Spisovatel Emil Hakl: Občas si jdu zademonstrovat. Má to smysl

ČTK

Spisovatel Emil Hakl | FOTO: ČTK

„Naše politická situace je tak trochu k zblití,“ pociťuje Emil Hakl, český spisovatel a držitel tří literárních cen. Po úspěchu v soutěži Magnesia Litera zasedl jako porotce a nyní je rád, že končí. Proč? I to prozradil v rozhovoru pro deník FORUM 24. 

V počátcích vaší spisovatelské kariéry jste psal hlavně poezii. Proč jste poté přešel na prózu?

Protože jsem byl epigon, to jest opisovač básníka Andreje Stankoviče, a už mě nebavilo psát další variace na jeho skvělou poezii. Do toho mi zrovna kvůli nějaké citové příhodě krvácelo srdce, tak jsem sedl a začal psát prózu. Ta chce víc soustředění nad formou, čili nemusíte tolik myslet na sebe.  

Které ze svých děl máte nejradši?

Nemám proč v nich hledat oblibu, spíš mám někde v podvědomí uloženo, které se povedly víc a které míň. Pravidla směšného chování se mi zdají být poměrně v cajku, byť je tam místy použit zbytečně vulgární jazyk.

Píšete momentálně další knihu? Pokud ano, o čem bude a kdy vyjde?

Píšu, ale jde to pomalu. O čem, to bych radši neříkal, protože momentálně ani nevím, jestli to bude román nebo tematicky provázané povídky. Na to, kdy vyjde, se mě ptají nakladatel, sponzor i redaktor čím dál obchodnějším tónem. 

Čím jste se inspiroval?

No, jako vždycky. Tím co se stalo, co se mohlo stát a co se nestalo. 

Kniha Intimní schránka Sabriny Black je inspirována vaším vztahem s hudebnicí Evou Turnovou. Jak reagovala, když knihu přečetla?

Vlastně ani nevím, jestli ji přečetla. Ona je člověk mnoha jiskřivých aktivit, ale myslím, že se do minulosti moc neohlíží. 

Svou první cenu Magnesia Litera jste obdržel v roce 2002 za knihu O rodičích a dětech. Byl jste překvapen?

Vnitřní systém téhle ceny ještě nebyl dotažen, takže jsem neměl předem tušení, že bych ji mohl dostat. Tím pádem jsem byl v šoku. Stejnou cenu ten večer dostal můj nakladatel za nakladatelský počin a ještě ten večer jsme omylem ty své ceny fyzicky poničili – mně odpadla podesta, na které to bylo přilepeno, to jsem pak vteřinovým lepidlem opravil. On si ji taky pochroumal, ale později ji též uvedl do přijatelného stavu. 

V této knize vystupuje postava Jana Beneše a jeho otce. Jste to vy?

Jsme to my.

Kniha Pravidla směšného chování, za kterou jste získal Cenu Josefa Škvoreckého, navazuje na výše zmíněnou knihu a také vypráví o vás. Je pro vás těžší psát příběh o smyšlených postavách nebo o sobě?

Smyšlené postavy nejsou až tak smyšlené, jen občas trochu překonstruované. Dokumentární aspekt prózy mi připadá být důležitější než pohádka. Text musí souviset s prožitou realitou, jinak by neměl smysl.

Měl jste stejné pocity, když jste cenu Magnesia Litera obdržel v roce 2013 za knihu Skutečná událost znovu?

Byl jsem překvapen úplně stejně. 

Nyní zasedáte v porotě při udělování této ceny. Když jste byl do soutěže nominován poprvé, napadlo vás, že byste někdy mohl být i v porotě?

Nenapadlo. Teď už snad logicky po třech letech z poroty vypadávám a jsem rád, protože hodnotit hromadu knih v termínu, kdy je sotva můžete stihnout přečíst, je docela stres.   

Je vám příjemnější být v pozici soutěžícího, nebo porotce? 

Soutěžící odjede z oslavy a druhý den si uvaří kafe, čili je to rychlejší, takže příjemnější. Nicméně co se týká samotné Magnesie, jde o výraznou show založenou na nečekaném úmyslu propagovat domácí literaturu. Klobouk dolů před nimi, že mají energii shánět sponzory, exkluzivní prostory, přenos, kapely, uzené lososy, atd.  

Jaké dílo, které prošlo vašima rukama v souvislosti s účastí v Magnesii Liteře, vás nejvíc zaujalo? 

Josef Pánek – Láska v době globálních klimatických změn. Úplně čistý talent, který se vyskytne jednou za dvacet let.  

22. listopadu 2018 měla v Národním divadle premiéru vaše hra Návštěva, kterou jste dramatizoval společně s Ilonou Smejkalovou a Janem Fričem. Jak vznikl tento nápad? 

Přišli za mnou, jestli bych nezkusil napsat hru. A protože mi to moc nešlo, napsali jsme ji ve třech – Honza, Ilona a já. Honzův talent se ukázal být jako zásadní. Použil mé texty a stylizoval je po svém.     

I současná představení jsou již vyprodaná. Co považujete za hlavní důvod toho, že se hra stala tolik oblíbenou?

Hlavně asi to, že se do hlediště vejde pár desítek diváků, což vede k mrazivému finále – Honza Frič totiž prohodil jeviště s hledištěm.    

Byl jste na tomto představení i vy sám? 

Naposledy včera. Předtím zhruba čtyřikrát. Zajímá mě, jak se hra vyvíjí. Divadlo je živý organismus a pokaždé jsou tam posuny, vynechávky, osobní vychechtávky herců, zkrátka hra žije, což mě zajímá.

Nastala situace, ve které jste si řekl, že byste býval určitou scénu napsal jinak? 

Ne. Mě teď naopak Fričův absolutní elán nutí sednout a zkusit napsat vlastní hru. 

V popisku hry na stránkách Národního divadla je uvedeno, že hra není doporučena pro diváky s omezenou schopností pohybu a pro klaustrofobiky. Co se během hry odehrává, že je zveřejněno toto doporučení? 

Nic zvláštního, jen se tam občas vyfukuje na diváky dým a celé se to ze začátku děje v takových úzkých zákulisních uličkách a posléze ve stanu, odkud v jisté fázi není úniku. Plus se tam ke konci jeden herec za scénou zastřelí (rána je vcelku hlasitá), což by mohlo být vnímáno jako varování pro citlivější jedince. Jinak myslím, že až na tyhle detaily hru snese každý. 

Vaše skutečné jméno je Jan Beneš. Proč jste se rozhodl vystupovat pod pseudonymem?

Většina autorů srostla se svým případným pseudonymem, já ne. Tak to holt mám rozděleno – do telefonu bych se styděl hlásit jako Hakl, čili mám tenhle nick vyhrazen čistě pro literární účely. 

Jak vás napadlo, že si budete říkat Emil Hakl?

Ó, to je nudná historie. Byl jednou jeden spisovatel, který se jmenoval Jan Beneš, tak aby se to nepletlo. A proč Hakl, to byl prostě rychlý nápad, jakých má člověk cestou domů večerním metrem mraky. 

Na internetu je možné se dočíst spoustu informací o vašem profesním životě. Prozradíte čtenářům i něco ze soukromí, nebo je nedostatek osobních informací účelový?

Soukromě třeba rád s někým sedím u kafe a jen tak plkám. 

Jak byste popsal sám sebe?

Postarší orangutan. 

Jaká je vaše nejhorší vlastnost?

Jsem neurotik, tím pádem si rád přihnu, abych odehnal ďasa nervozity. 

Co na sobě máte rád? 

Jedno sako, které jsem si koupil v Berlíně, ale už je dočista obnošené. Základ je černá, do toho bílý a rudý proužek. 

Zajímáte se o politickou situaci naší země?

Jenom v nejnutnější míře, protože naše politická situace je tak trochu k zblití. 

Přemýšlel jste někdy o tom, že byste napsal knihu, která by odrážela naši společnost v budoucnosti?

Budoucnost se odehrává hned poté, co odpovím na tuhle větu. Takže v budoucnosti jsme pořád. Myslím ale, že celkový vývoj pro nás tady v Evropě pozitivní není. Můžeme si za to koneckonců sami – EU ničí v občanech poslední zbytky přirozeného sebevědomí a otevírá bránu morální bezmoci. 

Jakým způsobem ničí poslední zbytky přirozeného sebevědomí ve vašem případě?

Jsem pouhý pozorovatel, nemám sebevědomí, čili ho nelze zničit. 

Takže byste byl pro to, abychom z Evropské unie vystoupili?

Těžko říct, co by bylo z pozice naší totálně vytunelované republiky lepší; museli bychom probrat možné alternativy. Přímočarý postoj k našim dějinám nám každopádně chybí už mnoho set let, tudíž jasné ano či ne není v našem politickém rejstříku.  

Můžete uvést evropskou zemi, která není, jak říkáte, tak „vytunelovaná“?

Líbí se mi, jak se ke svým dějinám v současnosti staví třeba Polsko – nezlomená kultura, byť se ji snažil lámat kdekdo. To by ovšem bylo na dlouhou debatu; špínu za nehty bychom našli u každé (nejen evropské) země. 

Snažíte se podílet na zlepšení společenské situace? 

Občas si jdu zademonstrovat, protože má pořád smysl, když dá dav pouhým svým počtem najevo určitý postoj. 

Chtěl jste být spisovatelem už jako dítě? 

Takové dítě bych pokládal za silně podezřelé. Dítě má chtít úplně jiné věci, které se sice nesplní, ale zůstane po nich celoživotní odér nesplněného přání.  

Kdy jste začal psát svou první knihu?

Paradoxně jako dítě. Bylo to něco o stíhacích letadlech. 

Byly pro vás začátky těžké?

Myslíte psaní? Vůbec ne, to šlo úplně samo. Básník… kdo je víc? 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner