Stalinovi řezníci a písaři: proč se nakonec přiznali i nevinní

repro: quora.com

Dojemná momentka. Stalin, Berija a Stalinova dcera | FOTO: repro: quora.com

Proč se obžalovaní přiznali v době řádění stalinismu k nejneuvěřitelnějším zločinům, které nespáchali? Odpověď je celkem předvídatelná. Mučení prostě nemohli vydržet. Proč ten režim ale tolik trval na tom, aby se obžalovaný přiznal?

V článku „Řezníci a písaři“ v listu Novaja Gazeta historik Leonid Mlečin popisuje zrod celého systému. „V roce 1917 se profesionální ilegální činitelé, bojovníci a teroristé, kteří pohrdali morálkou, najednou ocitli v čele obrovského státu a začali nemilosrdně ničit ty, kteří byli považováni za nepřátele.“

FORUM 24

Po uchopení moci bolševici zrušili všechno, co by je mohlo nějak omezovat: zákony, tradice, morální zákazy. Tvůrce orgánů státní bezpečnosti Felix Dzeržinskij řekl, že pro revolucionáře neexistuje objektivní čestnost. Čestné je to, co vede k cíli. Politická výhodnost je důležitější než zákon. Moc se nezabývá spravedlností, ale odstraňuje politické nepřátele.

Dne 10. ledna 1939 Stalin podepsal šifrovaný telegram tajemníkům oblastních a regionálních výborů a ústředním výborům komunistických stran národních republik. Psalo se v něm: „Použití fyzického nátlaku v praxi NKVD bylo povoleno od roku 1937 se svolením ústředního výboru … Ústřední výbor VKS(b) se domnívá, že metoda fyzického nátlaku by měla být vždy použita v případě zřejmých a odzbrojených nepřátel lidu jako zcela správná a účelná.“

Jak v praxi takové metody vypadaly? Tak, že to bylo moc i na samotné činovníky režimu, kteří jistě už ledacos viděli a slyšeli.

Při procesu s bývalým vedoucím hlavního ředitelství vojenské kontrarozvědky SMERŠ a poté ministrem státní bezpečnosti generálplukovníkem Viktorem Abakumovem v prosinci 1954 generální prokurátor SSSR Roman Ruděnko řekl:

„Nechci rozkrýt některé formy mučení, aby nedošlo k degradaci důstojnosti těch, na něž byly aplikovány a kteří zůstali naživu a jsou u soudu přítomni.“

„Ruděnko,“ píše bývalý předseda Nejvyššího soudu SSSR Vladimir Terebilov, „měl zřejmě na mysli případy, kdy byl například vyslýchaný svlečen a naražen na nohu převrácené stoličky tak, aby pronikla do konečníku.“

Příznačné je, že Ruděnko, který SSSR zastupoval při soudu s nacistickými pohlaváry v Norimberku, se sám podílel na vraždění polských zajatců při Katyňském masakru. Za Norimberského procesu pak některé lidi obžaloval i z vraždění Poláků, jehož byl přitom sám aktérem.

Protokol byl hotov předem

Stalinská praxe vypadala tak, že vyšetřovatel si sepsal protokol výslechu podle své potřeby. Potom přinutil zatčeného k podpisu. Pokud odmítl, zbili ho. Existovala tu jakási dělba práce. Ti pologramotní mlátili a ti „vzdělanější“ zapisovali do protokolu. Proč tak lpěli vyšetřovatelé na přiznání? Právě proto, že věděli, že vyšetřují nevinné. Přiznání se považovalo za důkaz. Praxe byla taková, že jakmile byl třeba někdo přivezen do věznice v Lefortovu, byl to už pro vyšetřovatele jasný pokyn, že se může mlátit. Výslechy byly přípravou na proces, kde už „připravený“ obžalovaný odříkal předem připravené výpovědi.

Nikolaj Ježov, šéf NKVD, jednou dorazil na ústřední výbor přímo z Lubjanky. Jeden z členů politbyra si všiml krve na jeho oblečení a ptal se, co se stalo. „Na takové skvrny může být člověk hrdý,“ řekl Ježov. „To je krev nepřátel revoluce.“

Nakonec byl ovšem za nepřítele revoluce označen i sám Ježov a Stalin ho nechal zastřelit. Nahradil ho Lavrentij Berija, který po Stalinově smrti následoval Ježovův osud.

