Prezident republiky dává doporučení soudcům. Přiznání Miloše Zemana ve studiu čínské televize na pražském Barrandově tak posouvá zjevný přechod země od demokracie k husákovské normalizaci rovnou o celé kilometry. Na její cestě k autoritářskému režimu, kde se na novináře nebude střílet jen Zemanovými nevymáchanými ústy a v němž opoziční politici uvidí zblízka a naposledy legendární kalašnikov.

Bohorovnost, s jakou český prezident zkouší comeback justičních praktik z éry padesátých let a soudů v režii režimu, má hned dvě vysvětlení. Buď došlo k tichému pohřbu zbylých buněk soudnosti uvnitř hlavy státu, nebo na Hrad dorazily nové pokyny z ruské ambasády, jak rozvrtat další pilíř státu a její loutkovodiči v prezidentské kanceláři Zemanovi utáhli vodící šňůrky. Výsledek je tak jako tak tristní, prezident má totiž doporučování soudcům (sic!) za svoji výlučnou pravomoc. Že v tom pak nevidí žádný problém ani trestně stíhaný premiér, který si pro metrák másla na hlavě nevidí na vlastní polobotky, natož poslušný a beztvarý ministr spravedlnosti, už nikoho nepřekvapuje.

Úctyhodný vzdor soudce Baxy a řady dalších poctivců v talárech proti hradním pokusům mluvit justici do práce, už nějaký čas rámovaný tichým, leč zřetelným znechucením předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského nad prezidentovým ansámblem a Zemanem samým, tu ale nestačí. Kdo z ústavních soudců, které kdy Zeman navrhl do funkce, může prezidentovi vděčně zobat z ruky, se jen tak nedozvíme. Stejně jako jména státních zástupců a vysokých policistů, kteří jdou na ruku Andreji Babišovi, když hrají na tichou poštu a o čas v jeho kauzách. Předseda vlády má totiž na oplátku v rukou jejich kariéry. Za Zemana se ovšem bojuje i jinde, kohorta jeho soukmenovců teď na Baxu pálí ze všech zákopů. Například Zemanův milec a někdejší poslanec ČSSD advokát Koudelka teď nahonem zpochybňuje načasování skandálu, které má – stejně jako Zeman – za vendetu exšéfa Nejvyššího správního soudu kvůli nenaplněné ambici stát se ústavním soudcem. Lepší argumenty nemá hradní parta jako vždy po ruce; tradiční označování všech prezidentových nepřátel přívlastky „zatrpklý, zhrzený a bezvýznamný“ jsou stejně pitomé a relevantní, jako „státotvorný a svorný“ Miloš Zeman.

Systematickou eskalaci pokusů Hradu otřást samými základy právního státu a znásilnit tu ústavní svobody pak nezamaskuje ani vulgární rétorika Zemanova Ovčáčka coby zuřivého bijce liberální demokracie, který by ausgerechnet v Zemanově vysněné, ruské gubernii s poddajnými soudci, sám skončil až na jejím okraji. Odlišnosti, natož pak v orientaci, se totiž v diktaturách netrpí. Prezident jako svrchovaný vládce nad spravedlnosti podle svého gusta ale není nebezpečím jen pro velké kauzy. Jaká doporučení by za stávajících okolností mohli z Hradu dostávat konkrétní soudci nebo jejich nadřízení i v případech civilních žalob na prezidenta pro jeho pomluvy a bezprecedentní útoky na běžné občany, si lze snadno domyslet. Žaloba Terezie Kaslové kvůli prezidentským lžím o jejím úctyhodném dědečkovi Ferdinandu Peroutkovi, žaloba autora tohoto článku na lživá tvrzení Zemana o „vyhazovu“ ze Strakovy akademie nebo avizovaná žaloba ředitele Národní galerie na prezidentovy výmysly o jeho nekvalifikovanosti stát se profesorem a celá řada dalších sporů s prezidentem jsou ješitné hlavě státu víc než trnem v oku. Naděje, že i v takových případech nesvětí u soudů účel prostředky, naštěstí umírá poslední.

Bezuzdné experimenty s českou Ústavou vyvoláváním strachu občanů z návratu závislé justice a policejního státu posouvají naši zemi na nižší příčky mezi právními státy už i v mezinárodních srovnáních. Na tahu jsou teď demokratické strany v parlamentu. Bez jejich spojenectví totiž zbude ze svobodné a demokratické České republiky leda navoněné Zimbabwe. A občanům zase klíče na náměstí a rozzlobené ulice.