Stát se o podobu měst nezajímá, světelné boxy prodejců jsou mor, říká bojovnice proti vizuálnímu smogu

Vizuální smog, tedy zamoření veřejného prostoru agresivní, nevkusnou a nevhodnou reklamou, je problémem, který u nás odráží nejen nevkus a lhostejnost k podobě veřejného prostoru, ale i hluboké mezery v legislativě. Kristýna Drápalová se v této problematice angažuje na Magistrátu hlavního města Prahy a v rozhovoru pro deník FORUM 24 vysvětlila, čím stát městům svazuje ruce.

Proč je to podle vás něco, o co by se měli zajímat i obyvatelé měst? Čím vizuální smog kazí kvalitu našeho života ve městě?

Já se za něj stydím. A myslím si, že spousta dalších lidí se stydí za to, jak to tady vypadá. Žijeme v nádherném městě s tisíciletou historií, kterým prošlo mnoho špičkových architektů, ale my ty krásné domy, které jsme zdědili, przníme tím, že do té barokní fasády několika vrutama přiděláme kapa desku nebo tam dáme blikající nápis OPEN. Přála bych si, aby moje generace ve městě zanechávala důstojnější stopu, než je tohle. Umenšuje to hodnoty, které jsme zdědili, a zároveň to ničí ducha toho města. Praha vždycky měla genius loci, o kterém se hodně psalo, byla tu spousta umělců a bylo to inspirativní prostředí. Já mám třeba ráda Pražského chodce od Nezvala, kde je dobře zachycen určitý duch, o který město přišlo.

Jak jsme o toho ducha přišli? Kde máme hledat viníka toho, že to tady v současné době vypadá, jak to vypadá?

Já si myslím, že ty příčiny budou hodně komplexní. Částečně je to tím, že to město už v centru nežije. Je tu velmi málo stálých obyvatel a velkou část vnitřního města pohltily služby navázané na turistický průmysl. Zároveň je to i tím, že dnes už lidé nepíšou básně o Praze, netočí o ní filmy, tím pádem se porozumění tomu, jaký ten duch města vlastně může být, trochu ztrácí, protože už nikdo znovu nevypráví staré příběhy, které na sebe Praha v minulosti vázala. V neposlední řadě nás trápí vizuální a estetická pokleslost, což souvisí obecně s tím, že je náš vkus od mala kažen esteticko-vizuálními výstupy kolem nás, které nejsou příliš kvalitní, ať už jde o design obalu na prací prášek v supermarketech přes podobu reklamy a filmů, na které se koukáme. Vše je hodně rychlé, barevné, klipovité, blikající. Pak je jasné, že i to město nám bliká. Souvisí to s nedostatkem estetického vzdělání.

 

S jakými největšími reklamními nešvary se na našem území setkáváte? Co je největší nepřítel?

Myslím si, že základním pravidlem by mělo být, aby lidé nepřekrývali hodnotnější materiál méně hodnotným. To znamená, že by se nemělo stávat, aby když je někde krásná tepaná mříž, tak na ni někdo přimontuje umělohmotnou desku s názvem obchodu. Tím zakryje to, co je na budově hodnotného. Obecně mi přijde jako problém neúcta k tomu, co už na tom domě je. Kdyby se lidé naučili tohle základní pravidlo, tak by se Praha esteticky ohromně zvedla. Jinak mi asi nejvíc vadí plastové světelné boxy, na které si prodejci nechávají tisknout názvy svých obchodů a potom je zavrtají do fasády. Je to velmi dostupné, jednoduché, levné a výrazné, lidé to vídají na cizích obchodech a z toho získávají pocit, že takhle se to dělá a že to na ten dům patří. Nenapadne je potom, že by si mohli název nechat na budovu namalovat nebo sestavit z kovových písmen nebo nerezu. To mi také přijde jako takový mor.

Takže jde spíše o nevědomost než o aktivní vyhýbání se zodpovědnosti?

Je to aktivní i pasivní zároveň. Lidé často vůbec nevědí, že tady nějaká pravidla platí a že se jim mají přizpůsobit. Když si o pravidlech chtějí něco zjistit nebo si na provozovně nějaký reklamní prvek zařídit, tak narazí na složitý, byrokratický a často absurdní systém veřejné správy, který v Česku máme. Zejména v oblasti veřejného prostoru je česká legislativa extrémně roztříštěná. Do podoby obyčejného obchodu mohou mluvit čtyři různé úřady. Každý z úředníků přitom může věc řešit jen ze svého dílčího úzkého úhlu pohledu. Málokdo je schopen se v tom zorientovat a výsledkem je, že je ve veřejném prostoru spousta prvků nainstalována, aniž by se kdokoliv kohokoliv na cokoliv zeptal.

Rostoucí byrokracie je přitom zátěž i pro úředníky samé, kteří tak tak stíhají vyřizovat spisy, ale už nestíhají chodit na kontroly. Když už jdou na kontrolu, tak mohou postihnout jen velmi malou část prvků, které jsou na obchodě problematické – protože zbytek spadá do působnosti jiného úřadu. A tím pádem je i systém vymáhání předpisů velmi těžkopádný. Lidé, kteří chtějí vše udělat správně, s tím mají spoustu práce a jednání s úřady je pro ně zdlouhavé. Na lidi, kteří jsou lhostejní a bez zájmu, to potom nijak nedopadne. A obchodníci, kteří tu reklamu cíleně dělají agresivně, se v džungli těchto předpisů snadno schovají.

Nedávno jste pokřtila Manuál pro kultivovanou Prahu. Komu je určen?

Manuál vznikl jako přehledné shrnutí platných zákonů, aby se k lidem v jednoduché formě dostala informace, co vlastně mají dodržovat. U podnikatelů nejde vždy o cílenou ignoraci předpisů, ale často se k nim ani potřebné informace nedostanou, což platí především u cizinců. My chceme něco, co by mělo být samozřejmé. Aby když člověk přijde na stavební úřad, aby mu bylo přesně řečeno, za jakých podmínek povolení dostane a jaké podmínky navíc klade třeba živnostenský odbor a památkáři. Aby byli rovnou informováni o věcech, které musejí vyřídit i jinde. Na stavením úřadě jste se třeba dosud nedozvěděli, že existuje i nějaká vyhláška o regulaci reklamy. My chceme, aby se o tom lidé dozvěděli, a zároveň je to i pro nás, aby o sobě ty jednotlivé odbory věděly.

Jaké prostředky mají města k dispozici v boji proti vizuálnímu smogu? Jak celý ten proces probíhá?

Města jako samosprávy mají velmi slabou pozici. Vliv na vizuální smog v Praze mají hlavně tři úřady: stavební úřad, živnostenský úřad a památkáři. Všechny tyto úřady jsou takzvanou státní správou v přenesené působnosti. Jsou to úředníci státu, ne města, ale jsou součástí magistrátu nebo radnice. Od města pobírají plat, ale mají vykonávat kompetence státu, nikoli samosprávy. Takže politici města nesmějí mluvit do toho, jak tito úředníci rozhodují. Je to úplně absurdní. My jako město můžeme mít vize, jak bychom chtěli, aby to vypadalo, ale nemůžeme to vymáhat – to mohou dělat pouze státní úředníci, které ovšem nesmíme úkolovat. Jinak by to byla takzvaná systémová podjatost. 

Výsledek je, že politici nesou odpovědnost za věci, na které by ovšem podle zákona neměli mít vliv. Město tak může schvalovat koncepce a vize, ale jak se potom promítnou do reality, to má v rukou poměrně málo – i když si vedení města řekne, že tady vážně nechce žádné obří plastové trdelníky přimontované k fasádě, nemůže úředníkům nařídit, aby majiteli dali pokutu a uložili odstranění. Může spíš moderovat domluvu mezi úřady, iniciovat legislativní změny ve sněmovně, zlepšovat úředníkům podmínky pro práci – samé „měkké“ nástroje. 

Zároveň jsou mezi kompetencemi jednotlivých úředníků mezery, kde žádná legislativa neexistuje, což jsou typicky polepy na výlohách, kde město nemůže říct „Tuhle výlohu si nemůžete polepit“, protože neexistuje žádný zákon nebo předpis, který by to říkal.

A ty chybějící předpisy se nemůžou dodělat? Proč ty předpisy nemáme?

Ty předpisy se vytvořit můžou, ale na úrovni sněmovny, nikoliv města. Protože město nemá možnost udělat si jakoukoliv vyhlášku. Je to tak, že musí existovat zákon na státní úrovni a tam musí být věta, že bližší specifikaci si mohou stanovit obce – takzvané „zákonné zmocnění“, kterých ovšem není moc. Města jsou velmi svázaná tím, co jim stát dovolí. V Čechách je to v tomhle hodně jiné než na Západě, protože tam ta města mají mnohem větší možnost si předpisy stanovovat sama a samosprávy mají obecně volnější ruku. A přenesená působnost, o které jsem mluvila předtím, to je specificky český bizár.

V tomto funkčním období nám toho ve sněmovně moc neschválí, protože tam je jiná politická garnitura než ve městě, z čehož automaticky plyne nějaký negativní postoj. Zároveň panuje specificky negativní postoj vůči Praze ze všech ostatních částí republiky. To je třeba případ služby Airbnb, kterou město nemůže víc regulovat i kvůli tomu, že pro někoho jiného to není tak velké téma jako pro Prahu. Pro firmy, které lobbují proti nějakému zákonu, je potom lehké zajet do Frýdku-Místku, kde to opravdu neřeší, a říct jim „Prosím vás, tady ti Pražáci zase vymejšlej, tak pro to nehlasujte, tady máte důvody“. A ti lidé se tím skutečně řídí, protože averze proti Pražákům je u nás veliká, takže v tuhle chvíli bychom potřebovali změny různých zákonů, ale prosadit je, to je opravdu běh na dlouhou trať. Není to tak, že bychom za tři měsíce mohli řešit polepy, ty budeme řešit třeba až za tři roky. Pokud budeme mít štěstí.

Když má stát tolik pravomocí, jak moc se v kultivaci veřejného prostoru angažuje?

Vůbec. 

A co s těmi pravomocemi stát dělá, když je má?

No on si hlídá, aby ty pravomoce pořád měl, ale jinak je moc nevymáhá. Je to strašně frustrující. Naši úředníci odvedou velký kus práce na tom, aby někomu prokázali nějaký přečin, a jsou to často velmi obětaví lidé. Stráví den postáváním u stánku s klobásami, který porušuje vyhlášku o regulaci reklamy a měl by dostat pokutu. Když ale úředníci pokutu uloží, stánek se odvolá k ministerstvu, které nám tu pokutu vrátí zpátky s tím, že stánek vykazuje příjmy 12 tisíc měsíčně a 20tisícová pokuta by pro něj byla likvidační. Úředníci ale vědí, že oni sice vykazují zisk 12 000 měsíčně, ale mají ve skutečnosti obrat mnohem větší. Tak celý den stráví postáváním u stánku a dělají si čárky podle toho, kolik klobás a piva se tam za ten den protočí. Potom si spočítají, že za den vydělají 30 000, takže pokuta 20 000 pro ně není tak hrozná, a potom to jde zase na ministerstvo. Ale mezitím se touto jednou pokutou zaměstnalo velké množství úředníků, dalo to spoustu práce, a i když tu pokutu nakonec zaplatí, tak oni těch 20 000 vydělají za jeden den a vyplatí se jim to dělat dál.

Proč se ministerstvo zastává podnikatelů, kteří nerespektují pravidla?

Úředníci na ministerstvu nemají motivaci dělat z problémů města své problémy. Raději se přikloní na stranu podnikatele, který je stěžovatel, protože kdyby dali za pravdu městu, tak už se ten provozovatel bude soudit s ministerstvem, nikoliv s městem. To znamená, že mechanismus je nastaven tak, že je hodně těžké něco postihovat. Je potom hodně těžké v lidech pořád udržovat motivaci to dělat, když vám takhle někdo zamítne pokutu, na které jste strávili spoustu času. A ono i když ta pokuta projde, tak víte, že to vlastně ničemu moc nepomůže. 

Je to trochu depresivní, ale je to tím, jak je u nás ten systém veřejné správy nastaven. Jsou v tom zkrátka zásadní chyby. Ale nikdo se o to moc nezajímá, protože největší debata panuje kolem toho, zda je největším zlem Babiš, nebo pražská kavárna. Potom jít do takových detailů, jako že když se v roce 2000 dělala reforma krajů a změnila se státní správa v přenesené působnosti, že jsme si vlastně docela zavařili, to už nikoho moc nezajímá, na takový článek nikdo neklikne. Potom to vždycky bude fungovat tak, že mladí motivovaní lidé přicházející do politiky zjišťují, jaké to je peklo, a odcházejí po pár letech vyflusnutí dělat do korporátu.

 

Co už se vám ve vaší činnosti povedlo? Ať to není jen depresivní.

Musím říct, že se nám lidé sami ozývají a mají o to téma zájem. Chtějí dostat náš manuál a zařídit podle něho svoji provozovnu. Také se nám ten manuál podařilo udělat součástí nájemních smluv, které uzavírá město, což povede k tomu, že se nájemníci postupně obmění a každý nový už bude mít tu provozovnu hezčí. Potom samozřejmě kontrolní činnost přináší výsledky, jakkoliv je frustrující. Za minulý rok jsme z centra odstranili asi 350 nelegálních reklam. Příští sezonu už by to, myslím, mohlo v Praze vypadat o trochu jinak, protože jsme vypověděli řadu nájemních smluv na věci, které tu vytvářejí „nepořádek“ – třeba různé stánky s trdelníky nebo smaženými lupínky.

Máme trochu problém v tom, že přestože někomu zrušíme tržní místo v tržním řádu, dáme mu pokutu a vypovíme mu nájemní smlouvu s městem, takže by teoreticky už neměl mít žádné právo na místě stát, tak on tam pořád stojí. A vy nemůžete přijet a odvézt ho. Máme za sebou prohrané soudy, kdy se městu toto řešení opravdu nevyplatilo a provozovatelé se soudili s řidiči dodávek, kteří stánek nemající smlouvu odvezli. Legální cestou se může město stánku zbavit předžalobní výzvou, potom žalobou a dovést to až k exekučnímu výměru. Celý tento proces ale trvá měsíce, během kterých provozovatel stále vydělává. Druhá možnost je jít stejně na hranu, jako jdou oni, a říct „tady je havárie“, my ji musíme odstranit. To ale není úplně systémové řešení.

Nadějí je, že se to pro lidi stane důležitým tématem, že se o vizuální podobu svých měst začnou zajímat a postupně se vytvoří atmosféra, kdy bude nepřípustné si podobné věci dovolit. A že když někde nemáte smlouvu, tak tam prostě nestojíte.

Čím by v ideálním světě mohl stát městům v této věci vyjít vstříc?

Já si myslím, že by se stát a města měly jednoznačně rozdělit a určit si, kdo má jaké pravomoci. Mně na tom principiálně hodně vadí nejasnost té odpovědnosti. Že za rozhodnutí památkářů nese politickou odpovědnost radní pro památkovou péči, ale vůbec nemůže rozhodnutí památkářů ovlivňovat, protože oni jsou státní správa v přenesené působnosti, takže spadají pod ministerstvo kultury. Ředitele toho odboru jmenuje rada města, zároveň mu ale nemůže mluvit do rozhodování. Většina magistrátu je státní správa v přenesené působnosti, a to je velmi frustrující, protože město nemá svou výkonnou složku a možnost uplatňovat politickou vůli je tu velmi malá.

Mně by přišlo dobré, kdyby se narýsovaly jasné hranice. A teď uvedu jen příklad: města řeší životní prostředí, památkovou péči, dopravu, stát si pod sebe bere stavební úřady. Aby to bylo podobně, jako fungují úřady práce a finanční úřady, kdy každý ví, že jde o státní úřad. Když ale jdete k památkářům, tak si myslíte, že jdete na město, a když se setkáte s absurdním rozhodnutím, tak viníte město a nikoliv stát. To je podle mě špatně. Měla by být nějaká přímá linie odpovědnosti, aby lidé přesně věděli, kdo co řeší. Teď to nikdo neví. Ani já po dvou letech na magistrátu u některých odborů nevím, zda jde o státní správu nebo o samosprávu, je v tom velký nepořádek i pro ty, kteří na magistrátu pracují. To by se mělo zjednodušit, smíšený model by se měl zrušit. Teď státní úředníci sedí v budově radnice a jmenují se radnice. Měli by sedět někde jinde a jmenovat se stát. Ať je v tom nějaký pořádek.

Teď přemýšlím, co má stát z toho, že si nechává pravomoce, o které vlastně ve výsledku nejeví zájem.

Problém patrně tkví v tom, že když jste ministr, tak asi úplně nechcete, aby někdo sahal na to, co všechno teoreticky můžete ovlivňovat. Myslím si, že je za tím tohle. Že se karty jednou rozdaly a znovu je rozdat nejde, protože by se někdo musel vzdát svých pravomocí, což nikdo nechce. Také by někdo musel představit nějakou celkovou vizi, jak veřejnou správu organizovat. Tu ale nikdo nemá, to pro nikoho není téma. Tím, jak je v dnešní době politika populistická a píárová, tak zrovna tímhle politici žádné body nezískají. A už vůbec ne v roli státu, který by se těch pravomocí měl zbavovat ve prospěch měst. Z toho pro ně nikde žádný prospěch neplyne.

Ta situace je frustrující úplně pro všechny – jak pro městské úředníky, tak pro ty státní, kterým současný stav také komplikuje činnost. Frustruje to i politiky, kteří by něco chtěli změnit, ale nemají k tomu vůbec žádné prostředky. Je to frustrující i pro občana, který se na úřadě setkává s chaotickou, nesmyslnou a složitou byrokracií.

V důsledku je Praha městem, kde všechno trvá velmi dlouho. Může za to i to, že je tady na úrovni samosprávy kabinetní vláda, kde se spolu musejí domlouvat koaliční strany, což samo o sobě vede ke kompromisům. Ve spoustě zahraničních měst má přímo volený primátor volnou ruku, protože nemají kabinetní systém vládnutí. O to více jsou potom města akceschopná. Stačí se podívat do Bratislavy, co vše se tam děje díky Matúšovi Valló. Co on stihne za rok, my stihneme možná za čtyři.

Spoluvytvořila jste Manuál pro kultivovanou Prahu a podílela jste se na vzniku motivačních grantů pro podnikatele, kteří si chtějí vizuálně zkultivovat své obchody. Co máte v plánu do budoucna?

Různě pracujeme na tom, aby se co nejvíce zefektivnil systém kontrol, aby se na tom spolu jednotlivé odbory lépe domlouvaly. Také se kromě centra města soustředíme na jeho okraje, které od vizuálního smogu rovněž očišťujeme, především od cedulí a billboardů. Definovali jsme si, kolik reklamních nosičů chceme ve městě tolerovat a kolik už je takzvaně přes čáru. Děláme registr reklamních zařízení, aby bylo poznat, které reklamy jsou legální a které nejsou. Na okraji Prahy bude změna ve vizuálním smogu asi rychlejší, protože tam to jde v mnoha případech řešit přes smluvní vztahy a je to efektivnější systém. Také chodíme na jednání s většími korporacemi a snažíme se je přesvědčit, aby náš manuál zapojily do vizuální podoby jejich obchodů v historickém centru. Tam se setkáváme se vstřícnými reakcemi.

Velkou radost mi udělala jednání s vietnamskou komunitou, kdy jsme probírali design večerek, nehtových studií a jiných jejich typických provozoven. Oni využívají služeb celkem asi pěti grafických agentur, které se pořád opakují, proto vše vypadá úplně stejně. A tyto agentury si vybírají především proto, že jejich grafici umí vietnamsky a dobře se s nimi dohodnou. Jejich návrhy ale nebývají kvalitní. Jednáme tedy i s nimi a překládáme náš manuál do vietnamštiny. Vyrábíme i zjednodušený letáček. Zástupci vietnamské komunity byli velmi vstřícní a přislíbili nám, že informace budou šířit v komunitě mezi dalšími provozovateli. To jsou typicky lidé, kteří chtějí respektovat předpisy a doporučení, ale nevědí jak, nebo jim v tom dokonce brání jazyková bariéra. My jim tedy řekneme, jak to má být. Ta ochota tam je, ale nikdo se o to ještě nepokusil.