Stát umírá, ale nevzdává se. I proto chce Macron novou EU

archiv F24

Emmanuel Macron | FOTO: archiv F24

Každý další průzkum veřejného mínění potvrzuje sílící tendenci zpochybňování sociologických pojmů tvořících pilíře našeho hodnotového systému. Ať již se zkoumal vztah občanstva k demokracii jako v loňském průzkumu Univerzity v Cambridge, anebo ke kapitalismu obecně jako v poslední dotazové akci agentury Edelman Trust Barometer – ve všech případech nadpoloviční většina oslovených vyjádřila značnou nespokojenost s fungováním našeho společenského řádu.

Jeho systémoví a nesystémoví kritici, od tradičních komunistických stran, přes postmoderní mozkové trusty, až po anarchistická seskupení, vidí v tom potvrzení svých protikapitalistických výhrad. Avšak jejich triumfalismus je prázdný a falešný: nemůže být zároveň potvrzen celý vějíř naprosto protichůdných výtek a stížností. Člověk je holt tvor náramně nedokonalý a život obvykle končí smrtí – tady není co kritizovat a proti čemu vést vzpouru. Kapitalismus, demokracie, stejně tak jako sociální spravedlnost nebo lepší zítřky, jsou pojmy pružné, až natahovací. Sotva by výsledný obrázek byl pozitivnější, kdybychom v dotaznících nahradili tyto pojmy jinými. Každý spor o přednosti jiných společenských zřízení před kapitalismem či demokracií je beznadějně scholastický a připomíná spíše fousatou anekdotu o tom, jak v antickém Římě probíhá manifestace otroků pod odborářským heslem „Ať žije feudalismus, zářná budoucnost celého lidstva!“ 

Pavel Hofman

Vztah ke společenské realitě nemůže být jiný v situaci, kdy se hlavním pocitem milionů ba miliard pozemšťanů stala bezradnost, zbloudilost, dezorientovanost a jejich blízká budoucnost se jim jeví děsivější než kdykoli v minulosti. Nikdo nechápe, k čemu je radno se připravit, co ze starých zkušeností přijde vhod, co je lépe hodit za klobouk? V bohatých i chudých zemích sílí zoufalství z toho, že „půda nám ujíždí pod nohama, svět se definitivně zbláznil, ztrácíme kontrolu nad vlastními životy“, atd. 

Navzdory představám levicových blouznivců hlavní příčinou této ztracenosti není ani kapitalistický výrobní způsob, ani vlastnický poměr k výrobním prostředkům, ani jiné poučky starozákonního marxismu. Mnohem více nás znejišťuje fundamentální krize státu jakožto hlavní formy existence lidských společenstev. Projevy této krize jsou mimořádně rozmanité a vyhřezávají všude: tu v podobě jakéhosi patologického viru schopného ochromit fungování gigantické Číny, tu ve formě politických otřesů ve Spojených státech nebo v Rusku, tu coby brexit a politické ochrnutí Evropské unie. Před touto krizí nejsou chráněna žádná významná centra lidské civilizace, jež dominovala světu v posledních dvou tisíciletích. 

Na dlouhé války mezi jednotlivými státy a jejich svazky je lidstvo víceméně zvyklé, jakož i na to, že státy stejně tak jako lidi se rodí a umírají. Výčet dávno a nedávno zaniklých říší je předlouhý. O to ale dnes vlastně nejde. Nyní stojíme tváří v tvář zcela novému a nepoznanému jevu – podemílání samotných základů existence státu, jak se utvořil v dějinách. Zpochybněny jsou veškeré státní atributy: hranice, celnice, pasy, armáda, policie, důchody a sociální dávky, soudnictví, parlamenty, prezidenti, panovníci – zkrátka všechno. To, co se na první pohled jeví jako rozčarování z kapitalismu, je ve skutečnosti rozčarováním ze státu. Tázáni na důvody svého společenského pesimismu, uvádějí účastníci průzkumů hlavně špatnou činnost státních orgánů. Jen menšina úporně věří, že jejich vláda se řídí společenskými zájmy. Co je příznačné a zvlášť tragické – jen menšina se stále domnívá, že budoucnost, která na ně čeká, bude lepší než přítomnost. Úměra je jednoznačně opačná: čím bohatší společnost, tím je pesimističtější. V takové Francii jen 19 % dotázaných sdílí přesvědčení, že jejich děti budou žít lépe než oni. 

Nejdůležitější spor naší doby je spor mezi globalizátory a stoupenci suverenizace. V rámci této filozofické pře je zajímavé zkusit si odpovědět na otázku, co je stát zač a k čemu ho vůbec potřebujeme? Je stát stále ještě totožný s územím, kde žijeme? To on nám dává práci, zajišťuje příjmy a zaručuje bezpečnost? Je to jediná zákonná tiskárna peněz, pomyslná domovina, zaručené útočiště? Potíž je v tom, že různé projevy reality a životní úkony se dají stále méně ztotožnit se státem jako hlavní formou existence. A naopak – množí se životní projevy nespojené bezprostředně s územím, kde jsme se narodili a pobýváme. Žít můžeme zde a pracovat jinde. Takzvaný home office se stává běžnou formou zaměstnání stejně tak jako pozice externisty. Žijeme v době nevídané migrace, nejen pracovní. Trh práce dávno není totožný se státní hranicí, jakož i možnost získávat obživu. Tento jev je předurčen k dominanci. Na příkladu koronaviru, kryptoměn, jaderného zbrojení, mezinárodního terorismu vidíme, jak doslova před očima přichází stát o své monopolní funkce. Ztrácí výsadní právo na násilí, na tisk peněz, na ochranu hranic, na využití občanů coby „Kanonenfutter“. Dokonce samotný pojem „občanství“ ztrácí svou osudovou důležitost. 

Veškeré důležité výzvy, před nimiž lidstvo stojí – ekologie, globální chudoba, epidemie, všudypřítomné zbraně hromadného ničení schopné okamžitě vyzmizíkovat veškerý život na povrchu země – mají nadstátní všelidský původ. Stále méně je problémů řešitelných v mezích jednoho státu. Roste počet národních států, kde zástupců původního státotvorného etnika je míň, než je jich ve světě. Židů v diaspoře je pořád ještě více než v Izraeli. Arménů roztroušených v cizině je více než v původní domovině. Totéž platí pro sousední Ázerbajdžánce. Demografický vývoj v Rusku napovídá, že se blíží doba, kdy počet Rusů ve světě dohoní a předhoní jejich množství ve vlasti, zvlášť s přihlédnutím k prudkému nárůstu podílu určitých menšin: Tatarů, Číňanů, aj. 

Dodatečnou zkouškou pro západní státy v jejich dnešní podobě bude neodvratný konec „křesťanského“ světa, jak ho známe. Zhruba v polovině tohoto století bude muslimů na planetě poprvé více než křesťanů a tento nepoměr se bude jen prohlubovat. Na významu ztratí také další funkce a smysl existence státu – obrana území a zdrojů. Světové zásoby ropy a plynu se budou tenčit a do stovky let mohou být vyčerpány nebo nahrazeny jinými energetickými zdroji nevázanými na určité území, jako je energie sluneční či větrná. Není důvod bránit nebo osídlovat poušť, kde nejsou zdroje a není možné získat obživu. 

Některé módní teorie hlásají, že dnešní státní útvary již zanedlouho budou nahrazeny městskými státy nebo globálními vesnicemi. Že na místě zhruba dvou stovek současných států vznikne zhruba pět desítek globálních megapolisů, kolem nichž se bude tísnit celé současné lidstvo. Správnost či pošetilost těchto představ budou moci ověřit již naši potomci, možná i ti nejmladší z nás. Každopádně už dnes jsme svědky toho, jak slábne a mizí pupeční šňůra mezi životem lidí a jejich zeměpisným rodištěm, jak nové technologie, gadgety, robotizace a organizace práce zbavují smyslu nejen mnohá povolání, ale také lidská sídliště. Stát se stává stále více vyumělkovanou a nefunkční formou násilí nad žitým životem neschopnou saturovat bazální lidské potřeby a učinit náš svět bezpečnějším. 

Dalo by se říct, že poststátní svět není až tak velkou utopií, jak by se mohlo zdát. Snaha oplotit se před realitou budováním nových velkých čínských zdí kvůli zachování statu quo nemůže být úspěšná, je to jako plivat proti větru. Je beznadějné a zbytečné přepisovat ústavu v zájmu politické konjunktury nebo činit fetiš z abstrakce státní suverenity. Státy existují kvůli lidem, nikoli lidi kvůli státu – tak bychom mohli parafrázovat známý biblický výrok o vztahu mezi sobotou a člověkem. Tam, kde ze suverenity nemají lidé žádný užitek, ale jen svrab a neštovice, zbla nepomohou přepsané ústavy a hledání legitimity státu v zašlé vojenské slávě předků. 

Stát umírá, ale nevzdává se a budeme stále mít co dělat s pokusy dostat ho na novou úroveň. Právě tak lze chápat úsilí francouzského prezidenta o posílení suverenity Evropské unie jako celku. Emmanuel Macron je bezbřehý pragmatik, a mluví-li o nové suverenitě EU, pak má na mysli zánik staré. Chce vnutit novému celku všechny atributy starých států: měnu, společnou obranu, obecně platné zákony. Jádrem, na které by se musely nabalit všechny ostatní, by byla určitě Francie, jelikož v pobrexitové Evropě s rozladěným Německem nejsou na tuto roli další kandidáti. To by znamenalo vznik nového superstátu, jako Fénixe zrozeného z popela. Macronův pragmatismus je sice bezbřehý, ale sotva životný. Pro nový útvar by nejspíš platila stejná pravidla a likvidační podmínky, které nyní vedou k zániku soudobého státu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner