Alexandr Chodakovskij FOTO: Andrej Butko / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Andrej Butko / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Letitý bojovník z Donbasu Alexandr Chodakovskij si stěžuje na to, jaké poměry v ruské armádě panují, a domnívá se, že je to důsledek toho, jak vypadá celá ruská společnost. On to klade za vinu vývoji po „transformaci“ a neklade si otázku, jestli na tom tak nebylo Rusko a jeho armáda vždycky, jen se to dalo nějak zakrýt. A nejen armáda, ale celá společnost.
Chodakovskij ve svém příspěvku celkem přesně odhaduje, že nejvyšší velitelé zřejmě neměli představu, s jakým protivníkem se na Ukrajině utkají, neboť se nikomu nechtělo před těmi „nahoře“ přiznat pravý stav věcí. Pak by se totiž mohli od „nejvyššího vůdce“ dočkat otázky, jak je možné, že po tom všem, co se do armády investovalo, je slabší než ta ukrajinská.
Následky se dostavily. „Pak byla první fáze, kdy jsme se řídili vlastním přesvědčením, že nepřítel je slabý a připravený zvednout ruce. Kvůli tomu jsme dělali tak divoká rozhodnutí, že je až s podivem, jak jsme se dokázali zmocnit docela slušných území – nepřítel byl zřejmě nějakou dobu zaskočen naší drzostí a mnozí naši nižší velitelé a štáb se ukázali být na výši,“ popisuje Chodakovskij první okamžiky války, kdy se Rusku podařilo obsadit aspoň něco, než se museli od Kyjeva s ostudou stáhnout. Jenže ani na jihu to není dnes o moc lepší. Jak je to možné, táže se?
Přemítá a nakonec ho napadne, že „všechny problémy mají kořeny v novém myšlení společnosti, v nových hodnotových orientacích“. Společnost podle něj nemůže žít ve stavu, kdy napůl zapomene na to, co je vlast, a ponoří se do konzumu a zajímá se jen o „chléb a hry“. Armáda nemůže být „samostatnou enklávou, kde bude vzkvétat obětavost, oddanost, vysoké motivy, nezištnost“ a s vojáky s ikonickými tvářemi a svatozáří na důstojnické čepici.
Ze svých vzpomínek líčí, jak ho kdysi přidělili k Jižnímu vojenskému okruhu, kde se provozovaly zvláštní „komerční“ praktiky. Když podal žádost, aby oddíly, které jely na bojovou misi, dostaly další munici, velitel na papír s žádostí napsal velkým písmem „nasrat“. Později se ukázalo, že pro tohoto náčelníka pracovali vojáci, kteří odváželi železo do šrotu. Z vojenské jednotky si vytvořil obchodní jednotku. A to podle Chodakovského ilustruje, jak do armády prosákly všechny neduhy společnosti.
Když čteme takové nářky, divíme se. Jak mohla společnost napůl zapomenout na vlast, když se (zvláště v poslední roky) takzvané vlastenectví hustí do lidí horem dolem. Militarizace společnosti a kult armády každého pronásleduje už od dětství. Jakékoli negativní zmínky o Rudé armádě jsou trestné. Vyzdvihují se zásluhy Josifa Stalina. Oslavují se už úplně všichni bojovníci a je jedno, jestli žili ve středověku, za cara, za Stalina nebo bojovali za Brežněva v Čečensku nebo za Putina tamtéž a pak ještě v Sýrii a na Ukrajině. Otevřete ledničku nebo skříň a všude najdete vlastenectví a ponurý kult smrti, mučedníků a padlých. Víc už se udělat nedalo a zjevně to není moc platné, krom dopadu na několik fanatiků a masu loajálních předstíračů, která ví, co se čeká.
I za údajně rovnostářského komunistického režimu existovala vrstva lidí, která si žila nad poměry. Po pádu SSSR se na tom nic nezměnilo, jen jsou bohatství a privilegia víc vidět. Ne, nic se nezhoršilo, je to pořád stejné. Rozdíl byl jen v tom, že aspoň ve městech něco ze stolu mocných a bohatých spadlo i do nižších vrstev lidu. Kdo na to měl, mohl cestovat a všichni v podstatě první roky směli svobodně mluvit. Ta poslední možnost se stále zmenšovala a dnes už v podstatě zmizela, protože ani válce se v Rusku nesmí říkat válka. Je to speciální operace.
Korupcí je prolezlé všechno, a to přímo s vědomím velkého V. V. Putina. Sám nejvyšší velitel přihrával kšefty svým kamarádům, ať šlo o pořádání olympiády, nebo stavbu mostu na Krym. Všichni kolem něj jsou přisátí na stát jako pijavice celá desetiletí. Ryba smrdí od hlavy. Odvaha střílet na Ukrajince je málo. Odvážné by bylo ukázat na Putina a označit ho za konstruktéra té korupční a podvodnické pyramidy. To si ale nahlas troufne málokdo, třeba Alexej Navalnyj. Toho chtěli zavraždit, a když to nevyšlo, poslali ho do lágru.
Potěmkinova vesnice ruského státu a armády může ale fungovat (nebo fungování předstírat) jen tak dlouho, dokud se nedostane do konfrontace se skutečným světem. Ukrajinský voják nebude na ruského střílet jen tak jako a volat „padni“.
Dlouholetý bojovník z Donbasu Chodakovskij všechno vidí, ale souvislosti mu ještě nedošly. Ty, kteří si mysleli, že budou hrát hru na poddané a budou mít klid, z toho omylu teď jednoho po druhém vyvádí povolávající rozkazy. Teď mnoho z nich za ducha poddanství zaplatí životem, tak jako tomu bylo po staletí. Taková tradice.
