichtenštejnů český stát. Stanovisko našeho státu prezentuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zde je příklad stanoviska našeho státu, který chce patřit mezi civilizované evropské země s pevným právním řádem:
„ÚZSVM je přímo ze zákona povinen účinně hájit majetkové zájmy České republiky a konstantně zastává právní názor, že vlastnické právo Lichtenštejnů k majetku přešlo do vlastnictví státu po právu na základě konfiskace podle dekretů prezidenta republiky z roku 1945. Proto nesouhlasí s tvrzením, že byl předmětný majetek odebrán nezákonně. S touto argumentací ÚZSVM pravomocně uspěl jak u Okresního, Krajského, tak u Nejvyššího soudu ČR. Správnost postupu ÚZSVM potvrdil také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. února 2020. ÚZSVM bude v těchto sporech v souladu se svými zákonnými povinnostmi i nadále účinně hájit zájmy České republiky.“
Dodejme, že české úřady vydávají na boj s Lichtenštejny milionové sumy nejen za právníky, ale navíc platí i analýzy, jež mají dokázat, že se tento rod choval „protičesky“, kupříkladu po bitvě na Bílé hoře. Tento absurdní a barbarský postoj, který se zcela vymyká normám civilizované moderní země, by měl být tématem pro novou vládu Petra Fialy. Je to šance zastavit stereotypy, které současné české úřady převzaly z éry radikálně bolševické diktatury a z nacionalistického běsnění poválečných let.
Spor českého státu s Lichtenštejnskem a lichtenštejnskou rodinou není ani zdaleka jen sporem o majetek. Je to pro nás jedno z bitevních polí mezi Čechy různé hodnotové orientace. V těchto kláních vedeme spor o právní vědomí, hodnotové založení a civilizační příslušnost české společnosti. Někdo si vybere obstarožní barbarství a kryje ho tvrzením, že je třeba uzavřít minulost. Je to laciný trik pachatelů, kteří chtějí od svých obětí, aby zapomněli na zažitou křivdu.
Identifikovat se s pachateli poválečných zločinů je ovšem velice ostudné. Proto je mnohem lepší, když si pro náš národ vybereme budoucnost v prostředí kulturních národů. Proto nelze souhlasit s břeclavským soudem.
