Protivládní demonstrace v Srbsku FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ANALÝZA / Srbsko zažívá největší protesty od roku 2000, kdy se podařilo svrhnout autoritářský režim Slobodana Miloševiće. Statisíce lidí se v Bělehradu a dalších velkých městech prakticky každodenně účastní masových demonstrací, okupací kampusů, protestních pochodů nebo blokád významných dopravních tahů. Protesty přitom alespoň prozatím nedokázalo zastavit ani násilí ze strany příznivců současného režimu ani politické ústupky včetně nedávného odstoupení premiéra Miloše Vučeviće.
V čele protestů původně stáli hlavně vysokoškolští studenti a jejich vyučující. Ti začali organizovat tiché pochody a blokády na univerzitách v reakci na tragédii ve druhém největším srbském městě Novi Sad, kde se 1. listopadu zřítil přístřešek na nově zrenovovaném vlakovém nádraží. Nehoda, při které zemřelo patnáct lidí, se stala bolestným symbolem obří korupce v Srbsku: tři roky trvající renovace nádraží realizovaná čínskou společností totiž přišly daňové poplatníky na 55 milionů eur (necelých 1,4 miliard korun) a prezident Aleksandar Vučić se jí chlubil ve volební kampani.
Srbští studenti požadovali především transparentní vyšetřování tragédie v Novém Sadu, zveřejnění všech dokumentů týkajících se kontroverzní renovace nádraží, potrestání viníků a potažmo i větší investice do podfinancovaného vysokého školství. Jejich protesty si brzy získaly podporu značné části srbské společnosti, zejména když začaly demonstranty fyzicky napadat maskované bojůvky zřejmě napojené na vládní Srbskou pokrokovou stranu (SNS), a do několika z nich dokonce opakovaně najela auta. Například 6. prosince byli tímto způsobem zraněni čtyři členové srbské filharmonie, 15. ledna pak agresivní řidič vážně zranil mladou dívku.
K aktivitám studentů a profesorů se postupně připojily profesní organizace lékařů, právníků a soudců nebo třeba zemědělci, kteří také pomáhají s traktory blokovat významné dopravní tepny. Protest proti korupci se mezitím rozšířil i na odpor vůči dalším aspektům Vučićova režimu, který má nad zemí od roku 2012 takřka absolutní vládu. Advokátní komora kupříkladu stávkovala proti „systematickému a dlouhodobému zasahování výkonné moci do činnosti moci soudní a porušování principu dělby moci v demokratické společnosti“. Dalším účastníkům protestních akcí vadí blízké vztahy režimu s Čínou a Ruskem a postupné vzdalování Srbska od deklarovaného cíle stát se členskou zemí Evropské unie.
„Rozdíl mezi těmito a předchozími protesty je v tom, že tentokrát vyšli do ulic lidé, kteří se dříve nikdy nahlas neprojevovali,“ vysvětluje Naim Leo Beširi, ředitel Institutu pro evropské záležitosti v Bělehradě. Protestní hnutí si ostatně získalo přesvědčivou podporu srbské společnosti, jak ukazuje nedávný průzkum Centra pro výzkum, transparentnost a odpovědnost, podle kterého na jejich straně stojí 61 procent obyvatel.
Cukr a bič
Srbský režim původně na protesty reagoval velmi podobně jako slovenský premiér Robert Fico – tedy s obviněním, že jsou organizovány „zahraničními žoldáky“ ze Západu a „nebezpečnými zločinci“ s cílem vyvolat v zemi „barevnou revoluci“. Prezident Vučić a média, která z velké části ovládají podnikatelé napojení na SNS, v tomto narativu ostatně pokračují až do současnosti a země nedávno například deportovala pětici aktivistů ze sousedního Chorvatska.
Od počátku také docházelo k již zmíněným násilným útokům, které mají za cíl demonstranty zastrašit, a také k zatýkání a trestnímu stíhání desítek studentů i profesorů. Účast na protestech je ale v tuto chvíli natolik masová a blokády způsobují tak zásadní ekonomické škody, že Vučić musel přistoupit k ústupkům.
Postupně došlo ke zveřejnění podstatné části dokumentace k renovaci nádraží v Novém Sadu (přestože podle odborníků stále není kompletní), k zahájení trestního stíhání některých předpokládaných viníků včetně někdejšího ministra dopravy nebo ke slibu amnestie pro stíhané účastníky protestů. Zatím největším ústupkem se však stala rezignace premiéra Vučeviće z 28. ledna, kterou ve stejný den doprovázelo odstoupení starosty Nového Sadu.
Vučević formálně rezignoval v reakci na incident, při kterém byla v Novém Sadu napadena skupina studentů čtveřicí mužů s baseballovými pálkami. Útočníci, kteří těžce zranili mladou dívku a lehce poranili několik dalších studentů, přitom podle svědků vyšli z prostor patřících SNS. „Rozhodně se nikdy nesmířím s terorem páchaným na studentech, kteří jen chtějí chodit do školy,“ prohlásil odstupující premiér. „Moje rezignace ukazuje, že my, kteří jsme byli zvoleni, abychom převzali odpovědnost, ji skutečně přebíráme. Chceme tak zajistit, že se situace nepřenese do ulic a nepovede ke sporům mezi občany a k rozdělení společnosti.“
Prezident Vučić se nyní rozhoduje, zdali bude jmenovat dalšího premiéra, nebo se pokusí napjatou situaci vyřešit vypsáním předčasných parlamentních voleb. V těch by měla jeho strana jako obvykle obrovskou systémovou výhodu – v minulosti totiž docházelo k nátlaku na státní zaměstnance, útokům na volební pozorovatele, incidentům kupčení s hlasy nebo přivážení voličů ze sousední bosenské Republiky srbské.
Evropské mlčení
Zatímco Evropská unie na protesty v Srbsku na rozdíl od protivládních demonstrací v Gruzii takřka nereaguje a její vysocí představitelé se k nim nevyjadřují, Rusko už dle očekávání varovalo před „chaosem“. „Je nesmírně důležité, aby demonstranti projevili rozum a nenásledovali ty, kteří se pokouší vyvolat emoce,“ apelovala na protestující mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová. Zároveň pochválila srbské úřady za to, že podle ní „naslouchají kritice a jsou ochotny vést přímý dialog“.
Ve prospěch režimu promluvili také někteří představitelé administrativy Donalda Trumpa ve Spojených státech. Například prezidentův vyslanec pro zvláštní mise Richard Grenell se nechal slyšet, že USA „nepodporují ty, kteří podkopávají právní stát nebo násilně obsazují vládní budovy“, aniž by se jakkoli zmínil o opakovaném násilí páchaném na demonstrantech.
Mlčení představitelů evropských institucí i jednotlivých zemí vychází částečně z obav, aby srbskou vládní stranu nevehnali ještě více do náruče Číny a Putinovi, kterému Vučić vyšel vstříc třeba v tom, že se nepřipojil k protiruským sankcím. „To je samozřejmě chyba, protože možnosti Moskvy ovlivňovat Srbsko jsou velmi omezené a země v naprosté většině obchoduje právě s Evropskou unií,“ domnívá se Srđan Cvijić z bělehradského Centra pro bezpečnostní politiku.
Další motivací je pak spolupráce na snaze zbrzdit masové migrační toky, které do Evropské unie směřují mimo jiné právě balkánskou trasou přes Srbsko, nebo ekonomické zájmy některých evropských zemí. Francie kupříkladu do Srbska prodává dvanáct stíhacích letounů Rafale v hodnotě 2,7 miliardy eur (68 miliard korun) nebo další vojenské vybavení, Německo se pak pro změnu s Vučićem dohodlo na kontroverzním projektu těžby lithia v údolí řeky Jadar.
Srbská občanská společnost je každopádně postojem evropských lídrů znechucená: 28. ledna zveřejnila skupina srbských osobností včetně prominentních umělců a akademiků otevřený dopis představitelům EU v čele s šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyenovou, ve kterém kritizuje „ambivalentní a nekonzistentní politiky Evropské unie vůči Srbsku“.
„Evropa, na jejíž fondy a trhy se značná část srbské ekonomiky spoléhá již více než dvacet let, jako by systematicky odvracela pohled od nepříjemných a zásadně protievropských rysů současné srbské vlády,“ píše se v dopisu, jehož signatáři představitele Evropské unie vyzývají k tomu, aby „sehráli aktivní roli v podpoře svobodného, demokratického a evropského Srbska“.
