Bývalý ústavní soudce Stanislav Balík FOTO: Printscreen ČT
FOTO: Printscreen ČT
Nově jmenovaného předsedu Nejvyššího soudu Petra Angyalossyho nekritizuje, protože jej nezná. Proces obsazení čelného postu v justici ale bývalého soudce Ústavního soudu Stanislava Balíka překvapil nahodilostí a nekoncepčností. „Úspěšný kandidát by měl mít za sebou významný kariérní postup a/nebo by to měl být někdo, kdo něčím vyniká,“ vysvětluje ve svém vyjádření pro deník FORUM 24.
„Tím, že ho neznám, nemohu říci ani ‚ano‘, ani ‚ne‘,“ rozšiřuje ústavní právník Stanislav Balík řady předních právníků, kteří v den jmenování Petra Angyalossyho předsedou Nejvyššího soudu svorně prohlásili, že dotyčného kolegu v podstatě neznají. Proces jeho neočekávaného výběru ovšem podle něj vypovídá mnohé o vztahu Miloše Zemana k justici.
Balík předesílá, že nezpochybňuje právo prezidenta jmenovat kandidáta podle vlastního výběru, aktuálnímu jmenování nicméně nerozumí. „Vezmu-li to z hlediska nějaké hierarchie, pak by úspěšný kandidát měl mít za sebou významný kariérní postup a/nebo by to měl být někdo, kdo něčím vyniká,“ uvažuje Stanislav Balík a připomíná předchozí předsedy NS: „O Otakaru Motejlovi není třeba diskutovat, Eliška Wagnerová předtím přišla z ÚS a byla to soudkyně s velmi dobrou pověstí z dob listopadových.“ Angyalossyho předchůdce, profesora Šámala, rovněž označuje za obecně uznávaného znalce trestního práva se širokou praxí v oboru soudnictví, ale i na akademickém poli, kde je autorem řady publikací. Předchozí předsedy označuje za „jasná jména“.
To pro jmenování Petra Angyalossyho zaznamenal Balík zatím jen jakýsi podpůrný argument daný jeho relativně nižším věkem, díky němuž mu neskončí soudcovský mandát dříve, než uplyne předsednické období. „Je to samozřejmě jeden z argumentů,“ přiznává, ale jedním dechem připomíná, že při volbě předsedy Nejvyššího správního soudu tento aspekt zjevně nehrál až tak důležitou roli. Tamní předseda „JUDr. Mazanec patří do skupiny nesporných odborníků, ale zrovna tento prvek se přehlédl – soudcovský mandát mu za chvíli skončí. Tam to nevadilo, a tady se to akcentuje asi jako jediná věc, která je zajímavá,“ krčí rameny Balík.
Podle něj se nabízejí dva modely, jak předsedu soudu vybírat. Buď je tu strukturální přístup ke služebnímu postupu, anebo významné zkušenosti. „Kdybych měl vedle sebe JUDr. Fialu a JUDr. Fremra, řekl bych si, že u jednoho je tu zkušenost s řízením NS a u druhého prvek zkušenosti z Mezinárodního trestního tribunálu,“ přemítá a poukazuje na to, že oba dva jsou v právnické obci známí, oba dva publikují a „je o nich daleko větší povědomí“. V tomto směru je pro něj Zemanovo rozhodnutí „trochu překvapivé“. Naděje na řádně vedený NS si ale ponechává. „Neznamená to, že by se to za všech okolností nemuselo povést – a povede se to tehdy, pokud jmenovaný pan předseda má potřebnou integritu, což má nyní ideální šanci společnosti předvést.“
Stanislav Balík, který přispěl do publikace ke stému výročí republiky v roce 2018 medailonky všech předsedů NS, poznamenává, že „určité úvahy“ provázely i jmenování předsedů NS za první republiky (konkrétně vzpomíná Vladimíra Fajnora jmenovaného začátkem 30. let po Augustinu Popelkovi). Po roce 1989 jsme zatím podle Balíka měli na předsedy NS štěstí. Bývaly ale doby, kdy předsedou NS byl „Heleně Válkové zcela neznámý soudruh Urválek, což byla doba největšího úpadku,“ připomíná v zamyšlení nad historií stalinistickou kvazijustici 50. let.
Jmenování Angyalossyho z kontextu historie Nejvyššího soudu podle Balíka vybočuje tím, že „je to asi poprvé, kdy byl jmenován předsedou někdo, u něhož by se nedaly hledat ony dvě linie – ta profesní ani ta ‚nadhledová‘“. Jak ale zároveň ujišťuje, „není to ani člověk typu Urválka, že by to bylo za nějaké zásluhy ve stylu, že něco kdesi rozsoudil a za to to dostane – nic takového tu také není. Jde nicméně o neočekávaný výběr, který svědčí o tom, že si pan prezident té justice ne úplně váží,“ vyvozuje ze Zemanova postupu Balík. Poukazuje přitom na to, že o již několik měsíců uvolněné funkci nevyhnutelně probíhá v právnické obci debata, kdo by se do vedení NS hodil. „Ten krok pana prezidenta směrem k tomu, že je mu úplně jedno, co si myslí právnická obec, je zcela markantní,“ konstatuje ústavní právník.
Stejně jako bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová vzpomíná kandidáta Roberta Fremra, který „úspěšně působil u Mezinárodního trestního tribunálu a má nepochybně bohatou zkušenost“. A v případě, že by se takovýchto kapacit nedostávalo, očekával by výběr osobnosti podle jiného logického klíče. „Neví-li se, kdo, pak by se dalo říci, že místopředseda se stane předsedou.“ Logiku by viděl i ve jmenování předsedy některého z kolegií, ať už občanskoprávního, trestního, nebo obchodního, neboť by už dotyčný byl zapojený do chodu vedení soudu. „Je to okruh těch, kteří by měli být osloveni primárně,“ poukazuje Balík na nepsanou zvyklost.
Na rozdíl od bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, která v souvislosti se jmenováním současného předsedy NS (nikoliv s ním samým) hovoří o politizování funkce předsedy NS, Balík žádné pochybnosti z principu nevyslovuje a hodnotil by až předsedu Angyalossyho, a to podle jeho skutků.
V souvislosti se jmenováním soudců do významných funkcí pak obecně vyzdvihuje význam tzv. nevděčnosti, kdy soudce v nějaké roli musí „být nevděčný“ ve vztahu k tomu, kdo jej jmenoval. „Když jsme v senátu soudili věc odvolané předsedkyně soudu a pana prezidenta, nastala situace, kdy by si někdo řekl, že všichni tři, kdo jsme v tom senátu byli, jsme byli jmenováni panem prezidentem, a přesto jsme se zachovali jako soudci, kdy pro nás ústavnost měla větší váhu než vděk za to, že jsme se ocitli v nějaké pozici.
Nezbývá než doufat, že i nový předseda Nejvyššího soudu bude takto ke své roli přistupovat.
