Kolem kvót na přijímání uprchlíků zřejmě (vlastně zcela jistě) zhoustne atmosféra mezi vedením EU a státy střední Evropy. „Evropská komise dnes pravděpodobně do další fáze posune řízení, které vede s Českem, Polskem a Maďarskem kvůli jejich odmítání uprchlických kvót.Už v polovině června trojici středoevropských zemí upozornil, že podle názoru komise neplní své povinnosti, a vyzval je k vyjádření. Praha 13. července odpověděla dopisem, v němž výtky odmítla a upozornila na nedostatečnou součinnost především italských, ale také řeckých úřadů.“ (ČTK)
Evropská komise se dnes nejspíš rozhodne Praze, Varšavě a Budapešti odeslat takzvané „odůvodněné stanovisko“, které je druhou fází řízení. V něm rozvede důvody, proč se domnívá, že státy porušují unijní právo, a vyzve je k nápravě. Obvyklá lhůta na reakci bývá dva měsíce, komise ale může zvolit i rychlejší tempo.

Pokud k nápravě nedojde, může se komise obrátit na Evropský soud, který může rozhodnout o jednorázové pokutě členské zemi, či o povinnosti platit penále až do zjednání nápravy.

Česko, Polsko a Maďarsko nenabízí volná místa do programu, podle kterého si do letošního září měly ostatní státy EU z Itálie a Řecka převzít až 160 000 žadatelů o azyl podle kvótového klíče.

Je tam několik problémů najednou. Především dva. Je tu otázka, zda kvóty dávají nějaký smysl. Další je, zda má Unie právo zasahovat do života a suverenity jednotlivých států tím, že jim přikáže umístit na svém území cizí občany, které tam některé země nechtějí. (Nechce je samozřejmě nikdo, ale někdo to bere jako nutné menší zlo a uprchlíky vezmou, byť bez nadšení, někdo nechce vzít vůbec nikoho, jako třeba Polsko nebo Česká republika. My jsme letos skončili na počtu 12 lidí a ústy ministra Chovance vyhlásili stop stav.)

Nejdřív k tomu druhému problému. Do Evropské unie jsme vstoupili dobrovolně. Tím jsme na sebe vzali závazky. Mezinárodní dohody, které jsme přijali, mají přednost nad národním právem. To se týká i zemí na druhém konci světa, které nejsou členy Evropské unie. Prostě to tak funguje, i kdyby žádná Unie neexistovala. Stoupence vystoupení z Unie je třeba upozornit, že mnoho ustanovení Unie bychom stejně museli respektovat, byť bychom z Unie vystoupili, už třeba jen proto, že když chceme někam vyvážet zboží a budou tam cestovat naši občané, stejně se přizpůsobit musíme. To je danost asi tak, jako že voda je mokrá, a národní hrdost s tím nic nenadělá.

V České republice požádalo o mezinárodní ochranu v roce 2016 1478 lidí. Není také pravda, že kdo jednou přišel do Evropy, už se ho nikdy nezbavíme. Mnoho lidí zde právo na přechodný pobyt ani nezíská. V roce 2015 se do svých zemí původu vrátilo 201.400 lidí, a to nejvíce do Afghánistánu (61.400), Súdánu (39.500) nebo Somálska (32.300).

„Podle našich výzkumů minimálně 50–60 % z těch, kteří přicházejí do Evropy, pravděpodobně potřebují mezinárodní ochranu. Dle UNHCR jsou nejčastější země, odkud lidé do Evropy přicházejí, Sýrie, Afghánistán, Nigérie a Irák. Když se podíváme na situaci v těchto zemích, je více než zřejmé, že lidé mají vážnější než ekonomické důvody k tomu, aby z těchto zemí utíkali.

To, zda má daný člověk nárok na mezinárodní ochranu, či ne, je zjišťováno během azylového řízení, které musí každý po příchodu do Evropy podstoupit. Bohužel téměř neexistují legální a bezpečné cesty do Evropy, proto musí lidé využívat drahé a nebezpečné služby převaděčů a podstupovat riziko, že na cestě zemřou. Právo požádat o mezinárodní ochranu v případě, že jsou pronásledováni či v nebezpečí života, jim garantujeme mezinárodními úmluvami, ale mohou to udělat až na evropském území.“ (www. amnesty.cz)

Základní otázkou je, zda mají povinné kvóty smysl. Když necháme stranou nelibost, kterou pochopitelně vzbuzuje každá nepříjemná povinnost, jde aspoň o částečné ulehčení břemene, které dopadlo na země, co nemají s krizí o mnoho víc společného, než máme my nebo Polsko. Německo také nemá s „arabským jarem“ a povstáními proti Asadovu a Kaddáfího režimu mnoho společného.

Je pravda, že kvóty neplní nejen Česko, Polsko a Maďarsko a že z oněch 160.000 uprchlíků si další země převzaly jen 21.000. Naše potíž je v tom, že jsme neudělali vůbec nic. To je diplomatické selhání. Kdybychom vzali aspoň někoho, byla by naše vyjednávací pozice lepší. V minulosti už jsme na našem území měli několikanásobný počet žadatelů o azyl a nic se nedělo. Žije u nás 300 tisíc cizinců. Současná zatvrzelost je dost nepochopitelná. Vysvětlit se dá jen nadbíháním politiků hlasu ulice a hysterii ohledně cizinců, kterou tady – v čele s cynickým prezidentem Zemanem – vyvolávají, protože každý hlas ve volbách dobrý. Rolí politika ale je, že musí svůj názor, pokud nějaký má, lidem vysvětlit. Ne se nechat vláčet kdejakým neználkem, který si ani není schopen a ochoten zjistit nějaká fakta. To je bída naší politiky, která toxikuje v životě společnosti všechno, nejen otázku imigrantů.