Vladimir Putin FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Ruské univerzity zavádějí nový propagandistický kurs o základech státnosti. Připomíná to dobu, kdy každý vysokoškolák musel projít povinnou indoktrinací počínající dějinami dělnického hnutí a konče vědeckým komunismem. Kreml se zkrátka rozhodl, že přepíše dějiny tak, aby vyhovovaly současnému Putinovu pojetí ruského národa a státu.
Žádné z Putinových veřejných vystoupení se totiž neobejde bez delšího či kratšího historického exkursu, jenž má ovšem ke skutečné historii tak daleko jako Moskva k dobytí Kyjeva. Putin vždy zdůrazňuje nelegitimitu Ukrajiny, hovoří o genocidě lidu Donbasu a to vše dává do takových souvislostí, aby naznačil, že válku rozpoutala Ukrajina, nikoliv on. Je to taková snaha tisíckrát opakovat lež a spolu s Josephem Goebbelsem věřit, že se pak změní v pravdu.
Na nový kurs vysokých škol dohlíží Putinův věrný ideolog a „politický stratég“ Andrej Polosin.
A tak teď budou muset ruští vysokoškoláci v prvním ročníku zvládnout kurs, který je bude zpracovávat, aby zvládli „smysl pro vlastenectví“. V popisu náplně studia se objevují perly, které jako by se vrátily z padesátých, šedesátých či sedmdesátých let. Během 72 hodin studia musí studenti načerpat a zosobnit si „vlasteneckou inteligenci“ a získat tak „rozvinutý smysl pro občanství a vlastenectví“ a „cítit svou příslušnost k ruské civilizaci“. Přeloženo do srozumitelného jazyka chce Kreml od mladých lidí, aby lži vydávali za pravdu, a navíc aby pociťovali nadřazenost nad zbytkem světa.
Člověk, který kursem projde, bude podle jeho autorů nucen pochopit „zvláštnosti historické cesty ruského státu, originalitu jeho politické organizace“ a „ztotožní své individuální zásluhy a úspěchy s politickou stabilitou své vlasti“. Převedeno z propagandistického ptydepe do normální řeči budou mladí Rusové nuceni chápat ruské útoky jako obranu a obranu Ukrajiny a západního světa jako agresi. Jak se má k takové uvědomělosti dojít, ukazuje rozdělení studia do pěti bloků s následujícími názvy: 1. Co je Rusko, 2. Ruská státní civilizace, 3. Ruský světonázor a hodnoty ruské civilizace, 4. Politická struktura Ruska, 5. Výzvy budoucnosti a rozvoje země.
Nejde jen o pouhé názvy jednotlivých částí, pro civilizované Evropany mající alespoň mlhavé povědomí o historii 20. století jsou překvapivé i jejich obsahy. Studenti se totiž budou například věnovat Stalinovým mrakodrapům, obchodním úspěchům země zosobněným ruskými železnicemi a bankou Sberbank či budou hovořit o „vynikajících příkladech služby a sebeobětování ve jménu vlasti“.
Propagandistickým majstrštykem je pak část, kde se mají studenti dozvědět o tzv. civilizačním přístupu k historii. Podle něj existuje na Zemi několik civilizací současně, které žijí odděleně od sebe a každá prochází určitými fázemi vývoje: vznikem, růstem, rozkvětem, úpadkem a rozpadem. Západoevropská civilizace je podle Rusů v úpadku, naopak Rusko ještě svého vrcholu nedosáhlo. To jsou totiž přesně názory, které prezentuje ve svých projevech Putin.
Neméně důležitou složkou nové indoktrinace vysokoškoláků má být blok věnovaný politické struktuře Ruska. Tam budou studenti přesvědčováni, že Ruská federace je „sociální stát“ s „demokratickými principy“ a institucí prezidentského úřadu, který „stojí nad všemi složkami vlády“. To, že jde o vůdcovský princip, jenž nemá s demokracií pranic společného, samozřejmě nijak zmiňováno není.
„Dosáhli jsme téměř většího úspěchu než většina evropských států,“ zní motto dalšího bloku onoho kursu. Rusové trpí potřebou sami sebe a celý svět okolo přesvědčovat, že jsou lepší a chytřejší než ostatní, že mají více nerostného bohatství, že mají na Zemi určité „poslání“, které musí splnit. Autoři požadují, aby učitelé hovořili o stabilitě jako o „klíčovém výsledku předchozích desetiletí konsolidace ruského politického systému“, tedy o výsledku vlády Vladimira Putina. Ovšem o tom, jaká je skutečná stabilita v zemi, která rozpoutala agresivní válku a byly na ni uvaleny rekordní sankce civilizovaného světa, v zemi, jež vůči vlastním lidem používá nebývalé represe, není v textu ani zmínky.
Sečteno, podtrženo, nový vysokoškolský kurs není ničím novým. Má jen posluchače přesvědčit o výjimečnosti Ruska, které bylo kýmsi vyvoleno, aby na světě zavádělo vlastní pořádky, a to i přes odpor celého světa, jenž má s Ruskem své hluboké a veskrze neblahé historické zkušenosti.
