"Zeď smutku" na první výstavě obětí stalinismu. Moskva 19. listopadu 1988. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0/Dmitrij Borko
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0/Dmitrij Borko
Dne 30. července 1937 byl podepsán tajný rozkaz NKVD č. 00447. Tento den je považován za počátek Velkého teroru – období politických represí, během nichž bylo v letech 1937–1938 v Sovětském svazu zatčeno nejméně 1,7 milionu lidí (více než 700 000 z nich bylo popraveno) – „nepřátel lidu“, „kontrarevolucionářů“, „sabotérů“, ale i jejich příbuzných a přátel. Jak to všechno probíhalo a také proč?
U příležitosti výročí Velkého teroru požádal web Meduza.io historika a pracovníka centra Memorial Sergeje Bondarenka, aby odpověděl na nepříjemné otázky týkající se Stalinových represí v letech 1937–1938. Z jeho odpovědí, které jsou zajímavé i pro nás, zkráceně vybíráme.
Co přesně se stalo v roce 1937?
Sergej Bondarenko říká: „V létě 1937 začala celá řada státních represivních akcí, které dnes známe pod obecným názvem ‚Velký teror‘ (název navrhl koncem 60. let britský historik Robert Conquest a po perestrojce se tento termín začal hojně používat i v Rusku). Rozkazem NKVD č. 00447 byla vyhlášena ‚kulacká operace‘, v jejímž rámci byli zatýkáni rolníci, kněží, bývalí šlechtici a lidé podezřelí z toho, že jsou tak či onak spojeni s Bílým hnutím nebo opozičními politickými stranami. Téměř současně probíhaly ‚národní‘ operace. Podle předem sestavených seznamů byli zatýkáni nacisté, Poláci, Lotyši a mnoho dalších cizinců a občanů SSSR. Čistky v armádě začaly zatčením několika významných vojenských představitelů. Tisíce lidí byly zavřeny do táborů na základě obvinění ze spojení s nepřáteli lidu. Šlo o takzvané ČSIR (члены семей изменников Родины), ‚rodinné příslušníky zrádců rodné země‘.“
Historik Sergej Bondarenko také vysvětluje, proč k tomu došlo a proč právě v roce 1937. „Přestože v polovině roku 1937 došlo k prudkému výbuchu státního teroru, přípravné práce na něj probíhaly již v předchozích letech. Za výchozí bod se často považuje 1. prosinec 1934: toho dne byl zavražděn Sergej Kirov, šéf leningradské městské stranické organizace a tajemník ústředního výboru (Stalinova role v této vraždě není dodnes zcela jasná). V následujících letech se nejen zvýšil počet zatčení, ale v Moskvě proběhly i ‚otevřené procesy‘ s bývalými vůdci strany a ‚pravicově-trockistického bloku‘, proběhla rozsáhlá personální obměna ve státní bezpečnosti (komisaře Jagodu nahradil komisař Ježov) a v tisku se hodně psalo o nutnosti zpřísnit represe. Probíhaly přípravy na novou vlnu státního teroru: byly otevřeny tábory, do nichž měli být umístěni budoucí ‚nepřátelé‘, a vytvořeny zvláštní komise pro projednávání jejich trestních případů.“
Podle historika je mnoho vysvětlení, proč se nejrozsáhlejší represe začaly odehrávat právě v roce 1937. Kromě domácí logiky událostí (Nikolaj Ježov se stal šéfem NKVD v září 1936 a téměř rok připravoval svou agenturu na masové čistky) je často právem zdůrazňována zahraničněpolitická situace. Ve Španělsku byli komunisté poraženi v občanské válce, sílilo nacistické Německo a tušilo se, že může vypuknout nová velká válka.
„Na tomto pozadí Sovětský svaz zintenzivnil špionážní mánii a hledal vnitřní nepřátele, jejichž prvními kandidáty byli ‚bývalí lidé‘ (‚kulaci‘, kněží a sociální revolucionáři) a všichni z jejich okolí – jejich rodiny, přátelé a kolegové.“
Dalším a také důležitým důvodem byl samotný systém vlády, který se v SSSR za 20 let od revoluce v roce 1917 vytvořil. „Při absenci jakýchkoli občanských a politických svobod, při absenci skutečných voleb do vlády a svobody projevu zůstal hlavním způsobem provádění jakýchkoli společenských změn teror. Násilí se stalo běžnou záležitostí, represe, ačkoli děsivá, byla považována za samozřejmou součást každodenního života. Události roku 1937 byly v tomto ohledu jedinečné jen svým rozsahem a intenzitou: rudý teror, kolektivizace, dekulakizace a hladomor organizovaný industrializací na Ukrajině, v Kazachstánu a na Volze v první polovině roku 1930 již proběhly. Velký teror je v tomto smyslu jen další jedinečnou událostí v řadě již existujících.“
Kolik to bylo obětí?
