K legitimitě politického uspořádání nepatří jen vůle většiny, legitimní je režim jen tenkrát, když se lidé dokážou rozhodnutím „lidu“, „veřejnosti“ v zákonném rámci čas od času viditelně opřít. Váha stanoviska menšiny a jednotlivce závisí přitom na tom, jak vytrvale a statečně dokáže své stanovisko prosazovat. Pokud tato věc v nějakém politickém uspořádání nefunguje, nestojí na víře a spravedlnosti, ale na cynismu, i kdyby se demokracií zaklínalo od rána do večera.

Nedávný rozhovor s děkanem FF UK Michalem Pullmannem, který zveřejnili v Echu 24, vyvolal řadu kritických reakcí.

Nejsem profesí historik (vystudoval jsem na FF UK bohemistiku a germanistiku). Více či méně aktivně jsem se však účastnil toho, co se tu dělo mezi lety 1964–2020, a pamatuji si i to, co bylo nějakou dobu před tím.

Pan doc. Pullmann bere při posuzování normalizačního (šířeji i „komunistického“) režimu v úvahu propagandistické informace, které režim dával sám o sobě k dispozici, aby ovlivnil to, jak chce být viděn. Díval jsem se na věci z jiné perspektivy: jsem přitom podjatý jako každý přímý a aktivní účastník historických událostí (např. na rozdíl od p. Pullmanna, který dobu „komunismu“ zažil jen v dětském věku). Přesto si myslím, že si zasloužím, abych byl brán v úvahu aspoň se stejnou vážností jako dobová propaganda z let 1948–1989. Proto píšu tyto řádky.

Spor je o tom, jaká byla faktická veřejná podpora režimu v letech 1948–1989 (o výsledky tehdejších voleb se pan doc. Pullmann, pokud se nemýlím, neopírá) a jaká legitimita režimu z toho plyne.

S panem Pullmannem v zásadě nesouhlasím, nepovažuji však ani za vhodné, ani za věcné zabývat se např. jeho rodiči, otázkou, zda je na FF UK na svém místě, nebo jeho účastí či neúčastí na plakátové akci věnované památce Milady Horákové. Rád bych tu vlastně jen dal k dispozici ve stručnosti své pojetí toho, co se u nás dálo od druhé světové války, a řekl pár slov na téma legitimity.

Totalita, komunismus

Základní problém je povaha toho, co se u nás odehrálo v letech 1948–1989. Označení jako „totalita“ či „komunismus“ mi připadají vágní a ahistorické. Těžko se zbavuji dojmu, že to první je jen jakési zobecnění nebo snad historická konkretizace Orwellovy fikce. Ta je sice pozoruhodná a sugestivní, ale je to umělecké dílo. To druhé zahrnuje spoustu velmi různorodých historických jevů, bolševická Ruská říše je jen jedním z nich.

V dějinném reálu se česká společnost tehdy nejen vlastní vinou, ale taky vlastní vinou dostala do úplně jiného prostředí, než v jakém kdysi před více než tisíci lety vznikla a pak se po staletí vyvíjela. Rozhodující momenty byly přijetí západního křesťanství, účast na „svaté církvi obecné“ (k níž se dodnes hlásí ve vyznání víry katolíci i protestanti), podíl na velkém politickém útvaru zvaném Svatá říše římská, reformace, osvícenství a pojetí lidských a občanských práv, z něhož vzešly a na němž stavěly novodobé evropské a vůbec západní demokracie. Nepochybuji o tom, že tento vývoj pozitivně ovlivnily i socialistické myšlenky devatenáctého století a socialisticky orientované strany se staly nedílnou součástí politického systému v mnoha západních zemích.

Česká společnost byla víceméně periferií tohoto celku, ale žádný celek nemůže sestávat ze samých prostředků a naše spoluúčast byla postavena na oboustranné prospěšnosti. Vývoj procházel mnoha peripetiemi a krizemi, ale ve srovnání s tím, co se stalo během druhé světové války a po ní, byly zásadní nikoli revoluční převraty (o něž nebyla nouze), ale kontinuita.

V důsledku hluboké a vleklé politické krize Evropy otevřené první světovou válkou nezbylo počátkem čtyřicátých let minulého století zaskočeným západním demokratickým zemím nic jiného než spojit se proti nacistickému Německu se zaostalým ruským impériem, které si tehdy říkalo tajnosnubně „SSSR“ a jehož revoluční vedení se v rozvratu, způsobeném porážkou v 1. světové válce, zřeklo ortodoxního křesťanství a přihlásilo se jako k novému náboženství k upravené verzi radikální marxistické ideologie (tzv. marxismus-leninismus). Spojenectví Západu a Ruska, z pragmatického hlediska ospravedlnitelné jako společenství dočasných zájmů, bylo ovšem na Západě v mnoha ohledech pojato jako společenství zásad. Tento posun se promítl mj. do iluze, že se Západ dokáže s bolševickým Ruskem dohodnout na společném chápání spravedlnosti až po výkon jurisdikce, i do základů Organizace spojených národů. Mluvit v této souvislosti o nedorozumění je velmi slabé slovo. Rusko velmi důrazně a nevybíravým násilím prosadilo svůj mocenský zájem v mnoha zemích východní části Evropy, které vojensky obsadilo. Západním spojencům nezbylo, než tento stav tak či onak koncedovat. To, co se z tohoto „nedorozumění“ nakonec ve světovém soužití vyvinulo, často bohužel připomínalo (a někdy dosud připomíná) Orwellův hostinec, kde za společnými stoly sedí farmáři s čuňaty a už se vlastně nedá pořádně poznat, kdo je farmář a kdo je čuně.

Jen na okraj: nechci přitom Rusko démonizovat. Od konce šestnáctého století se pokouší nějakým způsobem s Evropou vyrovnat. Přitom Evropa se k Rusku často nechovala korektně, kdežto ruské úmysly byly někdy i dobré a povzbudivé, bohužel zatím vesměs skončily neúspěchem. Připomínám slavný výrok jednoho z Jelcinových premiérů, Viktora Černomyrdina, v době krachu posledního ruského pokusu: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“

Rusko přitom nebyla pro Čechy terra incognita. Od obrození (a vlastně už předtím) existovala sice spousta hloupých iluzí, ale zároveň respektovaní autoři od Karla Havlíčka po T. G. Masaryka poskytli o podstatě jeho politického uspořádání a jeho ideových základech v době předbolševické a (v případě Masarykově) i na počátku bolševické éry dostatek informací pro střízlivou rozvahu.

Naši demokrati

Na protivné straně „totality“ – a vlastně zprvu jako její spojenci – stáli čeští demokraté (v normalizační době se pak mluví o disentu).

Představitelé londýnského exilu se těšili zjevné podpoře české veřejnosti (i když ta se nedá nijak exaktně změřit). Dělili se o ni s českými komunisty a učinili tak víceméně plánovitě a aktivně. Edvard Beneš správně usoudil, že v poválečném období bude SSSR (bolševické Rusko) hrát daleko významnější úlohu než dříve (nezapomněl taky na problematické chování Británie a Francie v době mnichovské krize). Vyvodil z toho, že budoucí ČSR musí zájmy SSSR silně zohlednit. Zároveň by si ovšem měla zachovat svou svébytnost, svá „specifika“, vyplývající z předchozích českých dějin. Odtud představy o spojení „socialismu“ s „demokracií“ v „humanistické demokracii“, o zjednodušení politického spektra a o zvýšení role státu v hospodářské sféře. Takové změny vyhovovaly i českým komunistům v Moskvě a v Londýně (jak by ne, šly vstříc zájmům Ruska, které je řídilo). Český exil rovněž potřeboval ruskou podporu při uskutečnění svých čím dál tím divočejších představ o „řešení“ národnostní otázky v ČSR.

Tento plán na zkřížení „socialismu“ a „demokracie“ v ČSR skončil v letech 1945–1948 potupnou a upřímně řečeno taky zaslouženou katastrofou. ČSR se stala na dalších dvaačtyřicet let gubernií, či chcete-li kolonií zaostalého orientálního impéria (za to, že faktické vojenské obsazení se realizovalo až v roce 1968, bychom se měli možná spíš stydět – v roce 1948 ho nebylo ani zapotřebí). Na této povaze ČSR, později ČSSR, se po celých dvaačtyřicet let ani náhodou nic zásadního nezměnilo. Měnilo se jen to, že se (stejně jako v řadě dalších evropských kolonií SSSR) režim chvílemi stabilizoval, chvílemi „uvolňoval“ – přesný výraz je „rozkládal“. Rozklad znamenal oslabení represivních orgánů, situaci, která se tu a tam v něčem podobala svobodě. Mluvit o „demokratizaci“ je ovšem nedorozumění.

Proměny předlistopadového režimu: stalinismus

Tak naše země prošla nejprve obdobím odbourávání zbytků lepší minulosti. Říká se mu stalinismus a znamenalo mj. destrukci posledních zbytků právního státu, brutální teror, popření občanských práv, zrušení práva vlastnit a podnikat. Politici benešovské republiky buď emigrovali, nebo se ukázali být naprosto bezmocnými. Odboj byl do značné míry „dotvářen“ represivními orgány, které rychle zvládly nelidské vyšetřovací metody orientální metropole. Nechci podceňovat lidi, kteří se tenkrát pokoušeli o odbojovou iniciativu, ani ty, co se zoufale bránili proti soustavnému okrádání, jímž byli proměňováni z občanů v nevolníky. Přesto si myslím (psal jsem o tom po listopadu 1989 několikrát), že mluvit v této souvislosti o „třetím odboji“ je nadnesené. Byly to poslední smrtelné křeče problematické demokracie, která zašla na nezodpovědný pokus spelešit se s orientální autokracií.

Z mého hlediska byla v této době svým způsobem krásná literatura důležitější než „třetí odboj“ (je to asi dáno i tím, že jsem se jí v šedesátých letech profesně zabýval): samozřejmě ne ta oficiální, ale samizdatová. Autoři jako Bohumil Hrabal, Egon Bondy, Jan Hanč (vybírám namátkou) poskytli mimoděk ve velmi sugestivní podobě také obraz té doby. „Čtenářsky přístupnými“ se jejich tehdejší díla ve větší míře stala až v šedesátých letech, ale jejich svědectví bylo významné a výmluvné. A zpřístupnit tento „obraz doby“ v jeho původní podobě byla tehdy vlastně i politická aktivita.

Po Stalinově smrti teror a útisk trochu slábl. Do gubernie se v souvislosti se změnami v ruském stranickém vedení promítala jistá nestabilita metropole. Ozývaly se nesmělé kritické hlasy (např. na sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1956), začaly vycházet některé předtím zakázané knihy. Tu a tam někoho pustili z kriminálu, naopak zavíralo se méně. Tu a tam něco de facto zakázali (literární časopis Květen). Větší změny nastaly ovšem až po roce 1962.

Socialismus s lidskou tváří a ruská invaze

Změny v šedesátých letech byly zčásti podníceny i hospodářskými problémy země. Je pozoruhodné, že výsledkem bylo jisté zvýšení životní úrovně a relativně, o trošku, větší propustnost železné opony. To vše se ovšem neprojevilo žádnou vděčností pracujícího lidu vůči aparátu KSČ, ale čím dál větší a viditelnější nespokojeností. Zvětšily se publikační možnosti, daly se pořádat přednášky a diskuse, proběhly podpisové protestní akce a mj. i občasné spontánní demonstrace. To vše s omezeními, ale omezeny ve svých aktivitách byly i represivní orgány, protože úsilí o „socialismus s lidskou tváří“ zachvátilo zčásti i stranický aparát, který se začal „ideově“ rozkládat. Žádný relevantní „třetí odboj“ ani žádný „disent“ tehdy neexistoval. Možnosti veřejné realizace v rostoucí vlně nespokojenosti s režimem byly takové, že jich ani nebylo zapotřebí. Nakonec, někdy od února 1968, se navíc cenzura nejprve stala prakticky nefunkční a brzy nato byla zrušena.

Heslem „socialistů s lidskou tváří“ bylo: idea je vznešená, v praxi jsme v minulosti leccos zkurvili. Nyní je třeba uvést částečně zkurvenou přítomnost do souladu se vznešenou ideou. Přitom je užitečné navázat i na „domácí demokratické tradice“. Odtud se po sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1967 zrodil i pokus o reformu „socialismu“ z roku 1968. Snad nejvýmluvněji základy obrodné ideologie shrnul coby její sympatizant a asi i inspirátor paradoxně nekomunista, filosof Jan Patočka (jeho eseje z let 1967–1968 vyšly posléze knižně ve výboru O smysl dneška). Jen na okraj podotýkám, že s tím, co tehdy psal, ani trochu nesouhlasím. Na druhé straně jsou ty texty významné, protože je to mj. i jakýsi ideový základ kompromisu, na němž byla o deset let později postavena Charta 77. Analogie s pokusem o zkřížení „socialismu“ s demokracií v letech 1945–1948 jsou zjevné.

V této situaci se na počátku roku 1968 dostalo k moci Dubčekovo vedení. Komunističtí „reformisté“ v něm měli slabou převahu, jejich úmysly byly v tom či onom dobré, ale nedokázali je ani pořádně uskutečňovat, ani od nich ustoupit. Po zahájení tzv. zásahu vojsk Varšavské smlouvy (pro jednoduchost jsem si zvykl říkat ruská invaze a nehodlám na tom nic měnit, protože bych si jinak připadal jako šašek) politbyro ÚV KSČ na úplně poslední chvíli invazi mírnou většinou odsoudilo.

Následovala nejvýznamnější událost celého „pražského jara“, srpnový týden 1968. Na pár dní se podařilo skoro spontánně sjednotit veřejnost pod jednoduchoučký minimální politický program: návrat odvlečených politiků do funkcí a stažení okupačních vojsk. Byl to vzhledem k okolnostem program důstojný, já s ním tehdy souhlasil a dodnes si to nevyčítám. Okupanti byli na pár dní paralyzováni: přesněji řečeno až do té chvíle, kdy se odvlečení politici, jichž se lidé hromadně a spontánně zastali, na ně v Moskvě vykašlali a potupně kapitulovali. Navíc, a to je podstatné, ne úplně všichni: jeden se nepřidal, což bylo krajně významné, i když to formálně vzato nemohlo nic zvrátit. Františka Kriegla si za to velmi vážím.

Pak přišel – nutně – nezadržitelný rozvrat „obrodného procesu“. Zavládlo něco, čemu se tajnosnubně říká „normalizace“. Normalizace otřeseného represivního režimu v jedné evropské ruské kolonii. Zejména z kruhů disentu (ale nejen odtud) zaznívalo a občas ještě zaznívá vůči tehdejší české společnosti obvinění, že uzavřela nepsanou smlouvu s Gustávem Husákem: „Vy nám zajistíte jakž takž solidní životní úroveň a my se vám nebudeme plést do ‚politiky‘.“ Považuji to za drzost. „Smlouva“ byla uzavřena pod hlavněmi ruských tanků a poražené politické elity, poté co zradily svůj „lid“, místo aby se ptaly, jak se na neblahém vývoji samy podepsaly, dodatečně všechno svedly a svádí na „lid“, který nedostál jejich nárokům. Nechci postoje české veřejnosti za „normalizace“ nijak idealizovat, ale tohle se nedělá.

Normalizace a disent

Měl takto nastolený (přesněji řečeno obnovený) režim veřejnou podporu a z ní odvozenou legitimitu? (Pan doc. Pullmann ovšem uvažuje i o jisté legitimitě stalinismu v meziválečném Rusku, a to s odkazem na odbornou literaturu, a obojí se mu pojí dohromady.) Za prvé musím říci, že klást si otázku po legitimitě režimu násilně nastoleného zákeřným vojenským přepadením, okupací a zcela zjevně proti vůli drtivé většiny obyvatelstva mi připadá dosti podivínské. Navíc představa, že by si to lidé během dalších necelých dvaceti let rozmyslili, neodpovídá ani trochu mé zkušenosti. Je možné mluvit o rezignaci. A je zároveň otázka, kde končí rezignace a začíná kolaborace. Otázka kolaborace se ovšem tehdy, v letech 1969–1989, poprvé po protektorátu sice latentně, ale zároveň i naléhavě znovu otevřela (potřetí stojí v podstatě otevřeně dnes, v době nastolování „Nových pořádků“). A je otázka, co kdo lidem proti té rezignaci nabídl jako protilék.

Ve společnosti existovala latentní nespokojenost statisíců, těch, kteří byli tak či onak existenčně perzekvováni nebo aspoň podrobeni ponižující politické buzeraci. Odtud vycházeli iniciátoři Charty 77. Opřeli se přitom o skutečnost, že ČSSR ratifikovala dva dokumenty OSN o lidských právech. Ta ratifikace byla od ČSSR projevem nebetyčného cynismu a drzosti. Zároveň první pakt (o politických právech) režim dodržovat nemohl, aniž by ho to bylo zničilo. Ten druhý se v mnoha ohledech dodržovat nedal. Charta zdůrazňovala nepolitičnost svého úsilí (jde o lidská práva, ne o politiku); to ovšem nebyla pravda. Režim naopak političnost vnímal a považoval za nutné uzavřít signatáře do jakési klausury, což se v podstatě povedlo.

V Chartě se setkali zastánci „obrozeného socialismu“ s těmi, jimž šlo o „lidskou tvář bez socialismu“. To, že se jako společně postižení musí na něčem dohodnout, bylo zcela věcné a správné. Ve skutečnosti však vznikala předčasná a zastřená dohoda o soužití „socialismu“ s „demokracií“, dohoda, jaká zkrachovala jak v letech 1945–1948, tak v pražském jaru. Přemostit tuto skutečnost formálně shodou na politických, hospodářských a sociálních právech z dokumentů OSN nebylo ani trochu uspokojivé řešení.

Navíc Václav Havel přišel tehdy (v Moci bezmocných) s nesmyslnou a utopickou představou, že „chcete-li buržoazní“ demokracie i „post-totalitní“ režim (tj. ruské bolševické impérium) jako řešení základních problémů světa selhaly a je třeba vytvořit docela jiné politické uspořádání, inspirované Chartou 77. Má být postaveno na spontánní spolupráci skupin, soustředěných kolem osobností vybavených přirozenou autoritou. Bylo to nouzové řešení, reflektující izolaci disentu v ghettu, do nějž StB Chartu uzavřela, a izolaci to vlastně legitimovalo tím, že dostala ideologii.

Myšlenka „nepolitické politiky“ se pak po zhroucení SSSR podílela na obnově naší svobody a suverenity a přispěla ke zranitelnosti polistopadové České republiky. S malou nadsázkou se dá říci, že si ji s úspěchem přisvojil i Andrej Babiš (kritika „standardní“ politiky a slavná formulace „doposud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek“).

A další věc, která mi v myšlení mnohých lidí kolem Charty připadala zvláštní a neudržitelná, je přesvědčení: lidé u nás chtějí vlastně totéž co my, jen na rozdíl od nás neměli a nemají dost odvahy se k tomu veřejně přihlásit. Tato představa elit (i těch intelektuálních) o selhání lidu mi připadá převrácená. Nejdřív nedokázali lidem dát schůdnou vizi a program, a teď to, že lidé jejich neschůdné vize a programy nepřijali, prohlašují za jejich selhání. Obávám se, že tohle přesvědčení o selhání lidu sdílejí i někteří lidé z ideového okolí pana doc. Pullmanna (oni jsou taky intelektuální elita).

Legitimita

V roce 1989 se ruské impérium muselo podstatně omezit. Stalo se tak pokojnou cestou mj. i díky dobré vůli tehdejších čelných představitelů ruské politiky. V důsledku toho jsme získali politickou suverenitu, právní stát a demokratické politické uspořádání. Stali jsme se opět součástí západního společenství demokratických států. Polistopadové politické uspořádání mělo své chyby a zvláštnosti, ale o jeho legitimitě v zásadních věcech snad nepochybuje ani pan doc. Pullmann.

Toto uspořádání bylo ovšem v letech 2013–2020 opět formálně zcela legitimní cestou podstatným způsobem destruováno. Polistopadová demokracie se změnila v „Nové pořádky“ Andreje Babiše, Miloše Zemana, Vojtěcha Filipa, Tomia Okamury a Jana Hamáčka (ČSSD představuje „lidskou tvář“ „Nových pořádků“), když mám jmenovat hlavní protagonisty. Minulosti (tj. v první řadě „komunismu“ u nás a normalizaci) je třeba rozumět, řečeno Masarykovými slovy, „z plnosti přítomné“. Co vlastně znamená legitimita nějakého politického uspořádání, která stojí na podpoře veřejnosti, tedy vznešeně řečeno „lidu“? Takovou podporu měl skoro po celou dobu svého trvání např. Hitlerův režim v Německu. Bylo by tedy dobré pojetí legitimity trošku upřesnit, případně rozšířit.

Český filosof Emanuel Rádl v roce 1933 v souvislosti s kritikou německého nacismu napsal: „Tuto jest třeba vyložit důležitou věc o lidovládě, kterou dnešní malodušní obránci demokracie přehlížejí: … posledním slovem v demokracii není ‚lid‘, ani ‚většina‘. Nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě. Pravda, spravedlnost, blaho lidí na tomto světě je cílem politiky; hlasování lidu jen prostředkem… ‚Soud lidu‘ má jen tehdy cenu, bylo-li soudní řízení náležitě provedeno, neboť lid se mýlívá, jako se mýlí jednotlivci; proto musí mít i menšina svá práva a proto musí být vždycky možno odvolání od soudu lidu k svědomí jednotlivcovu…“

K legitimitě politického uspořádání tedy nepatří jen vůle většiny, legitimní je režim jen tenkrát, když se skupiny a jedinci dokážou rozhodnutím „lidu“, „veřejnosti“ v zákonném rámci opřít, přičemž váha stanoviska menšiny a jednotlivce spočívá v tom, jak vytrvale a statečně dokáže své stanovisko prosazovat. Pokud tato věc v nějakém politickém uspořádání nefunguje, nestojí na víře a spravedlnosti, ale na cynismu, i kdyby se demokracií od rána do večera zaklínalo.

Jak v době „komunismu“ (tedy v době, kdy jsme byli ruskou kolonií), tak v době „Nových pořádků“ je nutné, abychom si tohoto nutného dokreslení legitimity fungování demokratické společnosti byli vědomi a snažili se k jeho uskutečnění svým osobním přínosem přispět. Nejsem si jistý, nakolik tomu dosavadní diskuse nad názory doc. Pullmanna a dalších přispívá.

* * *

Na závěr: co považuji za otevřené problémy, o nichž poslední diskuse napovídá a k nimž by bylo dobré se vracet.

O jednom jsem v posledních letech už víckrát psal: Polistopadový vývoj české společnosti se v politické a názorové sféře čím dál víc představoval jako nesmiřitelný zápas dvou sil (např. „pravice“ versus „levice“, nebo „pravda a láska“ versus „neviditelná ruka trhu“), který se neustále zostřuje a jehož konečným cílem je definitivní vítězství pravdy nad lží, dobra nad zlem. Důsledkem takto pojaté názorové konfrontace nakonec je, že se střetávají dva tábory, z nichž ani jeden nemá pravdu, na ničem se nedokážou dohodnout a oboustranně je ovládá malicherný a nelítostný fanatismus. Dopadá to tak (jako u nás nástupem „Nových pořádků“), že opuštěná společnost je vydána na pospas vládě naprostých cyniků.

V té souvislosti jsou pozoruhodné některé české stereotypy v politice a v sebereflexi:

1. „Z této cesty živi nesejdeme“ (např. na podzim roku 1968; ovšemže jsme sešli).
2. „Tři sta let jsme trpěli“ (následuje poté, co jsme sešli); Rádl kdysi pěkně napsal, že hrdý národ nevzpomíná s dojetím na historické okamžiky, kdy dostal nařezáno.
3. Lid opustil, případně zradil své elity (mimořádně nestydatý alibismus těch, kterým se nepodařilo lidi pořádně oslovit).
4. A k věci patří též uctívání slavných mrtvých (v poslední době: Havel, Horáková). Signál toho, že se nám katastrofálně nedostává živých.