Premiér Babiš obklopený poslanci ANO a KSČM (Poslanecká sněmovna, 2019) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
V pandemické krizi máme sklony dávat přednost jednoduchým plošným řešením, a nejlépe direktivní válečnou metodou. Žijeme ovšem ve stále komplikovanějším světě, v kterém zjednodušená direktivní řešení nefungují, vyvolávají pocit omezení svobod a negativní reakce. Věci se tím dále zhoršují namísto opaku. Možná i proto prohráváme s covidem.
Nyní nám ještě hrozí, že si, důsledkem snahy o zjednodušení, naordinujeme i nevhodný volební zákon. Váha volebního zákona tkví v tom, že na jeho základě vyberou občané 200 poslanců, díky nimž se ustaví většinová vláda, která spravuje stát, a vznikne Poslanecká sněmovna, která tvoří pravidla vládnutí (zákony) a hlídá vládu. Dobrý výběr poslanců a poslankyň není jen věcí rozumu a vkusu voličů, ale také mechanismu přeměny jejich hlasů do výběru poslanců a do složení Poslanecké sněmovny.
S dobrým zákonem a dobrou procedurou máme šanci (nikoli jistotu) dobrat se k solidnímu parlamentu a tím i vládě. Špatným zákonem si tuto šanci prostě uzavřeme. Co ale znamená dobrý parlament? Slovo dobrý zde nevyjadřuje jen vlastnosti poslanců a poslankyň, ale zejména soulad Poslanecké sněmovny se základem našeho parlamentního systému, kterým je Ústava České republiky.
Ta říká v čl. 18 (1), že „Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.“ Složení Poslanecké sněmovny, na rozdíl od Senátu, který je volen většinovým systémem, znamená, že Poslanecká sněmovna má reprezentovat složení, strukturu a tektoniku názorů občanů ve společnosti, zatímco Senát vyjadřuje jejich převažující nebo většinovou vůli.
A samozřejmě u Poslanecké sněmovny je pestrost společnosti reprezentována politickými stranami a jejich kandidátkami, zatímco v přímé volbě vybíráme konkrétní a jednotlivé kandidáty.
Reprezentativnost, nebo moc k vládnutí?
Ústavní soud zrušil části volebního zákona proto, že deformovaly složení Poslanecké sněmovny vzhledem ke složení a názorům voličů. A také proto, že neměl hlas každého voliče alespoň přibližně stejnou váhu pro výběr poslanců. V některých volebních obvodech bylo totiž zapotřebí více voličů na jednoho poslance než v jiných; silnější strany potřebovaly na poslanecký mandát méně hlasů než malé strany.
Deformace reprezentativnosti byla výsledkem někdejší cílevědomé snahy velkých politických stran ODS a ČSSD usnadnit si získání většiny v Poslanecké sněmovně a tím i snadnější sestavení vlády s dostatečnou podporou poslanců. Snaha usnadnit si vládnutí šla podle Ústavního soudu na úkor schopnosti sněmovny reprezentovat voličské složení české společnosti, získání moci na úkor reprezentace voličů.
Politika v pluralitním prostředí je podmíněná schopností dohody s jinými názory, dokonce i uvnitř vládnoucí koalice, natož k opozici. Znamená brát v potaz variabilitu a strukturu názorů, nikoli jen názor vlastní. Spravovat zemi v proporčním politickém systému je jiné než vládnout na podkladě většiny.
Dost lidí si asi řekne, proč jsme si v roce 1990 vybrali složitější proporční model pro správu země. Protože si tehdejší debatu dobře vybavuji, je odpověď jasná: po půlstoletí nadvlády jedné vládnoucí doktríny, nadřazující za války vládu nadřazené rasy a po komunistickém převratu vládu jedné společenské třídy, strany a ideologie, byla na počátku obnovení demokracie upřednostněna otevřenost vůči názorové různorodosti a variabilitě společnosti.
Perspektivou do budoucna byla pluralita koalice, co největší reprezentace v parlamentu, na rozdíl od nadvlády většiny, jakkoli většiny demokraticky a svobodně zvolené. Iniciační diskuse po pádu komunismu byla ovlivněna i obavami z přetrvávající síly komunistické strany oproti nezralosti a křehkosti nových politických uskupení. V upřednostnění proporčního systému byl i ohled na poněkud jinou dynamiku Slovenska v rámci Československa a komplikovaného systému federálních dvou komor sněmovny a národních parlamentů.
Nakonec bylo sice vítězství OF a VPN ve výsledku skoro většinové, ale právě tím byl položen základ pozdějšímu vnitřnímu štěpení i pozdějšímu tichému srozumění volebních vítězů voleb 1992, Klause s Mečiarem, o rozdělení Československa do vlastních privatizačních hájemství Česka a Slovenska.
Jaký volební zákon dnes?
Pominula s hrozbou návratu vlády jedné strany potřeba proporční reprezentace struktury společnosti v Poslanecké sněmovně? Podíváme-li se na některé nedávné volební děje s rysy většinového systému, můžeme dojít k závěru, že silná většinová rozhodnutí v dnešním komplexním světě nadělají více škody než užitku. Ať již je to příklad brexitu, nebo hluboké rozdělení americké společnosti volbou a vládou Donalda Trumpa, nebo i naše zkušenost s přímou volbou prezidenta a konfrontačním výkonem mandátu Miloše Zemana, kde jsou rozpory Hradu s parlamentem a vládou zásadní a těžko překlenutelné, a nezřídka jde o rozpory ústavní.
Nelze nevidět, že rozhodování v systému 0–1, všechno nebo nic, je stále více znásilněním pestré společenské struktury. Řada vážných chyb stávajícího premiéra jeho singulárním rozhodováním ve vnitřní i zahraniční politice je generována dominancí jeho politického hnutí v Poslanecké sněmovně, slabostí koaličních partnerů a podreprezentací opozice.
Zkušenosti tedy nabádají, aby nový volební zákon reprezentativitu výběru Poslanecké sněmovny spíše chránil, než oslaboval, natož destruoval. Zejména z tohoto důvodu lze označit za krajně nevhodný koncept vytvoření jednoho volebního obvodu z celé České republiky, který je další nevhodnou simplifikací struktury české společnosti.
Jednak a zejména vzhledem k územnímu členění, a to jak v historickém, ale i sociálním a kulturním smyslu. Jde o potřebu kodifikovat zvláštnosti Moravy, Slezska, ale neméně odlišnou situaci strukturálně historicky zatížených regionů jako Ústecký, Karlovarský nebo Moravskoslezský kraj.
V neposlední řadě jde také o to, aby volič vyjádřil svou preferenci nejen v politickém a programovém smyslu, ale také vůči konkrétním osobnostem kandidátek a kandidátů v jejich regionálním ukotvení a spojení, které by jeden volební obvod zcela negoval.
S pocitem vlastní vyvolenosti
Konečně, na schopnosti reprezentativity stojí i synergie komunální, regionální a celostátní parlamentní reprezentace, ale i organizace agend, jako je školství, zdravotnictví, organizace policie, justice a mnoha dalších veřejných služeb, které propojují konkrétní území s konkrétní veřejnou správou a samosprávou.
Dejme politické reprezentaci, která bude hledat dohodu nad novým volebním zákonem, možnost vstřebat základní tendence narůstající komplexnosti moderních společností v různorodých dimenzích, které by měla Poslanecká sněmovna reprezentovat a nikoli potlačovat.
Předpokladem solidního výsledku musí být snaha zemi spravovat, a nikoli ovládnout s cílem vnucovat poraženým svou vůli. Pokud máme s něčím opravdu špatné zkušenosti, pak je to s přílišnou koncentrací moci do rukou skupin s pocitem vlastní vyvolenosti a nadlidských schopností veřejné agendy řídit a ovládat bez komplikovaných koaličních dohod a opoziční parlamentní kontroly.
Přílišná zjednodušení a omezování plurality nakonec nepomáhají ani v manažerském, natož kulturním a demokratickém či právním smyslu, ba naopak.
PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
Text vyšel 25. 2. 2021 na zpravodajském webu Hlídací pes, zde jej publikujeme s laskavým svolením autora a redakce.
