Nezřídka si klademe různé otázky, které nás napadají při pozorování současné politické produkce. Třeba tu, jak je možné, že se tahle parta spojila s touhle partou, na základě čeho a proč vlastně. Co je spojuje, jaké hodnoty, ideje či vize? A pak zjistíme, že nic z toho není podstatné, ba co víc, že to má u těch i oněch nulovou váhu. Spojuje je jen mocenská údržba a profity z toho plynoucí a taky vzájemně sesbírané kompromitující materiály s patřičným vyděračským potenciálem. Mnozí se tomuto cynickému přístupu vyučili v normalizačních letech, jen nyní své dovednosti posunuli o několik pater výše.

Tradiční evropská liberální politika se vždy opírala o základní demokratické principy, o křesťanský fundament a odkaz humanismu. Předpokládalo se, že hlavní političtí představitelé budou lidé vzdělaní, mravní a zkušení, že budou hodnotová východiska ctít, respektovat a dále rozvíjet. Politické odlišnosti jednotlivých frakcí a uskupení se pak odehrávaly ve věcné rovině na půdorysu kvalifikované diskuze. Nikdy nešlo o jakýsi absolutní vysněný ideál, ale o základní respekt ke společným pravidlům a normám. Nic z toho však neplatilo v totalitních režimech za železnou oponou. Posttotalitní země si tak či onak nesou to dědictví uplynulých dekád a zcela se z něj nevymanily, některé z nich se po dějinné spirále vracejí zpět. Platí to i pro nás.

O tradiční evropskou liberální politiku u nás vůbec nejde. Premiér nám ukazuje, že pro něj je politika jen pokračováním byznysu jinými prostředky. Na principu kultu konzumu a mravní relativizace si kupuje voličskou přízeň. Jeho vláda se opírá o podporu milovníků totalitních pořádků, o extremisty a neschopné hrobaře kdysi akceptovatelné levicové politiky. Je to spolčení všehoschopných s neschopnými. Někdo s drsnějším jazykem by mohl říci, že jde o komplot hajzlů a blbců… Kdo má v tomto komplotu navrch, je každému jasné na první dobrou. 

A z hradních a zámeckých obor to sžíravě glosuje a občas i režíruje chřadnoucí emisar ruských a čínských zájmů. To je česká realita 30 let po, jakože, změně režimu. S nekonečnou drzostí naši političtí lídři poučují Evropu i svět, a pravděpodobně i věří tomu, že jsou prý premianty mezi ostatními. Už to není jen hloupé, ono to začíná být už komické. Co všechno by se ještě muselo stát, aby to zmanipulovaným konzumentům koblih konečně došlo? Hranice snesitelnosti se povážlivě posouvají, z excesů se staly normy. Metody všudypřítomné manipulace jsou různorodé a velmi důkladné, počínaje průzkumy veřejného mínění, (ne)vlastnictvím médií a frontální ofenzívou na sociálních sítích.

Šance na změnu přesto existuje. Každý všehoschopný megaloman jednou narazí. Bude to i náš případ. No a neschopní nebývají vždy trvalými spojenci, je to jako u polotovaru s omezenou lhůtou spotřeby. A pak už zbývá jenom spojit síly autentického občanského vzdoru a hodnotově orientované politické opozice. Určitě to za to stojí. Kýžená změna musí mít svou pevnou institucionální a formální podobu. Jde o návrat k normální politice, kterou Babiš a spol. málem vymazali z povrchu české krajiny. Po skončení letní sezóny, kdy se zdálo, že vše stojí a padá s pány Staňkem a Šmardou, které do té doby skoro nikdo ani neznal, může přijít další vlna kouřových clon, lithiem počínaje a imaginárními migranty konče. Ale věřím, že tentokráte si již to peklo pro svého hříšníka přijde, což může být zlom v naší dnešní pokřivené realitě. A pak nastane to definování a uskutečňování postababišovské a postzemanovské éry. Měli bychom do ní vstoupit s tím, že je třeba zabránit jejich případné recidivě. To bude to hlavní.

Žít v plnohodnotné demokracii je mnohem náročnější než převzít roli loajálního pěšáka v posttotalitním marasmu. Konec kočkování, pardálové. Jde opravdu o hodně, ne, že ne. Tento způsob léta by měl být jen přípravou na podzimní běh událostí.