Ruský prezident Vladimir Putin a srbský prezident Aleksandar Vučić FOTO: Kremlin.ru / CC BY 3.0 / Wikimedia Commons
FOTO: Kremlin.ru / CC BY 3.0 / Wikimedia Commons
Opravdu velký konflikt je v tuto chvíli těžko představitelný. V minulosti jsme měli nějaké napětí a blokování hranic. Není to poprvé, co se něco podobného stalo. Je to několikátý případ. Větší nepokoje byly v první dekádě po roce 2000. Teď to možná vypadá hrozivě, ale v zásadě se nezdá, že by to mělo větší potenciál, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 k aktuálnímu napětí mezi Srbskem a Kosovem historik a balkanista František Šístek.
Mezi Srbskem a Kosovem v neděli vzrostlo napětí. Podle agentury Reuters etničtí Srbové stříleli na policisty na zablokovaných silnicích poblíž dvou klíčových hraničních přechodů. Můžou tyto potyčky přerůst v nějaký větší konflikt?
Takhle bych to úplně neviděl. Co se týče vztahů mezi Kosovem a Srbskem, tak jsou léta latentně napjaté. Vychází to z toho, že Srbsko neuznává nezávislost Kosova, které ji vyhlásilo v roce 2008. Už v roce 1999 tam Srbsko ztratilo kontrolu a převzaly ji mezinárodní síly. Velká část problémů vychází z toho, že tam je zátěž z minulosti, jak to bývá v případě válečných konfliktů. Lidé, kteří tím byli postiženi, tak těžce nalézají nějakou cestu k sobě.
Jde o to, že Srbsko neuznává nezávislost Kosova a to se týká i praktických otázek. Třeba teď vidíme, že Srbsko už více než 10 let oficiálně neumožňuje občanům Kosova cestovat po Srbsku s kosovskými doklady a kosovskou espézetkou. Člověk si na hranicích musí vzít nějaký jiný doklad a sundat espézetky, což v případě jiných států, například Černé Hory nebo Makedonie, vůbec žádný problém není. Tohle napětí máme kolem této otázky, ale je to součást většího problému.
Když se ptáte na možnost ozbrojeného konfliktu, tak bych připomněl, že opravdu velký konflikt je v tuto chvíli těžko představitelný. V minulosti jsme měli nějaké napětí a blokování hranic. Není to poprvé, co se něco podobného stalo. Je to několikátý případ. Větší nepokoje byly v první dekádě po roce 2000. Teď to možná vypadá hrozivě, ale v zásadě se nezdá, že by to mělo větší potenciál. Srbská armáda by se neměla přibližovat k hranicím Kosova. Je tam území několika kilometrů, kam nesmí vstupovat, takže je tady i toto hledisko. V Kosovu jsou navíc mezinárodní síly, takže to je další faktor, který nehraje do karet těm, kteří si myslí, že by tam mohl být ozbrojený konflikt.
V rámci Kosova tato situace vychází i ze specifického rozložení jednotlivých národností. Kosovo má asi dva miliony obyvatel a z toho je zhruba sto tisíc Srbů. Část z nich žije ve čtyřech okresech, kde mají většinu. Okresy hraničí přímo se Srbskem a místní obyvatelé jsou tam se Srbskem v mnoha ohledech propojení. Srbsko je považuje za své občany a chová se, jako by to bylo jeho území. Samozřejmě jsou tam i Srbové, kteří žijí rozptýleně v jiných částech Kosova, takže je ve hře i status těch čtyř severních okresů. Jedná se asi o deset procent území Kosova. Tato otázka se táhne celou řadu let, takže ani tady nejde o nic nového.
Potyčky na hranicích se odehrály jen den předtím, než měla vstoupit v platnost dvě nařízení kosovské vlády týkající se srbských registračních značek a dokladů totožnosti potřebných pro vstup nebo odchod ze země. Proč je to tak citlivé téma?
Je to reciproční opatření, které má dvě roviny. Jednak Kosovo vyhlásilo, že bude proti občanům Srbska používat totéž opatření, které Srbsko používá proti občanům Kosova. Občané Srbska by si na hranicích vzali nějaký dokument, který by platil pro cestování po Kosovu, a museli by si odmontovat espézetky.
Potom to má vnitrokosovskou rovinu, protože okresy na severu Kosova nepoužívají espézetky vydané kosovskými institucemi a místo toho používají espézetky, které jsou stejné jako v Srbsku. V těchto okresech se vydávají zároveň další doklady i pro Srby, kteří žijí i v jiných částech Kosova. To je z hlediska kosovských orgánů sporné. Je to ta nějaká paralelní struktura, na části území vám neplatí doklady a někdo jiný tam vydává své. Z hlediska kosovských orgánů je to celkem logické. Z hlediska Srbů na severu Kosova je to další útok na jejich suverenitu a představu, že žijí v Srbsku, a nikoliv v nezávislém Kosovu, které Srbsko neuznává. Má to tedy praktickou i symbolickou rovinu.
Vy jste zmínil, že Srbsko neuznává Kosovo jako suverénní stát. Jaké vztahy mezi oběma zeměmi panují?
Vztahy jsou atypické právě tím, že Srbsko Kosovo neuznává. V některých praktických otázkách mezi nimi vztahy fungují, jako je například obchod. Výměna mezi nimi je poměrně velká. Srbsko ale konzistentně neuznává legitimitu kosovských institucí. Z praktických důvodů někdy uzná jejich existenci, ale Kosovskou republiku označuje i po letech za takzvanou a nelegitimní. Tento postoj vzájemné vztahy definuje.
Srbsko se snaží na mezinárodní úrovni i v rámci Balkánu Kosovo vyšachovat. Ostatní státy Balkánu – kromě Rumunska a Řecka – ale nezávislost Kosova uznávají. Ještě tedy Bosna a Hercegovina, ta je vnitřně rozdělená a je tam citelný srbský faktor. Neustálé blokování omezuje kosovskou suverenitu i možnost dalšího rozvoje.
Kosovská společnost si dominantně přeje vstup do EU a NATO, i když to může být v tuto chvíli vzdálený cíl. To jsou věci, které nelze realizovat, když má stát takové problémy se svým důležitým sousedem. I kosovští Albánci jsou ale velice prozápadně orientovaní a nemají s Ruskem žádné vazby a sentimenty.
Může ten problematický vztah ovlivnit vstup Srbska do Evropské unie, o který usiluje?
Teď je otázka, nakolik Srbsko o ten vstup skutečně usiluje. Takové kroky se v minulosti dělaly, ale k předním kandidátům nepatří. Například Černá Hora je v tomto ohledu dále. Zároveň vidíme, že Srbsko inklinuje k Rusku. Vidíme to na srbské mediální scéně, že opravdu dělá mnohem více na udržení dobrých vztahů s Ruskem a rozvíjí rusofilii u vlastního obyvatelstva.
Je to pořád jeden z deklarovaných cílů Srbska, ale zdá se, že je to cíl docela vzdálený a prioritou je suverenita nad Kosovem. Když čtete srbská média nebo výroky politiků, tak to vypadá, že může dojít k významným geopolitickým posunům, protože vytvářejí dojem, že Rusko je velice mocné a vyhrává na Ukrajině i celosvětově a je naděje obnovy nějakých srbských nacionalistických cílů v sousedních oblastech. Nejde jen o Kosovo, ale i o Bosnu a Hercegovinu, vměšování do vnitřních záležitostí Černé Hory, došlo i k ochladnutí srbsko-chorvatských vztahů a tak dále. Vidíme, že zájmy srbských nacionalistů a Ruska na destabilizaci regionu a přidělávání dalších problémů Západu a EU se vzájemně doplňují.
Dalo by se to zvýšení napětí mezi Srbskem a Kosovem považovat za nějakou ruskou taktiku, kdy se Západ bude muset soustředit na dvě krize v Evropě?
Určitě, tato tendence tady je. Samozřejmě nemůžeme popřít, že to byla kosovská strana, která se rozhodla situaci začít řešit a nakonec pod vlivem západních partnerů a spojenců se rozhodla to opatření odložit o měsíc. Uvidíme, jestli to bude platit dál. Není to jen na jedné straně.
Zrovna otázka Kosova je ale v rámci balkánských otázek faktorem, který může rozdělovat i západní společnost, a Rusku se to může hodit. Připomeňme, že Západ sice většinově přijal situaci a uznal kosovskou nezávislost, ale některé země ještě neuznaly nezávislost Kosova. V rámci Evropské unie se jedná o Slovensko, Rumunsko, Řecko a Španělsko. I napříč evropskou společností – vidíme to i u nás – na nezávislost Kosova a jeho vztah k Srbsku existují rozdílné názory. Vzpomeňme na negativní výroky prezidenta Zemana a dalších. Je to každopádně otázka, která může sloužit k nějakému rozklížení Západu a odlákání pozornosti. Není to ale jediná otázka.
Politik z vládní Srbské pokrokové strany Vladimir Đukanović na twitteru napsal, že Srbsko bude zřejmě nucené provést „denacifikaci Balkánu“. To jednoznačně odkazuje na ruskou denacifikaci Ukrajiny. Jak tomu máme rozumět?
Rozumíte tomu velmi dobře. V srbském diskurzu – jak jsem říkal, tak propaganda je tam silně proruská –, se objevují taková stanoviska. Neřekl to prezident Srbska, který má výroky také všelijaké, ale je tam více politiků, kteří občas pouštějí do světa takové radikální výroky. Denacifikace je hrozba tím, že to Srbsko vezme do svých rukou a nějakým způsobem bude řešit svoji agendu v okolních státech. Je to nějaký ruský vzor, ale tohle ještě není signál, že by se chystal velký konflikt, protože taková rétorika je tam v posledních letech obvyklá.
Prezident Vučić obhájil v dubnových volbách funkci se skoro 60 procenty hlasů. Jeho Srbská pokroková strana získala zhruba 43 procent. Má stále tak velkou podporu mezi srbskými voliči, i když zemi směřuje spíše na východ?
Má ji možná právě proto. Musíme si uvědomit, že prezident Vučić působí na politické scéně celou řadu let. Povedlo se mu ovládnout mediální scénu a veřejnou debatu podobně jako Orbánovi v Maďarsku. V Srbsku se postupně omezil vliv nezávislých médií, která sice stále existují, ale pro velkou část společnosti jsou hlavními zdroji informací ta média, která má Vučić pod kontrolou, ať je to státní televize, nebo další média včetně bulváru.
Je to výsledek dlouholeté masáže a pečlivého budování politické image jako rozumného člověka. Vučićovi hrají občas do karet i tito radikálové a chřestění zbraněmi, protože se vždy může ukázat jako ten rozumnější, že to není největší fanatik, ale člověk, který prosazuje oprávněné srbské zájmy.
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zkritizovala dubnové volby právě kvůli nerovnému přístupu kandidátů do médií. Dal by se v tomto ohledu Vučić označit za autokrata?
Má tyto tendence. Teď je otázka přesné klasifikace. Určitě má tyto neliberální tendence řízené demokracie, kde se všechny nitky sbíhají k němu a k lidem, kteří jsou mu věrní. To určitě.
Existuje v Srbsku nějaká společenská debata o směřování země spíše k Rusku než k Evropské unii? Je to v Srbsku vůbec téma?
V srbské společnosti je prostor pro debatu menší a nedostanou se k ní často obyčejní lidé, ale pro vzdělanější to otázka určitě je. Najdete tam nezávislá média, je tam občanská společnost, v Srbsku jsou lidé, kteří podporují Ukrajinu i na politické scéně, i když jich v tuto chvíli není mnoho.
Srbsko není jednobarevné, ale debata je omezená. Je to vidět na tom, že když se v Srbsku dělá žebříček nejpopulárnějších světových politiků, tak je na prvních místech Putin, Lukašenko. Země, které jsou považované za spřátelené, jsou Rusko, Čína a podobně. Společnost věří tomuto obrazu světa, který je jí předkládán. Je tam ale i poměrně dost vzdělaných lidí a v době jugoslávských válek tam byla silná protiválečná scéna, akorát to v zásadě není součást mainstreamu.
