Soudkyně Králová a impeachment proti polistopadové demokracii

Eric Drooker

Soudkyně Helena Králová z obvodního soudu pro Prahu 1  požádala Městský soud v Praze, aby případ Petra  Nečase a „poslaneckých trafik“ přeložil z Prahy 1 na jiný obvod. Soudkyně už rozhoduje v případu údajného zneužití Vojenského zpravodajství. Důvody nesdělila.

Z věcného (i když třeba nikoli formálně právního) hlediska je její žádost aspoň  mně srozumitelná. Není dost dobře možné, aby klubko případů,  jejichž otevření mělo obrovitý politický dopad (přivodilo politické změny, jaké od roku 1989 nepamatujeme) bylo „nahrnuto“ na jednoho soudce. Od toho, jak procesy dopadnou, závisí osud spousty významných činovníků (nesou nepřímou, ale mocnou politickou i profesní odpovědnost za to, jaké politické důsledky byly na základě neuzavřených případů vyvozeny). Člověk si taky dovede představit, jakému tlaku byla a je soudkyně vystavena (způsob, jakým byla propírána v našich médiích, dnes už většinou tak nanejvýš polosvobodných, mluví za všechno). Paní soudkyně se octla nedobrovolně a jaksi mimoděk v situaci senátora Edmunda Rosse z Kansasu, o němž pěkně píše v Profilech odvahy John Kennedy. <i>(Na okraj podotýkám,  že senátor Ross svým hlasem rozhodl, že v americkém Senátu neprošel impeachment proti Lincolnovu nástupci Andrewu Johnsonovi – na snad proto, že by souhlasil s jeho relativně smírnou politikou vůči poraženému Jihu, – podotýkám, že tato politika byla ovšem správná -, ale protože se obával, že by odsouzení prezidenta fakticky vedlo k oslabení prezidentské funkce a k vychýlení ústavní rovnováhy amerického politického systému).</i> Má samojediná rozhodovat v pomyslném impeachmentu, který vede proti polistopadovému režimu široká fronta představitelů Nových pořádků.

V klubku případů panuje řada nejasností a falešných představ. Základní je ta, že věc zneužití vojenského zpravodajství a kauza „poslaneckých trafik“ jsou naprosto odlišné povahy. Ta první jednak vůbec není korupční záležitost; a navíc je to něco, co, pokud se to stalo, se samozřejmě ve spořádaném státě stát nesmí, musí z toho být proti případným viníkům vyvozeny důsledky a dovedu si představit, že by takové zjištění mělo i politický dopad. Podotýkám jen, že dopad se ovšem už realizoval daleko dřív, než se nezvratně, soudním rozhodnutím zjistilo, co se vůbec přesně stalo. Přiznám se ovšem, že mne tahle věc až tak nezajímá: podobné věci se v demokracii dějí, samozřejmě dít by se neměly, a pokud se stanou, je třeba je odsoudit a trestat.

Případ „poslaneckých trafik“ je něco úplně jiného: je to nebývalý, brutální útok na právní stát a parlamentní demokracii. Je příznačné, že ho vedou rukou společnou a nerozdílnou manažeři Babišova politicko-mediálně-ekonomického impéria s osobnostmi havlovského polistopadového virtuálního ministerstva Pravdy a Lásky a právními fanatiky z řad státních zástupců. Je pozoruhodné, jak opět (jako už mnohokrát v historii) jde ruku v ruce cynický pragmatismus politických manipulátorů a hysterický fanatismus „dětí čistého živého“. Navíc nevěřím, že by obě ty krajní polohy, cynická a fanatická, mohly  existovat v čisté podobě. U každého z účastníků je nějak namícháno obojí, jen koeficient je rozdílný. Musím říci, že u těch  druhých mne to dost mrzí, před listopadem 1989 jsem měl občas dojem, že nám přece jen jde o společnou věc, o obnovu demokracie v naší zemi. Zdá se, že to byl z mé strany omyl.

Nejsem dopodrobna seznámen s případem zneužití vojenského zpravodajství s netroufnu si hodnotit postup doktorky Králové v té věci. Navíc případ dosud probíhá, od výsledku závisí osudy obžalovaných a nechci na sebe brát spoluzodpovědnost za to špatné, co je může potkat: nejsem k tomu kompetentní. Jedno si však dovolím tvrdit s jistotou: totiž že paní doktorka ani náhodou nepostupovala v souladu s politickou objednávkou dnešních mocných (pánové Ištvan a spol. budou asi tvrdit opak, ale jsou v té věci takříkajíc podjatí) ani s tím, čeho si žádala ulice.  Zároveň si nejsem ani trochu jistý, zda  je vůbec v lidských silách trvale takovému intenzivnímu tlaku vzdorovat  a hlavně, zda, pokud bude návrhu paní soudkyně vyhověno a případ bude svěřen někomu jinému, dokáže ten někdo jiný vzdorovat hlasu různých papalášů a „hlasu lidu“ aspoň tak jako ona. Ba naopak, mám vážné obavy, že to nedokáže.

Je povinností těch, kteří dosud ještě mají možnost veřejně mluvit a jsou aspoň trochu slyšet, aby soudce, kteří v té věci budou rozhodovat, oslovovali: samozřejmě ne v tom smyslu, že by je chtěli ovlivnit v tom smyslu, jak konkrétně mají rozhodnout, ale aby jim dávali jasně a srozumitelně najevo, jaká zodpovědnost na nich leží, že ta zodpovědnost tentokrát zdaleka přesahuje rámec jedné kauzy, že se dotýká osudu demokracie a právního státu v naší zemi a že jejich posláním je soudit a rozhodovat nikoli podle politických tlaků a podle „hlasu lidu“, ale podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Nejde totiž vůbec o osud expremiéra a tří expolitiků. Jde   o to, zda do budoucna dáme policistům a státním zástupcům (a těm, kteří z pozadí řídí nebo budou řídit jejich kroky, protože bez toho řízení to nejde) právo zkoumat naše svědomí a vyvozovat z toho trestní důsledky.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner