ESEJ / Moc se neví, kam s ním. Uměl toho totiž příliš mnoho a rovněž toho po sobě za nedlouhý třiapadesátiletý život hodně zanechal. Málokdy se vyskytne takové spojení talentu a píle, schopností a nasazení. Básník. Prozaik. Překladatel. Esejista. Autor jedinečných deníků. Editor. Čas psaní se u něj míjel s časem vydávání, a navíc jeho největší sláva přišla až posmrtně – s vydáním jedinečných deníků Celý život (1992), které se staly v anketě Lidových novin knihou roku a v anketě rozhlasové stanice Vltava desátou nejdůležitější českou prózou z let 1918–2018. Příslušník generace, která dostala dvě rány do vazu – v únoru 1948 a v srpnu 1968. Lékařsky sice zemřel na zhoubnou nemoc, ale přesnější by možná bylo napsat, že ho usmýkaly dějiny nebo že se upracoval k smrti. To vše se stalo před čtyřiceti lety – 3. září 1984.

Narodil se 4. června 1931 v Herálci na Vysočině v učitelské rodině. Oba rodiče se stali aktivními členy národněsocialistické strany, a to jak na místní úrovni (otec byl prvním pokvětnovým předsedou MNV), tak i daleko za ní (matka byla ve stejné době poslankyní Zemského národního výboru). V roce 1933 se rodina přestěhovala do Humpolce, kde Jan Zábrana prožil šťastné dětství i mládí: přející rodiče, kteří provozovali otevřený dům.

Pročíst se dětstvím a mládím

Byly dny, kdy se u nich dveře s návštěvami netrhly, vždyť k Zábranům do Vosmíkovy ulice chodila humpolecká honorace, zejména ta duchovní a intelektuální, jakož i významní národní socialisté, spolehliví přátelé, inspirativní učitelé na gymnáziu. Patřil mezi ně i významný premonstrát z nedalekého želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský.

Deníky z mladých let ukazují, že se Jan Zábrana svým dětstvím a mládím pročetl. Rozhodně však přitom nebyl skleníkovým dítětem. Mezi květnem 1945 a únorem 1948 ho pozřel i místní skaut, který se v Humpolci zrovna rozjížděl. Ve vzpomínkách lidí, kteří ho v této době znali, je to někdo, kdo umí být přátelský a stojí o přítomnost jiných. Uměl se i nakažlivě smát. Sám na ony časy bude později vzpomínat jako na rajské období.

Rokem 1948 se všechno mění: oba jeho rodiče jsou zatčeni a posléze ve vykonstruovaných procesech odsouzeni na mnoho let do žaláře, byl jim zabaven dům a Jan Zábrana jako syn třídních nepřátel zbaven možnosti vysokoškolských studií. Humpolec jako by v jeho vzpomínkách získal stigma místa, kde tento jeho životní obrat nastal.

Humpolec jako bizarnost a stigma

Nejsilněji je to vidět v básni „Malé město“ (ze sbírky Samosoud). Celá báseň je evokací 25. února 1948. A zde se to stalo, zde nastala „budoucnost se znaménkem minus“. I když v jeho deníkových záznamech tu a tam Humpolec ožije teplejšími tóny vzpomínek na mládí, tu a tam zazní nějaká ta dávná bizarnost (až láskyplně kocourkovská), připomínka dávných slov, která zaslechl pouze tady, dominantní polohou však je stálé připomínání toho všeho tragického, co se v tomto městě stalo: „Dnes je to třicet let, co v půl páté ráno zazvonila u našeho domu v Humpolci StB a po tříhodinové domovní prohlídce zatkli mámu. (8. listopadu 1949).“

Humpolec, město stigmatizování, se k němu ovšem po roce 1989 přihlásil: Jan Zábrana tu má ulici i knihkupectví nesoucí jeho jméno a na domě jejich prvního bydliště na Dolním náměstí visí pamětní deska. A došlo i na jeho matku – kousek nad první humpoleckou adresou Zábranových se nachází místní Knihovna Jiřiny Zábranové. Kromě všeho jiného, co podnikala, byla Zábranova matka nějaký čas i vedoucí knihovny. 

Každodennost a civilismus

Tato část jeho tvorby je nejvíce zastíněna všemi ostatními. Byla to však poezie, která stála na počátku Zábranova psaní a která u něj vykazuje časově nejdelší stopu. Za její jádro možno považovat to, co oficiálně vyšlo v kulturně přívětivých šedesátých letech, jakkoli šlo o sbírky vydané s deseti a víceletým zpožděním od doby, kdy byly napsány: Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Lynč (1968, později přejmenována na Samosoud). Z nich pak je zcela nejdůležitější ta prostřední.

V této sbírce se Zábrana nechává inspirovat civilismem Skupiny 42. Ze vzdušných básnických univerzálií (láska, uplývání času) svých počátků sestupuje dolů, do reality, každodennosti a nechává si diktovat od ní. Ano, jsou to „stránky z deníku“, záznamy času a konkrétních událostí, tak trochu i kronika (zejména padesátých let).

Ale přitom jsou to i sonety, nadto rýmované a psané pravidelným veršem. Jeho sbírku možno číst i jako básnickou odpověď na Kolářovy Dny v roce (1948), což je čistá fakticita a nic než fakticita, strohá civilnost, v níž není místo pro cokoli vznešeně básnivého (básnickou veteš).

Básník vystavil sonet tvrdé konfrontaci s okamžiky deníkově ubíhající všednosti a ukázal, Kolářovi i poezii samé navzdory, že to možné je, tedy že sonet, v Zábranově pojetí různě kompozičně a stroficky variován, má stále šanci být útvarem moderního básnictví. Dokázal tak skloubit Koláře, básníka, kterého obdivoval a ctil, a Jesenina, básníka, jehož tak vnímavě překládal.

Básníkovy stránky z deníku

Stránky z deníku jsou podmanivé i tím, kolik v nich je různých fragmentů, jevové fakticity, reálií, a především záznamů mluvené řeči, v čemž jako by se jejich autor zase inspiroval u Hrabala (k němu měl v té době také blízko) a jeho technikou „hovorů lidí“. Stránky z deníku se řadí k časově-zápisníkově-kalendářním sbírkám české poezie, jako jsou například Tomanovy Měsíce (1918), a jiným kalendářním cyklům (J. Seifert, K. Bochořák, M. Červenka) či již vzpomenutému Kolářovi.

Kromě toho jde – bez přehánění – o jednu z nejdůležitějších sbírek druhé poloviny 20. století, položku domácího básnického Parnasu, kde vedle ní najdeme například Ortenovy Elegie, Kainarovy Nové mýty, Zahradníčkovo Znamení moci, Holanovu Bolest, Halasovo A co?, Wernischův Zimohrádek, Skácelovu Smuténku, Závadovo Na prahu, Seifertův Morový sloup, Blatného Pomocnou školu Bixley nebo Jirousovy Magorovy labutí písně.

Realismus v přímočaré podobě

S Josefem Škvoreckým v šedesátých letech vydali trilogii románů z první a druhé republiky a z protektorátu: Vražda pro štěstí (1962), Vražda se zárukou (1964) a Vražda v zastoupení (1967). Jde o detektivky, v nichž nechybí nic z povinné triády vrah-oběť-motiv, ale ještě spíše jde o bohatě kolorované panorama daného času se širokým panoramatem postav a postaviček. Vyprávění si tu volně meandruje, libuje si v odbočkách. Nad stylem lineárním tak triumfuje ten, který bychom mohli nazvat jako revuální.

Vše je tu jaksi pražsky útulné a domácké. A ještě více jde o literární hru obou autorů se samotným žánrem – jeho přezkušováním, zcizováním i komentováním. Je zde i spousta postav majících své předobrazy v reálných humpoleckých občanech. Za jádro Zábrany-prozaika však považujme jeho povídky psané kolem poloviny padesátých let a publikované až po autorově smrti (Sedm povídek, 1993). Vytěžil v nich zkušenost ze svých dělnických povolání v první polovině padesátých let.

Dominuje spíše zaznamenávání reality (příbuznost s Hrabalem), zachycování mluvy a hledání způsobu, jak ji nechat v próze zaznít co nejautentičtěji, tedy neliterátsky. Jde o realismus v té nejvíce přímočaré podobě, takový, který líčí dělnické prostředí mimo jakoukoli iluzivnost. To vše ve zjevné protikladnosti ke schematickým líčením dobové oficiální produkce.

„Fixace stylu je vraždění života“, zaznívá sice v jeho pozdní poezii (Zeď vzpomínek), ale seděla by i jako charakteristika Zábranova prozaického psaní. Zde styl musí jakoby počkat. Je to realita, kdo táhne bílými. A odpovědí stylu a žánru je začasté fragmentárnost, dialogy plynoucí bez intervence vypravěče, zdrženlivost v hodnocení. A je v nich ještě jedna rovina: z někoho, koho by mohlo jeho okolí považovat za útlocitného mazánka, se stává tvrďák. A to hlavně řízením životních okolností. Ale také i vědomým rozhodnutím.

Překladatel aneb Duševní spřízněnost

Mistrně překládal z ruštiny a angličtiny, a to i přesto, že mu komunistický režim nedovolil tyto jazyky vystudovat. Do Sovětského svazu se podíval třikrát, pokud jde o anglicky mluvící země, nebyl nikdy v žádné. Antonín Přidal, rovněž znamenitý překladatel a Zábranův blízký přítel, tvrdí, že „jeho překlady se vzepřely rutině a šedi a pátraly po nových barvách za slovy a mezi nimi“. Trochu vzletně je tu řečeno, že Zábrana byl ve vztahu k cizímu textu nesmírně poctivý, v každém okamžiku hledačský.

I tam měl svou stopu táhnoucí se poezií i prózou – učil či aspoň nutil češtinu svých překladů mluvit, tedy převádět každodenní řeč (často slang) tak, aby byla česky a literárně autentická. A týkalo se to ruských kozáků z Buďonného jízdní armády (I. Babel: Rudá jízda), haarlemské mládeže (M. W. Miller: Prezydent krokadýlů) či moskevské mládeže šedesátých let (V. Aksjonov: Lístek procviknutý hvězdami). Kromě toho měl i autory, k nimž přilnul i jinak než jako k literárním výzvám. Byli to ti, kde cítil velkou duševní spřízněnost. V daném případě loučení se světem, který už nenávratně skončil, a to z vůle dějin, rozvratnickou silou shora.

Sem patří autoři jako Ivan Bunin, Sergej Jesenin, ale také Pasternakův Doktor Živago. Pozoruhodná je i šíře toho, co překládal – od detektivek Agathy Christie či Eda McBaina až po vysoce experimentální poezii Allena Ginsberga (Kvílení). Všechno s velkým zaujetím a neuhasínající poctivostí. Překládané autory uměl rovněž komentovat svými doslovy. Činil tak čtenářsky svěže, vždy se znalostí věci a patřičných kontextů a také mimo unavený literárněvědný žargon. Ty texty si uchovávají stálou čerstvost, a to zejména tím, jak jsou v tom nejlepším slova smyslu služebné.

Iluze možné nejsou

Zábrana si psal deník už od svých jinošských let a s několika přestávkami až do své smrti. Těžiště výpovědí se nachází především v časech sovětské okupace a normalizace. Je to pro Zábranu čas, kdy už žádné iluze možné nejsou, dokonce i smrt nastala; to, co žije, je jen přežívání, čekání na konec. Hra skončila. Už nebude nic jiného než překladatelské galeje, přibývající nemoci, zužující se okruh kamarádů – dílem si je bere smrt, dílem exil.

Jeho vnímání světa (zejména domácí reality) je neuhýbavě tvrdé, hořké, místy i depresivní, jakkoli v něm tu a tam probleskne nějaký ten melancholický tón vzpomínky na mládí, dávné slovo zaslechnuté kdysi v Humpolci či záznam bizarnosti v rozhlase nebo na ulici, eventuálně sarkastické dvojverší na téma současnosti („Krematorium českých Múz: / reálný socialismus“). Je to život v přijaté „jistotě nejhoršího“. Rok před smrtí si zapsal: „Do chvíle, kdy všechno dopadne špatně, není už daleko.“ A o nějaký den dále: „Když je ti přes padesát, talíř polívky je to jediné slunce tvého poledne.“

Všemu pesimismu navzdory

Žil jakoby v náhradním životě, ve vnitřním exilu, jako vyhnanec. Týrán dějinami, ale čím dál víc i sám sebou, svým těžkomyslným pesimismem a sebezničujícím pracovním nasazením. Moci se ujali „oni“ a on přijal, že už nic jiného nebude. Za šedesátými lety, která mu mohla – jakož i celé jeho generaci – vrátit naději, spadla klec. A po nich co? Nicota, přežívání, nemoci, stárnutí.

Všemu tomuto navzdory Jan Zábrana za sebou zanechal dílo, které bere dech svým rozsahem, různorodostí i nezaměnitelnou osobitostí. Člověku se dere do hlavy kacířská myšlenka: vzniklo by, kdyby toto vše nebylo?  A co by vlastně vzniklo? Ba ne, doba („oni“) nad ním nezvítězila. Vše, co napsal a vykonal, je velkým triumfem ducha nad mocí, talentu nad dějinami. A také sebe samého nad sebou. Uměl se spřátelit se svou porážkou a uměl ji porazit. Čím? Svým dílem.

Jiří Trávníček je literární teoretik, historik a kritik zabývající se moderní českou literaturou, interpretací a hermeneutikou, teorií literatury a výzkumy čtenářské kultury. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a externě přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.