Ombudsman Stanislav Křeček FOTO: ČT
FOTO: ČT
V pořadu Události, komentáře ČT vedl Jakub Železný rozhovor se zvoleným ombudsmanem Stanislavem Křečkem. Ty otázky nebyly panu Křečkovi zjevně vůbec příjemné. Nechápe, proč někdo připomíná, že psal texty o volbách pro výuku marxismu-leninismu a byl ve straně, jejíž poslanci hlasovali pro zpřísnění pendrekového zákona.
Z rozhovoru (celé ZDE) ocitujeme aspoň několik myšlenek (kráceno):
Někteří vaši kritici poukazují na vaši publikační činnost z doby komunismu, kdy jste chválil tehdejší volby. Já jen připomenu, že jak známo, tehdy neexistovaly žádné skutečné volby. Koneckonců svobodné volby byly hlavním heslem listopadové revoluce. Proč jste ty texty tehdy psal?
Pane redaktore, to jsou naprosté nesmysly. Já jsem byl vyhozen z justice, musel jsem odejít z justice. A zaměstnal mě tehdejší předseda Československé socialistické strany doktor Bohuslav Kučera. Tam jsem byl na oddělení, psali jsme pro naši vnitřní potřebu texty, které se tenkrát psaly a které se učili všichni vysokoškoláci, kteří studovali marx-leninismus. Nic jiného v té době nebylo. Nebylo to publikováno, byly to soukromé texty pro potřeby organizace. Tehdy to nemělo absolutně žádný význam, tím méně to má nějaký význam dneska.
Když zmiňujete pana Kučeru, který byl agentem Státní bezpečnosti, tak socialistická strana přece vytvářela pro komunistickou stranu zdání plurality. Její poslanci třeba ještě pár měsíců před revolucí hlasovali pro zpřísnění takzvaného pendrekového zákona. Proč jste byl v této straně vy?
Pane redaktore, já se nenechám zatáhnout do diskuse o minulém politickém systému. Nejsem politolog. Vstoupil jsem do té strany poté, co jsem musel opustit z politických důvodů justici, a to myslím vypovídá za vše.
Na začátku roku 1989 členové této strany hlasovali pro zpřísnění pendrekového zákona, pamatuju si to velmi dobře.
Já jsem nebyl poslancem.
Tolik Stanislav Křeček.
Satelitní „strany“ měly za komunistického režimu funkce manifestní a latentní. Manifestní byla, že se předstírala možnost nějaké plurality názorů v totalitním režimu. Komunisté vždycky mohli říct, že u nás přece není žádná vláda jedné strany, když jsou tu politické strany hned tři. Latentní funkce spočívaly v tom, že členství v takové straně mohl někdo využít pro své vlastní cíle, někdy i pochopitelné. Pokud by například hrozilo, že by někomu nabídli vstup do KSČ, což by bylo nepříjemné odmítnout, mohl sdělit, že už je v Československé straně socialistické nebo Československé straně lidové. Lidovci mohli s razítkem ČSL pořádat různé akce, dejme tomu kulturní zájezd (ve skutečnosti na nějaké poutní místo) které vždycky musel za režimu někdo „zaštítit“. Podobně fungoval i Socialistický svaz mládeže.
ČSS byla institucí ještě záhadnější než lidovci. Lidovci sdružovali lidi, co se jakoby „zapojili“ do budování, ale ještě se plně neosvobodili od náboženských přežitků, což se tak nějak trochu tolerovalo, když měl Ježíš taky rád chudé a mír. Proč ale na budování socialismu musela být kromě komunistů ještě jedna socialistická strana navíc, to se nedalo nijak rozumně vysvětlit. Celé to byla komedie, ty strany byly řízeny agenty StB a dělaly kulisy u ošklivých věcí. Členství v nich nevystačí jako téma celoživotních výčitek, ani to není něco, čím by se někdo mohl extra chlubit.
Pan Křeček představuje onu upatlanou socialistickou šeď, která teď zase zamořuje veřejný prostor. Charakteristické je, jak ten člověk pořád něco nechápe. Nerozuměl, proč lidem vadí regulované nájemné, proč někomu vadí, že Janukovyč střílí v Kyjevě do lidí, proč by k práci ombudsmana měla patřit obhajoba lidských práv, byť je v zákoně napsané, že to má dělat. Je to ideální představitel zemanismu-babišismu, ve kterém jsou někteří lidé šťastní. Nebo si to aspoň myslí. Je otázka, jestli by se takoví lidé neměli přesunout spíš do nějakého skanzenu než do veřejných funkcí.
