Momentálně vítězné a vládnoucí spolčení kumpánů rafinovaně a důkladně rozděluje společnost, zejména tandem Babiš-Zeman. Je to taková plíživá hybridní válka, kterou vedou se všemi, kteří nepatří do jejich světa. Neměli bychom jim skákat na ty jejich špeky. Je zavádějící tvrdit, že se naše společnost ostře dělí na pražskou kavárnu a venkovské hospody, na mladé a starší, na vzdělané a nevzdělané, na podnikatele, živnostníky a zaměstnance, na ochránce liberální demokracie, občanských svobod a na zastánce vlády tvrdé ruky, na občany s prozápadní orientací a na ty, kteří preferují posun na východ atd.

Rozkastovaná a znesvářená společnost se pak lépe ovládá a manipuluje. Každý má svého nepřítele a zároveň viníka svých obtíží, k těm domácím se pak přidají ty uměle stvořené příběhy o vnějším ohrožení, ať již ze strany EU či imaginárních migrantů. Rozum prohrává s marketingově přifouknutými emocemi.

Často slyšíme, že hlavní problém dnešní neutěšené situace je pro svobodomyslné jedince ve lhostejnosti spoluobčanů. K té lhostejnosti je třeba si přidat pasivitu, oddání se kultu konzumu a mravní relativizaci. Ano, to je jistě pravda. Bohužel. Já si však troufnu tvrdit, že má ta lhostejnost různé podoby, různé motivace a různé základní parametry.

Podle mého lze společnost i různé komunity dělit spíše do tří základních skupin. Ta první je tvořena jedinci, kterým je vše tzv. jedno, vystačí si ve své sociální bublině, ve svém mikrosvětě, nechodí k volbám, nemají vůbec žádný zájem o věci veřejné a společné, a politický provoz je pro ně dirty svět, a to bez výjimky. Nemusí jít vždy o rezignaci. Může jít, a často jde, o svým způsobem racionální volbu neúčasti. Charakteristická je pro tuto skupinu vysoká míra nedůvěry ve společnost jako celek.

Druhou skupinu tvoří zdatní normalizační následovníci. Nejlépe je kdysi nazval Jan Zábrana, když jim říkal praktici života. Dnes máme na scéně několik generací praktiků života. Dokáží se vždy dobře zorientovat. Dnešní situace jim nejen nevadí, ona jim vyhovuje. Nevadí jim nějaké střety zájmů, koncentrace moci či omezování osobních a občanských svobod. Chtějí plout ve vítězném proudu a mít vždy ze všeho benefity. Silný autoritářský vůdce jim také nevadí, budou-li mít z jeho podpory prospěch, tak se rádi přizpůsobí. Konzumenti jejich produkce jsou ti, kteří sami sebe degradovali na to husákovské schéma o klidu na práci, samozvané oslavě průměru, kusu žvance a zavřených ústech.

A pak je ta třetí skupina, které to není jedno. Vidí ta rizika spojená s dnešním vývojem. Hledá a analyzuje si informace z různých zdrojů, tedy nejen z mediální divize vůdcova impéria. Ale jen hrstka z nich je ochotna k nějaké formě veřejně prezentovaného protestu a srozumitelně formulovaného vzdoru. Ty ostatní nejčastěji blokuje obyčejný strach, obava z možných důsledků. Je to strach nezřídka existenční a vlastně i existencionální. Jenže jsou mezní situace, kdy musí platit jasně definované imperativy, když můžeš, pak musíš, kde je vůle, tam je i cesta. A nejde jen o nás, ale i o naše potomky. Zabředáváme do stále hlubšího marasmu, jehož ozvěna se může táhnout velmi dlouho. Stačí se podívat na dějiny našeho národa ve dvacátém století a těch vykřičníků tam najdeme více než dost. Další případnou emigraci elit bychom jistě nepřežili bez podstatné újmy, s nebezpečím budoucího modelu existence v mixu ruské gubernie a čínské kolonie. A to opravdu není žádné sci fi, byť se to tak může na první pohled zdát.

Spojení rozumné politické, občanské, ale i nekonečné množiny osobní opozice je nezbytné. Ta kumpačka uchvatitelů moci se proti nám totiž spolčila už dávno. A vlastně nám vyhlásila svou verzi hybridní války. Myslíte, že přeháním? Ani trochu. Vůči zlu a lži nemůžeme být neutrální, zvláště když očividně demontují půdorys liberální demokracie a právního státu.