Co odpovědět na tvrzení, že zprávy o rozsahu teroru jsou přehnané?
„Během aktivního období velkého teroru, od srpna 1937 do listopadu 1938 (kdy byl Ježov odstraněn), bylo na základě politických obvinění zatčeno více než 1 700 000 lidí. Více než 700 tisíc z nich bylo zastřeleno. A to je ta nižší statistická úroveň. Ve stejném období byli lidé ještě ‚administrativně‘ vyhošťováni a deportováni (nejméně 200 tisíc lidí), statisíce byly odsouzeny jako ‚společensky škodlivé živly‘. Mnoho tehdejších formálně trestních paragrafů (například tresty za pozdní příchod do práce nebo za ‚absenci‘) lze rovněž interpretovat jako politicky zaměřené. To vše nám umožňuje přidat do statistik předválečného teroru dalších nejméně několik set tisíc obětí.“
Historik uvádí, že se často zpochybňují statistiky, které byly údajně zfalšované. Dnes už jsou ale k dispozici četné regionální ‚plány‘ zatýkání a stalinské seznamy poprav a mnohé regiony vydaly pamětní knihy založené na archivních údajích. Jiní popírači zase tvrdí, že pokud byl někdo zatčen, pak k tomu byl jistě nějaký důvod.
„Hlavním rysem sovětského politického teroru na konci 30. let byla jeho zásadní iracionalita a nepředvídatelnost. To je v kontrastu například s často srovnávaným nacistickým terorem. Ano, příslušnost k některé ze ‚špatných‘ kategorií mohla znamenat hrozbu, ale zatýkáni byli i údržbáři, strojníci, ženy v domácnosti, sportovci, umělci, prostě kdokoli. Pouze velmi malé procento zatčených se skutečně dopustilo nějaké nežádoucí činnosti (zda je nějaký čin v rozporu s politikou strany trestným činem, je samostatná otázka). Zbytek patřil k běžné ‚většině‘ občanů dodržujících zákony. Vyšetřování bylo často doprovázeno používáním mučení včetně fyzického násilí, vyhrožování rodinám obviněných a ‚mučení ve spánku‘ (zákaz spánku ve dne a výslechy v noci). Doznání zůstávalo nejdůležitějším argumentem ve prospěch viny, stejně jako svědectví známých a kolegů, kteří již byli zatčeni nebo zastřeleni.“
Někdy se objevují snahy období teroru interpretovat tak, že byl vlastně namířen především proti samotným členům komunistické strany. Tomu ale realita neodpovídá.
„Z 1,7 milionu politicky potlačených bylo jen asi 100 tisíc lidí tak či onak spjato s bolševickou stranou. Byli to buď komsomolci, nebo řadoví členové strany, nebo (těch bylo málo) straničtí bossové. Jedním z úkolů v průběhu teroru bylo pro Stalina jistě zničit ‚staré bolševiky‘ a revolucionáře, ale v praxi byla řada z nich v té době již odsunuta do druhé a třetí role a nepředstavovala ve straně žádnou skutečnou opozici. Představa Velkého teroru jako teroru proti straně se objevila za Chruščova, kdy se hlavní oběti Stalinových zločinů snažily prohlásit za ‚věrné leninisty‘ a zároveň bagatelizovaly celkový rozsah samotných represí.“
K samotnému Josifu Stalinovi, který stál v čele represí, mají oficiální kruhy v dnešním Rusku značně ambivalentní vztah. Na jednu stranu se jím vedený útisk občas připomíná a odsoudil ho i Vladimir Putin, na druhou stranu je Stalin stále váženou postavou historie země. Připomínají se jeho výkony při obraně země a industrializaci SSSR. Pro dnešní opozici je rok 1937 symbolický, protože panují obavy z návratu podobné vlny pronásledování.
