Josif Stalin a Klement Gottwald na čestné tribuně moskevského stadionu Dynamo. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Vždycky jsem měl přání se někoho z posledních zbylých komunistů zeptat, proč nechal soudruh Gottwald popravit soudruha Slánského. Znali se přece tolik let, bojovali za světovou revoluci, a on ho najednou nechá pověsit jako zrádce. Byl Gottwald tak hloupý, nebo takový gauner? Jiná možnost totiž snad ani není. A stalo se něco neuvěřitelného. Přední komunista mi přání splnil, a to jsem se ani nezeptal.
Legenda komunistické žurnalistiky Jaroslav Kojzar na stránkách iPortal24 všechno vysvětlil a prozradil i nějaké pikantnosti. Důvodem pochopitelně nebylo, že by ve Straně brali v úvahu moji zvídavost, ale protože bylo kulaté výročí skonu „prvního dělnického prezidenta“.
Kojzar vysvětlil, jak to měl Kléma po válce těžké. „A Gottwald? Také on měl svou koncepci. Nepochybně viděl nedostatky sovětské skutečnosti, jenže Stalina, jakožto vůdce velkého ‚socialistického státu‘, vnímal jinýma očima. Chyby omlouval, anebo myslel, že nejde o chyby, ale o jediná velmi nutná, i když nedobrá řešení,“ míní autor.
Ale co se nestalo. Nakonec to Klementa všechno doběhlo. „Počátek padesátých let ho zlomil. Možná, že uvěřil v nutnost ‚honby na čarodějnice‘, v existenci ‚spiknutí zrádců‘. Nebyl však takový fanatik jako Robespierre či Rakossi… Najednou však přišel tlak na ‚jedinou cestu‘ a špionománie. Nesouhlasil s prací sovětských vyšetřovatelů u nás. Dlouho vydržel tlak z Budapešti a Moskvy. Vzdoroval mu, protože nechtěl věřit v to, co mu bylo předkládáno. Neustál to však. Snad proto se dostal do ‚jmenovitého seznamu‘ podezřelých, s nímž už začali pracovat sovětští ‚poradci‘. Nakonec bylo jeho jméno nahrazeno jiným. Paradoxem bylo, že tím, kdo byl nejvstřícnějším k jejich příchodu, byl právě Rudolf Slánský,“ líčí Gottwalda v podstatě v roli oběti komunistického režimu Jaroslav Kojzar.
Pak ovšem přichází pasáž, kterou kdyby s. Kojzar napsal za vlády své strany, poškodil by si kádrovou pověst.
„Píši o Gottwaldově nemoci. Skutečně nebyl zdráv. Měl potíže s ‚nemocí z války‘, kterou se nakazili za První světové mnozí vojáci na obou stranách fronty, trápilo ho srdce – málem nepřežil infarkt v bojujícím Rusku. Prý, jak tvrdí Marie Švermová, dost v té době pil. Václav Kopecký tehdy údajně prosazoval dokonce jeho odvolání z funkce… Po procesu se Slánským a jeho druhy už skutečně nedbal o své zdraví. Měl zřejmě stále větší pochybnosti, a proto prý znovu začal pít, i když jen v omezené míře. To ovšem neměl. Jeho srdce nepracovalo dobře,“ sděluje Kojzar veřejné tajemství, co bylo jednou z Gottwaldových nemocí. Že šlo o nemoc jaksi „intimní“, se nikdy nahlas říct nesmělo.
Pak je tam ještě pár vět, jak byl Gottwald „najednou odsunut do pozadí“, a nemůže tedy za represe až tolik, navíc „nově převzatý systém rozbil jeho sny o československé cestě k socialismu“ a „podpis pod rozsudky, o nichž možná pochyboval, stejně jako o provinění, která se odsouzencům dávala za vinu, ho vedl ke skepsi a rezignaci“.
Musím bez ironie přiznat, že článek Jaroslava Kojzara (nazvaný Gottwald – pokus o „barevný pohled“) mě zaujal jako pokus nějak vysvětlit, proč se kdysi mytologická postava, které se chodí k hrobu klanět Marta Semelová a další straníci, chovala jako monstrum. Ne snad, že bych se to úplně dozvěděl, ale že někdo z jejich řad podnikl ten pokus. Jestli byl Kléma hloupý, zbabělec, nebo lump, popřípadě jak se to kombinovalo, tam řečeno není. Vysvětlit to ve skutečnosti nikdo ani nemůže, protože známe jen události, a co je v hlavách, navíc hlavách ovlivněných alkoholem a „nemocí z války“, je pro nás neproniknutelné tajemství.
Pokud někdo nestrávil celý život jako přesvědčený komunista, sotva bude nyní hledět na Gottwalda jako svého druhu humanistu. Ten „barevný pohled“ pořád ukazuje především krvavé barvy. Ale jako příběh o tom, jak člověka rozdrtí mlýnské kolo, které pomáhal roztáčet, to není špatné.