„Objednávky“ na mučení přicházely shora. Stalin například nařídil zatčení vedoucího Lékařské a hygienické správy Kremlu profesora Petra Jegorova. Jakmile ho sebrali, zeptal se:

„Dali jste mu pouta?“

Když Stalin uslyšel, že profesor spoután nebyl, rozčilil se:

Pavel Hofman

„Jste političtí slepci a ne čekisté! Nikde se s nepřáteli nezachází tak, jako s nimi zacházíte vy. Z čekistické práce nechápete vůbec nic a vůbec ne vyšetřování.“

Hrdina Sovětského svazu generál Vladimir Krjukov byl zatčen v září 1948 a přivezen k ministrovi státní bezpečnosti Abakumovovi. Ministr mu vysvětlil: „Když budeš vzdorovat, budeme tě bít a zmrzačíme tě na celý život.“

Krjukov, stejně jako ostatní zatčení, byl obviněn z účasti na spiknutí vedeném maršálem Žukovem. Generál byl zbit do bezvědomí a chtělo se po něm, aby svědčil o Žukovově „zradě“. Po generálovi byla do lágru poslána i jeho manželka, talentovaná interpretka ruských lidových písní Lidia Ruslanová, která za války zpívala sovětským vojákům. V gulagu byla pět let. Generál byl odsouzen na 25 let. Pustili ho, stejně jako manželku, v roce 1953.

A tak to šlo v těch dobách pořád dokola. Panstvo v Lubjance, kde sídlilo velitelství tajné policie, se přizpůsobovalo jakémukoli obratu v linii strany. Když bylo třeba, byl kdokoli zastřelen. Bití probíhalo v noci, když v budově nebyli žádní techničtí pracovníci. O bití, mučení a popravách se nemluvilo. Používaly se eufemismy.

Systém se ke své podstatě nepřiznal

Stalinova smrt přinesla přece jen nějakou změnu a došlo k tomu, že se najednou na lavici obžalovaných ocitli ti, kdo na ni (a předtím na mučení a pak na popravu) posílali druhé.

Po Stalinově smrti byli Berija a jeho nejbližší spolupracovníci zatčeni. Obžaloba stvrzená generálním prokurátorem Ruděnkem je tak děsivá, že je jasné, proč byl její text po celá desetiletí držen v tajnosti.

Svědectví vyslýchaných vyšetřovatelů ze svazové prokuratury vykresluje obrázek toho, jak se chovaly orgány státní bezpečnosti ve Stalinově době.

Berija, který stál na čele všech těch zvěrstev, začal už měsíc po Stalinově smrti manévrovat. Podepsal rozkaz, kterým se zakazovalo „používání jakýchkoli donucovacích opatření a fyzického nátlaku na zatčené lidi“. Nebylo mu to už nic platné a o několik měsíců později byl sám zatčen. (Je třeba připomenout, že máslo na hlavě mělo velmi mnoho lidí, kteří se najednou pustili do odsuzování Stalinových zločinů.)

Bylo třeba najít nějaké vysvětlení pro zločiny Beriji a jeho spolupracovníků. Našlo se jaksi po sovětském způsobu. Najednou „se zjistilo“, že Berija byl agentem cizí rozvědky, a proto likvidoval sovětské lidi.

Prokurátor Ruděnko od Beriji při výslechu požadoval, aby se přiznal, že „se stal agentem britské výzvědné služby a sloužil až do svého odhalení a zatčení britskému imperialismu“. Že jednal jako nepřítel strany a lidu „ve svých zločineckých kontrarevolučních plánech na převzetí moci a likvidaci sovětského systému“.

Je to samozřejmě nesmysl, kterému nemohli žalobci sami věřit. Berija naopak sovětský systém ze všech sil budoval. Ten byl přece na těchto praktikách založen.

Vedoucí představitelé země nechtěli sice v dosavadním stylu pokračovat, byl už přece jen příliš iracionální a škodil i sám sobě, ale nemohli a nechtěli všechno nazvat pravým jménem. Je jasné proč. Systém sám o sobě přirozeně vedl k masovým zločinům, do nichž byli všichni nějak osobně zapojeni.

Autor článku v jeho závěru píše: „V důsledku toho společnost neuznala a neuvědomila si, co se děje. Nevyděsila se a neodsoudila provinilce. A sebe za spoluúčast. Nepoučila se z tragické minulosti, a tak tu stále zůstala možnost si ji zopakovat.“

Zdroj: Novayagazeta.ru, Victor Sebestyen: „1946: The Making of the Modern World“. (2014)

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner