Prolhaný sovětský vůdce Chruščov na inspekci u Antonína Novotného v československé gubernii (Praha, 27. 8. 1964) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
U sovětského města Ozjorsk došlo 29. září 1957, jen několik dní před vypuštěním družice Sputnik 1, k jaderné havárii, která byla po Černobylu a Fukušimě třetí nejhorší v historii. Sovětský svaz, jemuž tehdy dominovala suita kolem Nikity Chruščova, vše pečlivě utajil, a to nejen před světem, ale i před vlastním obyvatelstvem. Teprve v roce 1989 se Moskva oficiálně přiznala k tzv. Kyštymské katastrofě.
Okolí Ozjorsku v Čeljabinské oblasti nejspíš nepatří k místům, která by si člověk vybral na dovolenou. Nachází se tu děsivě znečištěné jezero Karačaj, využívané původně jako úložiště jaderného odpadu, i „nejradioaktivnější řeka“ Teča. Leží zde totiž jaderný komplex Majak.
Jaderný komplex Majak
Ve snaze dohnat Spojené státy ve vývoji jaderných zbraní se Sovětský svaz pustil po druhé světové válce urychleně do vlastního jaderného programu. Majak, do roku 1967 nazývaný Kombinátem č. 817 (Комбинат № 817), s prvním reaktorem pro výrobu plutonia pro sovětské atomové bomby, byl vybudován v letech 1945–1948 v přísném utajení společně s Ozjorskem.
Stavba probíhala s využitím vězňů z gulagu, nacházejícího se v místech současného města. Na pořadu dne rozhodně nebylo něco takového jako bezpečnost pracovníků nebo obavy o životní prostředí, což se později vymstilo nemalým množstvím nejrůznějších „nehod“, které v roce 1957 vyústily v Kyštymskou katastrofu.
V jaderném komplexu Majak se záhy pustili do výroby plutonia pro jaderné hlavice i obohacování jaderného paliva z uranu pro nové jaderné elektrárny.
První sovětský reaktor A-1 pod pěkným názvem Annuška (Аннушка) byl spuštěn právě zde, a právě tady Sověti vyrobili plutonium pro svou první atomovou bombu RDS-1, na Západě přezdívanou Joe-1 dle Stalinova zkráceného křestního jména.
Joe byl odpálen 29. srpna 1949 v 7 hodin ráno na území dnešního Kazachstánu v tzv. Semipalatinském jaderném polygonu, největším vojenském obvodu svého druhu v někdejším SSSR.
Nic nebylo ponecháno náhodě – v okruhu deseti kilometrů zbudovali Sověti most, obytné domy z různých materiálů, a dokonce simulaci metra, dovezli padesátku letadel, automobily a nejrůznější stroje, a bohužel i přes 1 500 zvířat. Jaderná exploze se dlouho neutajila, už 23. září 1949 americký prezident Truman oznámil: „Máme důkazy, že se v posledních týdnech v SSSR vyskytl jaderný výbuch.“ Prohlášení představovalo zlomový bod pro počátek „studené války“ a spustilo tlak na vývoj první vodíkové bomby.
Při výrobě plutonia se v Majaku používal otevřený chladicí systém, což znamenalo, že jeho šest reaktorů bylo napojeno přímo na Kyzyltaš, největší jezero v okolí, do něhož se vypouštěla veškerá vysoce kontaminovaná voda. Další nechvalně využitou vodní plochou bylo jezero Karačaj v blízkém sousedství – vzhledem k jeho malé velikosti sice nemohlo poskytovat chladící vodu, zato sloužilo od roku 1951 jako odkladiště radioaktivního odpadu. Ten se na jezerní dno ukládal až do doby Kyštymské katastrofy.
Tato jaderná havárie masivního rozsahu se udála u Ozjorsku, nazvána však byla Kyštymskou, podle patnáct kilometrů vzdáleného města. Důvody? Nejenže byl Kyštym větší, ale především – na rozdíl od Ozjorsku – byl zanesen na mapě. Ozjorsk (Озёрск), původně zvaný Základna-10 (База-10), náležel totiž k tzv. uzavřeným městům, jejichž existence podléhala v SSSR přísnému utajení.
Sovětská „uzavřená města“
„Uzavřená města“, někdy také přezdívaná „poštovní schránky“ (pošta do nich docházela přes poštovní schránky v jiných městech), začala vznikat v Sovětském svazu koncem čtyřicátých let 20. století.
Do první kategorie náležela místa s vojenskými základnami a průmyslovým či jaderným výzkumem, jako například Ozjorsk s komplexem Majak, Perm s výrobou tanků, Vladivostok a jeho námořní základna a další. V druhé kategorii se nacházela příhraniční města, někdy i celé oblasti (Kaliningradská oblast).
Utajená města bývala budována poblíž jezer či řek, neboť jaderná technologie i těžký průmysl potřebovaly velké množství vody, pokud možno v odlehlých oblastech. Některá z nich obklopoval plot z ostnatého drátu a střežili je ozbrojení strážci. Původní sliby o dočasnosti restrikcí nebyly splněny, a tak nové obyvatele čekala prověrka od NKVD.
Ostatní občané pak potřebovali pro vstup i opuštění uzavřené oblasti či města zvláštní povolení. Cizinci sem nepronikli vůbec. A jak je to dnes? Ačkoliv přelom osmdesátých a devadesátých let 20. století i tady přinesl změny, některá z míst přesto zůstala utajena.
Ještě v roce 2001 nesměli „innostranci“ do Kajerkanu, Talnachu, Dudinky, Igarky nebo Norilsku. Uzavřená města existují v Rusku i nyní, některá pod vlastním jménem, u jiných neznáme lokaci ani název.
Uzavřený Ozjorsk s Majakem si užil jaderných havárií povícero, ta Kyštymská z roku 1957 zdaleka nebyla první – zato nejhorší. O čtyři roky dříve zde vzniklo zařízení pro uskladnění kapalného jaderného odpadu. Jelikož tzv. rozpadové teplo ocelové odpadové nádrže zahřívalo, každá z nich byla obklopena několika chladícími tanky. Bohužel zařízení pro kontrolu obsahu a provozu chladiče nebylo z nejlepších. Na podzim roku 1957 systém chlazení selhal.
Jaderný výbuch a jeho následky
A tak 29. září 1957 v 16 hodin 20 minut místního času vybuchla nádrž s desítkami tun vysoce radioaktivního kapalného odpadu, tvořeného směsicí acetátů a nitrátů sodných plus nitrátů nejrůznějších radionuklidů. Díky porouchanému chladícímu systému došlo k odpaření chladící vody a nádrž se zahřála na 350 °C. Následnou explozí o síle 70 až 100 tun TNT bylo do vzduchu vymrštěno stošedesátitunové betonové víko a do okolí se rozptýlilo okolo osmdesáti tun radioaktivního materiálu.
Z cca 20 MCi radioaktivity devadesát procent zamořilo nejbližší okolí a řeku Teču, přičemž radioaktivní oblak se zbylými 2 MCi radionuklidů se šířil dále směrem na severoseverovýchod. Přibližně po deseti hodinách od exploze urazil mrak přes tři sta kilometrů. Radioaktivní spad, obsahující převážně cesium-137 a stroncium-90, vytvořil nakonec mnohasetkilometrovou tzv. Východouralskou radioaktivní stopu (EURT) s dlouhodobou kontaminací. Na jejím území zřídila v roce 1968 sovětská vláda Východouralskou přírodní rezervaci. Neoprávněným osobám byl vstup zakázán.
Citujme z dokumentu německého režiséra Sebastiana Meze Metamorfózy (Metamorphosen): „Dne 29. září jsme na poli sklízeli brambory. Najednou jsme slyšeli silný výbuch, země pod mýma nohama se zatřásla. Všichni jsme byli v šoku. Děti si hned lehly na zem a starší lidé, kteří zažili válku, si mysleli, že právě začala nová,“ vzpomíná pamětnice, v době havárie teprve jedenáctiletá. „K nebi stoupal špinavý mrak.“
V domě byla rozbitá všechna okna. „Tehdy jsme nevěděli, co se stalo. Po pěti dnech nás ve škole nechali nastoupit a řekli: ´Zase jednou budete muset vypomáhat v kolchozu.´ Na poli jsme viděli, že kolem hromad se zeleninou jsou vykopány hluboké jámy… Jen nám řekli, že zeleninu něco zničilo a že ji nemáme jíst.“ Černobílý snímek, dokumentující příběhy lidí z opakovaně kontaminované oblasti kolem Majaku a řeky Teči, byl uveden na 63. ročníku Berlinale v roce 2013.
