Jako František Kotleta patří k nejuznávanějším autorům české fantasy a akční sci-fi literatury. Teď Leoš Kyša vydal pod svým jménem novou knihu Sudetenland, která si pohrává s myšlenkou, jak by to vypadalo v roce 1990, kdyby po válce nedošlo k odsunu německého obyvatelstva. V rozhovoru pro deník FORUM 24 jsme si povídali nejen o nové knize, ale také o tom, jak život na vesnici determinuje člověka, o vztahu Čechů a Němců v pohraničí, o skepsi a víře, o politice a samozřejmě také o literatuře.

Ve 40. týdnu i 41. týdnu byl podle žebříčku Svazu knihkupců a nakladatelů váš Sudetenland na prvním místě v prodejnosti. Těší vás to?

Já jsem z vesnice na Bruntálsku. A kdo se narodil na Bruntálsku, tak má pořád takový divný pocit, že do velkého světa nepatří. Pořád mám pocit, že něco bude špatně, že se něco někde pokazí, že je to jen nějaká divná náhoda. Spíš mě tedy naplňuje úzkostí a strachem, že teď bude větší zájem o knihu a zjistí se nějaká hrozná chyba, nějaký strašný průšvih, co jsem udělal hrozně špatně a budu z toho mít jenom ostudu. Takže mě to spíš naplňuje úzkostí.

Ale v knížce, která není založena na faktech, nemůžete udělat chybu…

Jasně, ale pořád mám pocit, že se něco stane. Už to četlo několik tisíc lidí, ale pořád z toho mám pocit, jako kdybych měl syndrom podvodníka. A to mám celý život.

Máte k tomu snad nějaký důvod?

Asi ne. Ale myslím si, že je to tím původem. Prostě když vyrostete na malé vesnici, máte pořád pocit, že ten svět venku je nějaký divný a zvláštní. Celý život o tom přemýšlím, jak velkou roli v tom, jak vnímáme svět, jak myslíme, jak řešíme problémy, původ hraje. A hraje! V pohraničí lidi například volí určitý typ lidí bez ohledu na program, bez ohledu na smysl, jen podle toho, zda konvenuje jejich vnímání světa. Jakémusi kmenovému uspořádání. U nás třeba dlouhé roky vítězili komunisti, měli padesát, šedesát procent a dneska vítězí Babiš. A je úplně jedno, jestli podváděl, lhal, měl Čapí hnízdo, nezvládnul covid, je to úplně jedno. On jim zkrátka imponuje svým naturelem a jejich uvažování plně vyhovuje. Říkám, že on je takový předseda JZD. Taky jsem kdysi říkal, jé Babiš, to by mohl být prima politik. Prostě pořád vnímám tu svoji složku kluka z malé vesnice obklopené nějakým divným velkým světem. Ostražitost k intelektuálům, k Pražákům, takový pocit „jsi vidlák a je to dobře, protože být vidlák je hrozně super“. To, kde se narodíte, vás definuje.

Vaše knížky se odehrávají v Čechách, v českých kulisách. Proč?

Sice jsem svět sjezdil, ale zkrátka je mi blízká česká mentalita. Takže proto se většina mých příběhů odehrává v Česku. Myslím si, že na tom stojí i úspěch mých knížek. Spousta autorů má totiž pocit, že musí psát o New Yorku a zvlášť ve fantasy, že to musí být New York a hlavní hrdina že nemůže být Josef, ale třeba Juan. Jenže českého čtenáře sice Juan zajímá, ale od zahraničního autora, a ne od Franty ze Žižkova.

Co vás fascinuje právě na Sudetech?

Vyrostl jsem v srdci Sudetenlandu, ve vesnici, která byla původně celá německá, takže jsme tam všichni novousedlíci. Můj děda se v osídlovací komisi podílel nejen na odsunu, ale i na přísunu obyvatelstva. To je můj život, moje životní kniha, a proto jsem ji vydal i pod skutečným jménem. František Kotleta je fantastika, věci, které jsou vtipné, věci, které jsou brány s odstupem a humorem, ale tohle je téma, které jsem zpracoval trochu jinak. Vystavěl jsem ho na troskách původní civilizace, kam jsme přišli. Děda byl dokonce správcem lichtenštejnského loveckého zámečku v Neu Waltensdorfu, takže si dělám legraci, že jsem vyrostl se stříbrnou lžičkou v puse. Ona totiž ten zámeček vykradla sovětská armáda a zbytek se potom rozprodal lidem. Po válce se totiž dělalo, že se věci svezly třeba do sokolovny, a lidé si kupovali obrazy, hodiny… a tak děda koupil lžičku, se kterou jsem pak jedl pudink. Byla to lichtenštejnská lžička, ale snad se Lichtenštejnové nebudou zlobit, my jsme ji pak ztratili.

Jak moc se ve výběru tématu odrazilo to, že pocházíte z míst, která byla po Mnichovské dohodě přičleněna přímo k nacistické říši? A Prajzáci pak rovnou rukovali do wehrmachtu.

Bruntál není Prajzka. To je Sudetenland, to je naturelem trochu jiné. Prajzáci jsou trochu zvláštní. Tím, že to původně bylo české území, pak přičleněné k Německu a prohlášené za „alt Reich“, tak šli všichni hned do wehrmachtu, ale se Sudeťáky to bylo složitější. Bruntálsko bylo odjakživa sídlem českých Němců. Tam bylo Čechů vždycky strašně málo. Taky když v roce 1938 přišel Hitler, tak v Bruntále byla obrovská sláva a vítání. Bruntál byl plný hákových křížů. To najdete dodnes na YouTube. Celá ta oblast byla velice tvrdě německá. Ale je zvláštní, kolik Němců tam i po válce zůstalo. To už si ani neuvědomujeme. Já taky nevěděl, že manželka mého oblíbeného učitele byla Němka, naše sousedka byla Němka, koneckonců i ten můj dědeček byl Němec. On byl z rodiny brněnských Němců, ale vždycky říkal, že je Rakušan. Po válce byli všichni Němci Rakušani. Hodně Němců se po válce stydělo, báli se a ze všech Himmlerů se najednou stali Nebeští a začali říkat, že jsou Češi.

Proč jste zvolil žánr detektivky?

Detektivka je super v tom, že v příběhu vždycky nějaký zločin, třeba vražda, odkryje veškerou špínu. Podívejte se na Slovensko. Zavraždili Jána Kuciaka a rozkrylo to celou špínu slovenské mafie. Vražda je vlastně velice jednoduchý, ale funkční nástroj. Máte vraždu a k ní vedla spousta dalších zločinů, spousta jiné temnoty, které díky té vraždě vyplavou na povrch. Žánr detektivky mě jednak baví a také je to funkční způsob, jak vyprávět příběh alternativních Sudet, který mi celou dobu ležel v hlavě. Detektivka je snadný způsob, jak to všechno spojit dohormady.

A proč žánr tzv. paralelní historie, když píšete většinu svých knih v žánru fantasy či sci-fi?

Jsem autor sci-fi a pro nás je alternativní historie častým nástrojem. Alternativní historie vám umožňuje ukazovat, jak by to vypadalo jinak, ale zároveň můžete poukazovat i na současnost. A v Sudetech pořád řešíte, jak by Sudety vypadaly, kdyby tam ti Němci zůstali. Co by bylo, kdyby tam byli Němci, ale i my jako Češi. Ať chcete, nebo nechcete, když se podíváte na Sudety, tak většina těch oblastí je slušně řečeno v háji. Obyvatelstvo vymírá, brutálně stárne, mladí odcházejí, pracovní příležitosti nejsou. A jsme zpátky u politiky. Všichni se buší do prsou, kolik kdo přidá důchodcům, kolik tam nasype peněz, ale to je banální, to umí každý. Jenže jak zajistit, aby tam byl zubař, aby tam byl doktor, aby tam byly fungující služby… Nedokážu si představit, kdo se bude třeba za dvacet let starat o zestárlé obyvatelstvo v pohraničí. Přijde tam nějaká mezinárodní mise OSN? Nebo kdo to bude dělat? To stárnutí a pustnutí pohraničí je naprosto děsivé, a když tam žijete, vidíte, jak věci chátrají, ale zároveň pořád narážíte na to, že to byla velká, bohatá, průmyslová města, a říkáte si, co by bylo, kdyby. Takže můj román je pokusem odpovědět právě na to, co by bylo, kdyby nedošlo k odsunu, nebo kdyby byl jen částečný. V Sudetenlandu operuji s odsunem milionu lidí, dva miliony Němců zůstávají. Po válce by logicky milion lidí, největších nacistů, kteří páchali válečné zločiny, musel prchnout nebo by byl odsunut. Oni nakonec tihle lidé stejně po válce prchali sami od sebe. Takže by „zmizela“ asi třetina Němců a zbytek by zůstal. V mé knize pak uteče další třetina v roce 1968, což ostatně řada Němců, kteří tu po válce směli, mohli nebo museli zůstat, stejně udělala. Takže Sudetenland pracuje s tím, jako by v pohraničí žil milion Němců. A to není málo. Takže se tam zamýšlím, zda by Češi a Němci v pohraničí dokázali spolu žít a jestli by pohraničí dokázalo vzkvétat a co by pro pohraničí bylo nakonec lepší. Jestli odsun, nebo aby Němci zůstali.

Otázkou zůstává, jestli by ty věci byly dnes lepší a zda by fungovaly. A na to se snažím v Sudetenlandu nějak odpovědět.

Bylo těžké se vžít do situace, že by tu v roce 1990 normálně žily miliony Němců? Jako člověk narozený v 70. letech jste to samozřejmě zažít nemohl.

Já na tom vyrostl. Ty Sudety, to na vás dýchá, v tom žijete pořád. Nacházel jsem třeba staré německé mince a pořád to studoval a četl. Můj příběh se navíc odehrává v roce 1990, který už jsem jako dítě zažil velmi intenzivně. Sbíral jsem zprávy, hltal všechny noviny. Zkrátka éra devadesátek je to, co jsem jako dítě nasál a co mě v životě nejvíc ovlivnilo.

Oni tam zkrátka chybí. Ať chcete, nebo ne, to obyvatelstvo, které mělo v tom kraji tradici, chybí. Žili tam stovky let. I jejich názvy jsme jenom přeložili, pověsti a legendy, které tam máme, jsou legendy německé. Máme třeba čarodějnici Rosinu, a to nebyla Češka. Ta historie tam byla německá, byli to němečtí Češi nebo čeští Němci, jak chcete. Je hrozná škoda, že jsme se od téhle historie odřízli. Přišli jsme o spoustu zajímavých osobností, zajímavých odkazů, které bychom dneska mohli použít.

Všechno rozbil nacionalismus, který přišel už před první světovou válkou. Do té doby byli lidé věrni zemi a bylo jedno, jakou řečí hovoří. Ostatně i mnozí čeští pánové popravení na Staroměstském náměstí po Bílé hoře si česky neuměli objednat ani pivo. Ale byli to čeští páni, kteří vedli revoltu proti Západu, kdybych to řekl jako Jirásek nebo zparchantělý Jirásek, myslím Vondrušku. My jsme na ně ztratili kontakt a je to hrozná škoda. Ztratili jsme spojení s historií pohraničí a ztratili jsme hlavně to dobré, co tam udělali, protože drtivá většina věcí, které tam udělali, byla dobrá. Těch pět set let tam Hitler nebyl, ten přišel až po roce 1933. Do té doby tam Němci žili s Čechy a tvořili skvělé věci. Je to i naše neschopnost na to dobré navázat, protože my už tam vidíme jenom toho Hitlera, pochody s pochodněmi, ale ta předcházející staletí nevidíme.

Ale neměli by do toho zasahovat politici…

Ano. Například v první Zemanově volbě sudetská karta brutálně zafungovala. Lidi se reálně báli, ten Zeman je tak vystresoval, že přijdou Němci a vezmou jim baráky. To bylo tak šílené, že tomu lidi opravdu věřili. V lidech to totiž pořád strašně silně rezonuje. Bohužel máme v kulturním kódu zarytý „odvěký boj s Němci“. I dneska tomu pořád spousta lidí věří.

Myslíte, že se s tím někdy dokážeme vyrovnat?

Myslím, že už konečně musíme. Ta neschopnost vyrovnat se s tím, kdo v pohraničí po staletí žil, kdo postavil domy, které tam stojí, v nás zanechává pořád nějaký pocit vykořeněnosti, že to vlastně není naše, a že se tedy o to nemusíme starat. Na první pohled poznáte území, kde žijí Češi odnepaměti, a území, kde mají pocit, že jsou tam jenom dočasně. Tenhle pocit dočasnosti v nás musíme úplně zničit a ztratit, protože my tam nejsme dočasně. Je to naše, už to bude naše a nikdo nám to nikdy nevezme. A hlavně není nikdo, kdo by nám to vzít chtěl, takže se o to musíme začít pořádně starat. Celou dobu jsme o to pohraničí bojovali, teď ho máme, ale nevíme, co s ním. Je to, jako když dlouho usilujete o pěknou holku, pak ji dostanete, vezmete si ji za ženu a začnete ji mlátit. A s tím pohraničím je to úplně stejné…

Jste také koordinátorem Paranormální výzvy Českého klubu skeptiků Sisyfos. Jde to dohromady s autorstvím fantasy a sci-fi knížek?

To jde dohromady. Spousta skeptiků miluje sci-fi, pohádky a sbírá magické příběhy. Koneckonců třeba Terry Pratchett, autor Zeměplochy, byl velký skeptik, ateista a racionalista, až ho spousta lidí v Anglii neměla ráda. Člověk si nějakým způsobem hraje se svojí iracionalitou, která je pro něj velmi přirozená. V okamžiku, kdy v životě tuhle iracionální složku potlačíte a snažíte se jít po složce racionální, tak si s tou iracionalitou musíte pohrát někde jinde. A tak koukáte na fantasy filmy a čtete knížky o elfech. Nebo je píšete.

Takže je to pro vás forma určití terapie?

Abych nezačal věřit na horoskopy, tak píšu knížky o upírech.

V jednom rozhovoru jste kdysi řekl: „Ráno se vzbudím a věřím, že Bůh je. V poledne mi dojde, že to je všechno hovadina, nic není a nic nás nepřesahuje. Večer nad tím začnu trošku přemejšlet. V noci před spaním mi přijde, že by něco mohlo bejt. Pak si dám tři panáky a zjistím, že Bůh není, ale o půlnoci po čtvrtým panáku mám pocit, že Bůh je.“ Tak jak to tedy je? Může člen klubu skeptiků a zároveň autor fantasy a sci-fi literatury být i věřící člověk? Jde to dohromady?

Já jsem neustále pochybující křesťan. Pořád pochybuju a pořád věřím v Boha navzdory všemu. Není to lehké, musím říct. Když jste věřící skeptik, tak pořád narážíte na to, že nějaké dvě složky vaší osobnosti jsou v kolizi. Proto se snažím o všem, čemu věřím, pochybovat a podrobovat to neustále skepsi. Když se mě zeptáte, zda věřím v Boha, tak odpovím, že naprosto. Ale vím, že je to extrémně iracionální, že nejsou důkazy pro jeho existenci. I ve výkladu vzniku světa je to „nadbytečná teorie“, nepotřebujete ji, abyste uchopili svět. Ale stejně je pro mě osobně tato nadbytečná teorie důležitá. Možná jen proto, abych se nezbláznil, možná čistě jako myšlenková hra. Nevím… Ale myslím, že ve chvíli, kdy by člověk přestal o těch věcech pochybovat, v co věří, koho volí, komu důvěřuje, co jí, tak je na nejbližší cestě stát se dezolátem.

Myslíte, že je to takhle jednoduché?

Já myslím, že nad tím ti lidé nepřemýšlejí. Že to zkrátka jen sedí k jejich naturelu. Samozřejmě že je tam spousta velkých podvodníků, kteří na tom vydělávají. Myslím si, že tomu tak bylo ale vždycky. Podívejte se třeba na první republiku, kolik bylo lidí, kteří šířili nějaké konspirační teorie, kolik tu bylo třeba českých fašistů. Byla to sedlina společnosti, ale pořád to nepřekročilo dejme tomu deset procent. Ale bylo to tu, stejně jako to je v každé svobodné společnosti naprosto normální. Vždycky to vyleze na povrch ve chvíli, kdy je společnost něčím ohrožena, lidi se bojí, hledají někoho, kdo se o ně postará. Covid, válka, teď další válka, uprchlická krize… V tuhých režimech to mizí, protože máte méně informací, můžete se méně sdružovat, takže to bublá pod povrchem, vypráví se to třeba po hospodách.

Proč myslíte, že tu je živná půda pro podobné chování?

Spousta demokratických stran těmhle lidem ustupuje. Oni vlastně zavádějí nějakou agendu, která sice je naprosto bizarní, ale postupně se dostane k „velkým politikům“ a ti si řeknou, jsou to voliči, nechci si ulici naštvat proti sobě, a tak částečně tuto agendu převezmou podle hesla „na každém šprochu pravdy trochu“. A už se to v určité podobě dostane i do středního proudu. Neschopnost s tím, tedy spíše proti tomu, pracovat, způsobí, že se to nakonec dostane i do hlavní politické agendy.

