Spasitel světa, spasitel Evropy. Tím se může stát turecký prezident, ale má to jeden háček – Evropa by mu musela naslouchat a vzít Turecko do svého unijního svazku. Turecko má totiž hotovo, zbývá jen pár nedodělků – třeba dokončení „neutralizace“ teroristů. (Pozn.: teroristou je v Turecku ten, o kom to prezident řekne.)
R.T. Erdoğan zjevně usoudil, že jeho příslovečný vlak demokracie už konečně dorazil do kýžené stanice. Vystoupil z něj tedy a nechal jej pokračovat do dáli. Nepřející ignoranti ve vlaku ale vydali minulý týden zprávu o stavu příprav Turecka k dalším jednáním o vstupu do EU. Zpráva není nijak dramatická, ale její obsah Turecku není ke cti.
Podle prezidenta je v Turecku všechno v pořádku a jen co skončí svátky a týdenní volno po ramadánu, roztočí se kola pětiletky zase na plné obrátky. Škarohlídi a nepřejícníci v Bruselu to ale vidí jinak.
Výjimečný stav, vyhlášený po pokusu o převrat v červenci 2016, byl ukončen po dvou letech. To by bylo prima, kdyby nebyl okamžitě vystřídán čerstvě přijatým zákonem, který výjimečný stav prodloužil pod jiným názvem o tři roky. Nadále platí omezená svoboda pohybu, dlouhé zadržování osob, možnost snadného vyhazovu státních zaměstnanců (včetně soudců) a posílené pravomoci guvernérů provincií. Parlament ochotně odhlasoval omezení svých pravomocí a přenesl je na prezidenta a jím jmenované funkcionáře.
Úpadek lidských práv, všudypřítomná korupce, omezení svobody slova, shromažďování a sdružování, pronásledování spisovatelů, novinářů, profesorů, studentů, diskriminace žen, to všechno dělá starosti těm, kdo se v Bruselu zabývají Tureckem.
Velké problémy v mezinárodním postavení země vyvolává chování Turecka vůči „členskému státu EU“ – v bruselské hantýrce je tím míněna Kyperská republika. Hlavním kamenem úrazu jsou turecké snahy o průzkum a těžbu ropy a plynu ve východním Středomoří. Ne že by Turecko nemělo svá práva, ale nemá je tzv. Turecká republika severního Kypru. Pochybná politika vůči mimoevropským zemím a spory s nimi jsou samostatnou kapitolou.
Svého času slibně se rozvíjející ekonomika se už zase stává „tureckým hospodářstvím“. Těžko se pak divit, že bruselští úředníci podali svým šéfům takový obraz země, že těm nezbylo, než kroutit hlavou a vyjádřit pochybnosti o tom, že by dnešní Turecko mohlo někdy být do EU přijato.
Prezidentovi se takové názory nelíbí. V projevu na slavnostní večeři při skončení ramadánu se nechal slyšet, že „Turecko je nadále nadějí pro celé lidstvo svou demokracií a ekonomikou“. Jistý učenec z jedné istanbulské univerzity, snad inspirován omamným projevem prezidenta, se v tisku obul do Evropské unie. Zklamán hodnotící zprávou sdělil tisku, že „EU čelí vážným problémům jako jsou xenofobie, rasismus a krajní pravice. Sblížení s Tureckem by bylo významnou symbolickou odpovědí na takový vývoj.“
Turecko, které už několik let v řadě neplní nic z toho, co se od něj očekává, se hlásí za spasitele Evropské unie a za uzdravovatele nemocné evropské společnosti. Naštěstí pro Evropu nikdo o takového lékaře zrovna nestojí.