Radioaktivnímu záření bylo vystaveno nejméně dvaadvacet vesnic (Berdjaniš, Galikajevo, Saltykovo, Fadino, Igiš, Gornij a další). První lidé z okolí Majaku, kterým bylo nařízeno bez udání důvodu oblast opustit, začali odcházet přibližně týden po explozi. Následně byla evakuace, která se nakonec týkala cca 10 tisíc lidí, na čas přerušena.
K dalšímu odsunu obyvatelstva došlo za několik měsíců, poslední lidé se svého přesídlení dočkali až za necelé dva roky od Kyštymské katastrofy. O svém ozáření se obyvatelé z evakuovaných oblastí dozvěděli až v období „glasnosti“ koncem osmdesátých let 20. století.
Oficiálně k přímým obětem na životech nedošlo. Ozáření lidé byli ovšem utajeně sledováni, a to dokonce již před havárií (tehdy šlo o osoby vystavené záření z řeky Teča).
Sovětští výzkumníci shromažďovali informace o desítkách tisíc občanů, přičemž zjištěné údaje, dnes již přístupné, byly pečlivě utajovány. Skutečný počet úmrtí zůstal přesto nejistý.
Kromě následků chronické nemoci z ozáření docházelo v sedmdesátých letech mezi evakuovanými lidmi ke zvýšenému výskytu rakoviny a leukémie, ostatně ještě roku 2013 zjistil tým vědců dvojnásobné rozšíření leukémie u obyvatel žijících nedaleko Teči. I dnes v okolí této řeky žije několik tisíc lidí, kteří přes již známé informace o kontaminaci pijí zdejší vodu, loví ryby a vodní ptactvo a v Teče se koupou.
Kyštymskou katastrofu, třetí nejhorší po černobylské a fukušimské havárii (obě jsou na sedmidílné Mezinárodní stupnici jaderných havárií INES označené sedmičkou, kyštymská šestkou), se tehdejší sovětské vládě podařilo úspěšně utajit, neboť radioaktivní mrak se pohyboval vhodným směrem. Na Západě sice probleskly zprávy o jakési jaderné nehodě v SSSR, nezdály se však příliš věrohodnými a ještě roku 1962 byly považovány za „nepotvrzený incident“.
Někteří tvrdí, že o události věděla i americká CIA, která o ní neinformovala. Explozi a skutečný rozsah havárie potvrdil až v roce 1976 sovětský biochemik a aktivista Žores Medvěděv po své emigraci do Velké Británie v časopise New Scientist.
Případ Medvěděv
Žores Medveděv (Жоре́с Алекса́ндрович Медве́дев, 1925–2018) byl sovětský biochemik, biolog a historik. Narodil se 14. listopadu 1925 v gruzínském Tbilisi jako dvojče publicisty a historika Roje Medveděva. Poněkud nezvyklé jméno získal dle francouzského socialisty Jeana Jaurèse.
Jeho otec byl obětí Velké čistky a zemřel roku 1941 v gulagu. Medvěděv bojoval v řadách Rudé armády, po zranění a demobilizaci absolvoval Moskevskou zemědělskou univerzitu. Zabýval se vědeckou činností v Nikitské botanické zahradě, v šedesátých letech 20. století pracoval v radiologickém ústavu v Obninsku.
Za své lidskoprávní aktivity a informování o porušování svobody vědeckého výzkumu a listovního tajemství v Sovětském svazu byl označen za duševně chorého a následně internován v psychiatrické léčebně v Kaluze, odkud se dostal až po mnohých protestech z domova i ze zahraničí.
Roku 1973 publikoval v zahraničním tisku utajované informace o Kyštymské katastrofě a také o zneužívání sovětské psychiatrie. Poté byl během studijního pobytu v Londýně zbaven sovětského občanství. V Anglii zůstal i po roce 1990.
Medvěděvovy kyštymské informace potvrdil také někdejší sovětský biofyzik Leo Tumerman, který později emigroval do Izraele. Postiženou oblastí projížděl pár let po havárii. Své zážitky popisuje takto: „Sto kilometrů od Sverdlovska výstražná tabule u cesty varovala řidiče, aby následujících třicet kilometrů nezastavovali a jeli maximální rychlostí se zavřenými okénky… Na obou stranách cesty byla krajina všude na dohled mrtvá: žádné vesnice, žádná města, jen komíny zbořených domů, žádná obdělávaná pole či pastviny, žádná stáda, lidé… nic.“ Teprve v roce 1989 Moskva Kyštymskou havárii přiznala a událost oficiálně nahlásila Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE).
Zkáza jezera Karačaj a řeky Teča
Oblast okolo Majaku nebyla postižena jen Kyštymskou katastrofou, k mnoha „lehčím“ případům zde docházelo už dříve (a také později). Například blízké a dnes postupně zasypávané jezero Karačaj, držitel neveselého primátu nejznečištěnějšího místa na Zemi, bylo už od roku 1951 využíváno pro ukládání radioaktivního odpadu pod širým nebem.
Teprve pod vlivem obav z nežádoucí mezinárodní pozornosti byly po Kyštymské havárii skládky přerozděleny mezi jiné vodní plochy v dalších oblastech. Počátkem šedesátých let počal Karačaj vysychat. V roce 1968 udeřilo sucho a vítr začal roznášet vysoce radioaktivní odpad v podobě prachu daleko do kraje, přičemž došlo k ozáření až půl milionu lidí.
V letech 1978–1986 zavezli jezero dutými betonovými bloky, které měly zabraňovat dalšímu unikání vysychajícího radioaktivního odpadu. Ačkoliv je zde radionuklidů podstatně méně než například v Černobylu, jsou bohužel mnohem více soustředěny na jednom místě. Ještě měření z roku 1990 ukázalo enormně vysoké hodnoty radiace v okolí. Hodinovým pobytem na břehu Karačaje byste se vystavili záření 600 rentgenů, tedy více než smrtelné dávce pro jednoho člověka.
Pochopitelně ani nedaleká Teča na tom nebyla lépe. V „nejradioaktivnější řece“, na jejíchž březích ležely desítky vesnic a žily tisíce obyvatel, skončily během provozu Majaku tuny jaderného odpadu. Množství z něj se ukládalo do okolní půdy, takže lidé z okolí, používající říční vodu či pouze sbírající lesní plody, byli vystaveni ozáření radioaktivními izotopy. K nejmasivnějšímu znečištění vodního toku došlo mezi léty 1950–1951. Později byly na řece zbudovány dvě přehradní nádrže – objekt N10 (v roce 1956) a objekt N11 (roku 1960), aby se šíření nuklidů omezilo.
Komplex Majak u Ozjorska, místo řady radioaktivních „nehod“, existuje a funguje dodnes. V poněkud zredukované formě stále zaměstnává okolo 14 tisíc osob (za sovětské éry 25 tisíc). Už sice nevyrábí plutonium, zato coby jeden z největších ruských podniků svého druhu zpracovává radioaktivní materiál.
Likviduje jaderný odpad z ruských atomových ponorek, vyřazených jaderných hlavic a samozřejmě z atomových elektráren (Novovoroněžská, Kolská a Bělojarská). Kromě toho produkuje tritium a nejrůznější radioizotopy potřebné pro medicínské účely.
Samotná města Kyštym a Ozjorsk už naštěstí netrpí tak velkým zamořením – při pečlivém měření v roce 2005 vyšla výsledná radiace jako velmi nízká. Poblíž Majaku byl ovšem roku 2017 zaznamenán její výrazný vzestup. Rusové ovšem jakýkoliv únik radiace popřeli…
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu
