Spisovatelka, novinářka a někdejší disidentka Eda Kriseová FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
ROZHOVOR / Proč si vždy odplivne před Institutem Václava Klause? Měl Václav Havel magický telefon? Má obavu o českou demokracii? K takovým a podobným otázkám se mi v rozhovoru pro knihu „Disidenti u moci. Česká cesta ke svobodě a demokracii“ vyjádřila spisovatelka, novinářka a někdejší disidentka Eda Kriseová, která později působila i jako poradkyně prezidenta republiky Václava Havla. Inspirativní knihu, kterou vydalo nakladatelství Bourdon, můžete zakoupit v našem e-shopu.
Už před lety jste natvrdo napsala, že se u nás chopili moci pragmatici a bývalí komunisté… Setkala jste se někdy s nenávistí vůči disentu?
S nenávistí k českému disentu a speciálně k Václavu Havlovi přišel docela brzy už Václav Klaus, který má nedaleko odsud, na Hanspaulce, svůj institut. Skoro každý den chodím k oné vile na kopci, někdy se mi nechce, ale vždy se přinutím, abych si tam před vraty odplivla. Ona se však občanská společnost, o níž Havel pořád mluvil a spoléhal na ni, neustále v Česku zlepšuje a roste, lidi se starají o demokracii. Jenže na druhé straně jsou i tací, kteří se chovají jako stádo a vyhlížejí vůdce. Třeba Milion chvilek pro demokracii byla velmi zdařilá občanská akce… Václav Havel považoval občanskou společnost za vůbec nejdůležitější, vůči politickým stranám byl naopak podezřívavý. Zároveň vnímal praktickou politiku jako kompromis, což ani jinak nejde.
V Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla jste působila jako ředitelka sekce stížností a milostí. Jaké bylo po roce 1989 právní vědomí občanů, kteří se na vás obraceli?
Představa lidí, co může, anebo nemůže prezident republiky, nebyla skoro žádná. Myslím, že rozvrat právního státu a právního vědomí občanů byl za komunistů tak velký, že se to ani po mnoha letech nepodařilo napravit. Některé politické strany navíc záměrně pěstují mezi občany nedůvěru vůči státu i sobě navzájem. Ona taky část občanů nejspíše ani nechce svobodu a demokracii. Patří k tomu i vyhlížení vůdce, který se o všechno postará.
Když jsem byla ředitelkou sekce stížností a milostí u prezidenta, tak to bylo naprosto šílené, lidi si totiž mysleli, že Havel má nějaký magický telefon, někam zavolá a vyřeší se problémy, které se nakupily během čtyřiceti let totalitního režimu. Tenkrát jsem v několika novinách aspoň zařídila jakousi právní poradnu, protože některé otázky a problémy se opakovaly. Také jsme pořádali besedy, k nimž brala různě specializované právníky, jedna byla roku 1991 v Bratislavě, tam to bylo dost ostré, doslova to vřelo. Ladislav Kantor mi tehdy říkal, hele, tady je zadní vchod a hned vedle je nádraží s prázdnými vagony, pokud byste náhodou potřebovali utíkat a schovat se. Česko-slovenská animozita už byla cítit ve vzduchu, vždyť právě proto jsme tam jeli. K dědictví disentu možná patří i umění v životě riskovat.
Čím by dědictví českého disentu mohlo být podnětné pro dnešek? A jak se vyrovnáváme s komunistickou minulostí?
Disent je dobrý vzor v tom, že když se na něčem trvá a lidé se s tím ztotožní, totiž s určitou pravdou, neříkám, že jde o nějakou pravdu absolutní, tak se to nakonec vyplatí. I sametová revoluce v Československu byla přece akcí disentu… Co se týče naší komunistické minulosti, myslím, že především se každý musí vyrovnat se svou vlastní minulostí, když hodnotí svůj život, jaký měl smysl, anebo do jaké míry se jako člověk realizoval. Pořád se diskutuje o tom, jestli měla být zakázána komunistická strana, která teď zase vylezla, jenže takoví lidé jako komunisti budou vždycky existovat, a když jsou někde shromáždění, tak se o nich alespoň ví… Určitě se po sametové revoluci udělala řada chyb…
Kdo pro vás byl Václav Havel? Čím je inspirativní?
Havel je inspirativní provždycky, protože jeho vysmívaný život v pravdě je přece ten správný život. Takže dříve nebo později k tomu někteří lidé dojdou. Jestliže mám něco dokázat a být sám se sebou v harmonii, tak to jinak ani nejde. Člověk musí riskovat, nesmí se bát nejistoty. Filosof Jan Patočka říkal, že když uděláme první krok do prázdnoty, nad propastí, tak se nám teprve tehdy vyjeví všechny naše možnosti. Ale kdo z nás ten krok udělá?
Poprosím o váš krátký komentář k několika jménům z polistopadového vývoje: Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Andrej Babiš…
Václav Havel se nebál nést následky svých činů a pořád rozšiřoval prostor svobody, což dělal třeba i Ludvík Vaculík, byť trošku jinak. Neustále se mohlo někam dále, Havel a s ním i další disidenti byli jakoby první nad onou propastí. Oceňovala jsem, jak úžasný měl Havel smysl pro humor. Když se nějaké jednání, třeba na vládě, dostalo do krize, tak například řekl, že teď se budeme dvě minuty smát. Havel se vyznačoval integritou osobnosti. Když bych měla komentovat Václava Klause, tak tam žádná integrita není. A Miloš Zeman? To všechno jsou lidi, kteří neručí za to, co dělají, ani jejich život neodpovídá tomu, co říkají. Asi nestrašnější doba byla, když byl Zeman prezidentem a Babiš předsedou vlády. Doufám, že nás taková kombinace už nikdy nepotká.
Co byste vzkázala českým občanům u vědomí křehkosti naší svobody a demokracie?
Mám obavu o českou demokracii, ale nepřipouštím si to, protože mne to hrozně deprimuje. Vždyť právě vidíme na Slovensku, jak je docela lehké demokracii rozebrat. Naštěstí česká ústava je postavena opravdu dobře, máme například Senát a Ústavní soud jako důležité pojistky, to je zázrak, takže demokracii u nás v Česku nelze jen tak rozpustit. To je moje naděje. Ale je tu také ta hrozná válka Ruska proti Ukrajině, to je pro svobodu a demokracii ohromně nebezpečné. Tak snad se ještě probudíme, byť já nevím…
Co vám v dnešních časech dělá radost?
Každá dobře udělaná práce, nejen moje, ale i jiných lidí okolo mě, o které vím. A také každý projevený zájem o všechno kolem nás, ať už se to týká politických nebo ekologických témat. Mám radost, když lidé nejsou lhostejní, když si někdo stojí za něčím, co považuje za důležité, a možná tím i riskuje.