Na vysoké škole učíte propojení tvůrčího psaní a marketingu a zároveň se na sociálních sítích výrazně vymezujete proti dezinformacím. Dokážeme se jim jako společnost ubránit?

Sice už je od revoluce dost dlouhá doba, ale společnost pořád ještě teprve roste, vytváří nějaké mechanismy, jak se bránit.

Ať v médiích klidně vystupuje úplně kdokoliv, ale ať ten redaktor nebo editor má povinnost informace ověřovat a ať v takovém případě řekne, tohle je lež. Mně se třeba líbí, jak to v současnosti funguje na twitteru, tedy na síti X, kde ke každé zprávě můžou lidé dodávat zdroj. To je totiž hodně funkční model. A je hodně bizarní, jak teď Schillerová nebo Havlíček, který je takový twitterový maniak, mají svoje posty doplněny informacemi, že lžou. Třeba ta zpráva o přesunu ambasády do Jeruzaléma, kde Havlíček tvrdil, že to navrhovali už dávno, a hned se pod jeho postem objevil odkaz na článek, kde je Babiš proti přesunu ambasády. Nebo teď s letadly pro Čechy v Izraeli se pod jeho textem objevil odkaz, že „v době tohoto tweetu byl již letoun na cestě do Izraele“. To je přesně to, co by měla dělat média.

Proč třeba u politických diskusí nesedí šest factchcekerů, kteří moderátorovi okamžitě nahlásí: „Teď právě hovořící politik zalhal?“ A moderátor ohlásí: „Lhal jste, mám to tady ověřeno, tady je zdroj. Můžete se k tomu vyjádřit, proč jste lhal?“ To je to, co přísluší médiím.

Nevyhýbáte se ani politice. Napsal jste třeba ostrý otevřený dopis Sergeji Lukjaněnkovi, který poté, co nakladatelství Argo přestalo kvůli jeho postojům k válce na Ukrajině vydávat jeho knihy, napsal, že v České republice vládnou protiruské a nacistické nálady. Rudá armáda podle něj udělala chybu, když české země osvobodila, protože jsme prý byli pod Hitlerem spokojení a vyráběli zbraně pro wehrmacht. Proč jste mu napsal?

Jel jsem z nějaké přednášky a četl si ty jeho bláboly a naštvalo mě to. Prostě jsem pořád bývalý novinář, ostatně i hlavní postava Sudetenlandu je novinář, a homo politicus. A ten Lukjaněnko byl tak do nebe volající, že jsem si řekl, že on je autor sci-fi, já jsem autor sci-fi, tak se ozvu. Kdyby to byl třeba zpěvák, nechal bych to možná být a ignoroval ho, protože to by si měli vyřídit zpěváci mezi sebou. Ale protože jeho knihy vycházely i u nás, tak jsem napsal tenkrát ten dopis. Bylo to spíš takové hnutí mysli. Když na vás někdo plivne, chcete to aspoň utřít a říct „ty jsi ale hajzl“.

Jak moc se liší Leoš Kyša od Františka Kotlety?

Jsou úplně stejní, ale František Kotleta nebere nic vážně. To je i důvod, proč jsem Sudetenlad napsal pod svým jménem, protože i ten příběh je v mnoha ohledech vážný. Naopak Kotleta si dělá legraci i sám ze sebe.

Je těžké mezi nimi přehazovat?

Ne. Je to úplně super. Když je člověk v životě racionální, udělá si občas radost a věnuje se iracionálním věcem. Takže abych se jako skeptik nezbláznil a nezačal se brát moc vážně, píšu o upírech. Prostě je fajn napsat vážnou knížku o Sudetech a pak vtipnou knihu o démonech. U jednoho vlastně odpočívám od druhého. Když se budete brát jenom vážně, tak se z toho zblázníte, ale když zase nebudete brát vážně vůbec nic, tak nakonec ztratíte pevný bod ve vesmíru.

A co chystáte do budoucna? Jako Kyša i jako Kotleta.

Do Vánoc vyjde Černá smečka od Františka Kotlety, což je právě taková velká bezstarostná jízda s démony a trochou sexu. No a jako Kyša chystám něco v duchu jako je Sudetenland, nebude to jeho pokračování, ale bude to také z nedávných českých dějin.